Kdo už četl nějaký ten příběh s panem K., jistě si utvořil nějaký obrázek o našich charakterech (nebo přijal za svou verzi, kterou nenápadně podsouvám já, jakožto autorka těchto rádoby smyšlených příběhů, které jsou bohužel více než pravdivé). Jestli je ten obrázek chybný či nikoli je vcelku jedno...jde zkrátka o to, že pan K. je bílá a já jsem černá, on je aktivista, já lenorista, on je muž a já žena.
Inu přišel do našeho života další zajímavý den. Pan K. měl narozeniny a co čert nechtěl - jeho maminka, která je ve svém krásném věku stokrát aktivnější a činorodější než já ve svém nejproduktivnějším věku, vymyslela přenádherný dárek. Vyhlídkový let cessnou. To je prosím takový malý letoun pro čtyři osoby, ve kterém letíte a koukáte po kraji. Pan K. byl nadšený, tchýně nadšená, já dělala, že jsem nadšená. Proč?
Protože jak jste již mohli zaznamenat, jednalo se o letoun pro čtyři!!!! osoby, přičemž je jasné, že když už se letí, tak se přeciš nepoletí na prázdno a koho jiného by pan K. přibral do teamu než svou milovanou lenivou dívku, která adrenalin miluje asi jako lenochod překážkový běh.
Dobře, všudypřítomná pozitivní energie a kolektivní nadšení, které by se dalo krájet, mě uklimbalo do stavu, že jsem sama uvěřila, že se těším a že to bude dobré...opravdu jsem tomu věřila, já blbá naivní...
...vzlétáme, moje víra je stále se mnou, je to velmi vzrušující, zajímavé a příjemné...krásná panorámata, výhledy, pan K. a jeho úsměv k nezaplacení...do té doby, než se začne ozývat oběd, který jsem do sebe před půl hodinou musela urychleně hodit, protože život s panem K. nedovoluje pomalost a klidnost, že...
Začínám prozírat. Začíná mi docházet, proč asi do prdele celej život nesnášim poutě, proč jsem asi v životě nebyla ani na řetízkáči, proč jsem vždycky jenom jezdila na ponících a jedla cukrovou vatu, proč proč proč...protože na to nejsem, kurňa! Jedinkrát jsem byla na autodromu a v domu hrůzy a stačilo. Prostě nejsem adrenalinový a dobrovolně se stresující typ. Škoda, že ten vyhlídkový let netrvá 3 minuty jako ta atrakce na Matějský, máme to na půl hodiny, to se ale máme!
Všichni záříce štěstím prohlížejí okolní krajinu, v očích jiskřičky, nadšeně vyprávějí, ukazují...já se dementně usmívám, za slunečními brýlemi ukrývám slzy nasrání, hluboce polykám a ještě dychtivěji oddechuji ve snaze oddálit neoddálitelné...jsem na pokraji zhroucení, vůbec nevim, která bije, vůbec nevnímám, jakou nádheru vidim. "Hele, Kuňka!" "...hmmmmmmmmmmmmmmmmm", hluboký polk...jediný hlubokomyslný postřeh, na který se zmůžu. (Už to nevydržim...proč jsem si nevzala nějakej igeliťák do *** ****, proč musím sedět za pilotem...kdo to bude uklízet...no tyvole, to je teda dáreček.)
Mé myšlenkové pochody byly opravdu dechberoucí...a do toho mi nadšený a momentální situací naprosto přešťastný a uspokojený pan K. hází třikilový foťák: "Na, foť to!!!!" Ty vole, asi prohodim tu zrcadlovku oknem, sebemenší pohyb mi způsobuje smrt a já mu mám fotit panoramata a otáčet se okolo své osy... Stejně jako to dělá pilot se svým strojem. Hmmmm díky, je to super.....hmmm ten propad o deset metrů je taky moc fajn....hmmm a to naklonění o 180°, abychom líp viděli....hmmm hmmm hmmm, tyvole kam to pošlu...
Nejdelší půl hodina v mém života skončila. A já to nakonec nikam neposlala. (Nechápu?! Musím nepokrytě přiznat, že jsem na sebe hrdá. Můj strach ze ztrapnění a s ním související krutopřísná sebedisciplína je natolik rozvinutá, že vydržím nevydržitelné.)Nikdo nemusel uklízet letadlo ani pilota. Nikdo nepřišel k fyzické ani psychické újmě. Mně bylo blbě ještě pár hodin, pan K. si užil krásný den. A tak to má asi být...
Občas je asi dobré se pro toho druhého obětovat, dopřát mu radost, vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco, co bychom sami neudělali, ach ta láska...ach ach ach.
Otázkou zůstává, do jaké míry je to nezištná oběť pro druhého, do jaké míry je to promyšlený čin a do jaké míry (sebe)tyranie? Dokud nejsou mrtvý ani zranění, tak asi ok...
Já už na vyhlídkový let nejdu, nebo před nim nebudu alespoň půl dne jíst. A rozhodně nejdu na žádný seskok padákem, ani bungee jumping, pane K. Já radši ty poníky.
