Proč nepiju alkohol – odpověď pro všechny, co se pořád tak debilně ptaj

Než se úplně rozvášním, ráda bych uvedla na pravou míru, jak to s alkoholem momentálně (poslední dva tři roky) mám. Nejsem abstinent, ale taky nejsem adorující konzument. Občas si dám, ale většinou si nedám. Z většiny pozřeného alkoholu mám migrénu, a proto se pití alkoholu snažím momentálně co nejvíc vyhýbat. 

Tento krátký odstavec by naprosto stačil ke shrnutí mého vztahu k alkoholu. Ale mně to samozřejmě nestačí a vám určitě taky ne :D

Je mi jasný, že můj postoj k pití je určen právě bolestí, kterou mi jeho konzumace vyvolává. Je mi jasný, že když vám po alkoholu není nijak extra blbě, že se k němu rádi vracíte, protože proč ne. A je mi jasný, že právě jdu proti většině a že to je předem prohraná bitva. Někdy mi přijde, že já a pan doktor Nešpor jsme sami proti celému světu :D

Znovu opakuju, že nejsem totální abstinent, ale i tak si přijdu v dnešní společnosti hodně vyloučeně, když říkám ne, děkuji, nechci. Nemám chuť. Cože?! Jak nemůžeš mít chuť na alkohol?! Šok!!!

Kdybych po alkoholu neměla migrénu, třeba bych mu taky holdovala, nevím. Ale „díky“ mým migrenálním stavům k němu mám vztah takový, jaký mám a jsem tak nějak nuceně hozena do pozice nudnýho suchara, kterej si jako jedinej objednává nealko. (Zas abych nebyla za úplnou trapku, v mládí jsem si alkoholu užila dostatek, abyste věděli, takže něco mám odpito a tudíž jsem plnohodnotný člen společnosti!)

Začínám být ale s rolí jakože-abstinenta ve společnosti smířena a začínám si ji relativně užívat, ač to vůbec není procházka růžovou zahradou, protože v naší společnosti, kde alkohol je pro mnohé náhražkou vody a kde vyhráváme v konzumaci jak u dětí tak dospělých na mnoha světových příčkách, to není žádnej med, to mi věřte.

Jste za podivína, trapáka, suchara, kazíte zábavu, jste divná, nepochopitelná a zase divná. Proč si jako nedáš? Ty jako fakt nechceš? Tak si dej, ne? A fakt nechceš nalejt? Tak si dej, ne? A fakt si teda jako nedáš, jo? Tak aspoň jednoho panáka? Tak ale skleničku vína si dáš, ne? A fakt teda ne, jo? Takže seš těhotná! (Nejsem, ty vole…) Palba otázek, která mě poslední roky tvrdě zasahovala.

A palba mých odpovědí, kterými bylo nutné odvracet úder. Ne, nedám si, díky. Ne, nechci, díky. Ne, nedám si ani debilní lok, protože nejde o množství. Nó, fakt nechci. Ne, ne, ne, prostě ne. No, fakt nechci. Ne, nedám, ani za hodinu si nedám, ani zítra, ani když se mě budete ptát po stopadesátý. Takže si fakt nedáš, nó to je divný, hahaha. Takže seš fakt těhotná, hahaha.

Až v situaci „abstinenta“ jsem poznala sílu, kterou alkohol vryl do společenským zvyků. Já neříkám, že je to úplně špatně. Je s ním prostě větší sranda, stmeluje a tak, ale nic se nemá přehánět. Z pití alkoholu se stal tak zarytý standard, že jeho porušení vyžaduje tvrdé sankce. Kdo nepije jako by nežil. A kdo nepije je chtě nechtě vyloučen ze stáda a označen za outsidera.

Je to zajímavé, jak se pro nás stalo to připití lihem důležité. Děláme to při zvláštních příležitostech, je to pro nás jakýsi obřadný posvěcující legitimizující rituál, který je nutné prodělat a přes to nejede vlak. Na to si musíme připít a na tohle si taky musíme připít, protože... Proč vlastně? (Odpovězte si sami.)

Tímto článkem nebojuju za zákaz alkoholu ani za nic jinýho. Upřímně, je mi to srdečně jedno, jestli pijete, kolik toho pijete či co pijete. (Jen u těch nejbližších mi to úplně jedno není a ti jsou pod mým drobnohledem :D) Nejsem světice, taky občas piju. Jen bych byla ráda, kdyby se alkohol přestal brát jako povinnost. Pít alkohol není nutnost. A hlavně, což si mnozí bohužel neuvědomují, alkohol je droga. Je to jed, který je naprosto legální a ještě ke všemu tak hojně opěvovaný a veřejně schvalovaný autoritami. Alkoholová ideologie je solidně velkej byznys, kterej poslušně hltáme a to doslova. Opilej konzument, šťastnej konzument. Asi se mi teď většina z vás vysměje, jak jsem to ale trapná, že mám takové názory a lokne si přitom z lahváče...

Takže co jsem vlastně chtěla říct: alkohol jako občasný zpříjemňovač nálady: ano. Alkohol jako každodenní pomocník, ranhojič a utěšitel: ne. Nehledejte štěstí na dně sklenky, protože tam není. Alkohol může být dobrý sluha, ale rozhodně ne pán. Prostě to s ním nepřehánějte. A neptejte se abstinentů stokrát za sebou, jestli si fakt nedaj. Nedaj. Tečka.

Jak jsem za měsíc zchudla o 3 kila (moje tipy, jak zhubnout)

Jak jsem psala v jednom z článků, s výdrží ohledně stravování a hubnutí mám prostě problém. (Kdo ne, že?:D) Přes léto se mi podařilo nakynout o krásná 4 kila, což už je poměrně dost. Kór když jako já měříte 164 cm a jste tudíž docela prcek. Dostala jsem se na váhu úctyhodných 56 kilo, které jsem v životě neměla. (Pro rýpaly: Já vím, že 56 zní, že je to málo, tak co tady dělám za scény, ale berte v potaz mou výšku a to, že jsem náročná a jako každá žena chci být dokonalá. Takže mě kecy, že to je v pohodě, co tady vyšiluju, nezajímaj.)

Mít na svém kontě takovou tučnou sumu (sádla) už pro mě bylo neudržitelné a řekla jsem si, že je čas začít zase něco dělat. Od října jsem se tedy pokoušela něco dělat. Ale byl to spíš takový pokus než opravdová revoluce. Občas jsem si milostivě zacvičila Shauna a jedla méně (což je blbost, vím!!), ale pořád stejně. Říkala jsem si, že když si prostě dám menší porci, že to bude ok a skladbu jídla nemusím měnit. Takže mi na denním pořádku zůstaly všechny sladkosti, kterých jsem se po létu neuměla vzdát. (Jo, vytvořila jsem si závislost na cukru.)

Celý říjen se (nečekaně) nic nedělo. Váha pořád stejná, já hladová a nasraná. Jednoho dne jsem se ale probudila a řekla si, že to prostě musim prolomit a do Vánoc ty kila zhubnout (abych je pak mohla zas cukrovím nabrat:D).

Takže jsem radikálně změnila svůj přístup a začala na sebe aplikovat všechny vylepšováky, který znám. A za listopad zhubla o tři kila a teď za 10 dní v prosinci o kilo další. Takže tadá, má stará váha (52 kg a pár deka) je zpět.

Samozřejmě si své vylepšováky nebudu syslit jenom pro sebe a napíšu vám je. Jen si prosím nemyslete, že to je nějaký zaručený způsob, jak 100% zhubnout. Každý jsme jiný a na každého funguje něco jiného, já se už docela znám, takže vím, jak na sebe jít. Za zkoušku ale nic nedáte a já věřím, že něco z toho by vám pomoct mohlo.

CO JSEM PRAKTIKOVALA:

Strava

Totální vysazení nezdravých cukrů v jídelníčku (rozuměj sušenky, sladké pečivo apod.). Zdravé přirozené cukry jsem do sebe samozřejmě dostávala v podobě ovoce a jiných přirozených potravin. A můžu vám odpřísáhnout, že závislost na cukru je opravdu pravda a že to je stejná závislost jako na cigaretách či jiných drogách. Tři týdny jsem v sobě neměla umělý cukr a když jsem si pak dala čtvereček čokolády, vůbec jsem na ni neměla chuť, ani mi to nechutnalo. Fakt, přísahám :D Takže konspirační teorie o cukrové ideologii opravdu funguje a všechny cukrovarnický firmy vás maj na háku, protože vám dealujou svojí drogu a vy fetujete, ani o tom nevíte :)

Z doby, kdy jsem držela Mačingovou dietu, jsem pořád zblblá fenoménem bílá mouka. Takže jsem celý říjen jedla pouze žitné suchary a mouce se vyhýbala obloukem. V listopadu jsem se na to vykašlala a začla jíst normálně i pečivo a vy už víte, jak to dopadlo. Neříkám, že bílá mouka je dobrá, to si fakt nemyslim! Ale myslím, že prostě platí mé heslo VŠEHO S MÍROU a že když si dám jednou za den bagetku nebo chleba, že nezhynu bídnou smrtí. Samozřejmě do sebe nesmíte cpát mouku horem dolem (ráno pečivo, k obědu knedlík, pak koláček, večer pečivo a tak). Já jím pečivo 1x denně.

Ano, ta kočka jsem já :D

A je pravda, že omezuju přílohy, v čemž musím dát Mačingové za pravdu. Prostě si místo brambor k masu dám zeleninu. A je mi dost fajn. Ale někdy si dám i tu přílohu, prostě pohoda jazz, všeho s mírou, víme.

(Jestli jste úplně neposkvrněni poznatky o tom, jak správně jíst čtěte více tady.)

Hladovění je další zajímavá kapitolka. I když to vím už x let, že hladovět je prostě blbost největší, stejně mám v mozku naprogramováno, že když si dám míň, tak zhubnu. S tímhle, musím přiznat, bojuju pořád. I když to prostě vím a vím, ale ty kódy nejdou tak lehce přeprogramovat. Hodně pomáhají kalorické tabulky, které vám ukazují, kolik toho máte ještě sníst, abyste naplnili svůj denní příjem. (Zas abych nevypadala, jak nějaká chudinka, co málo jí. Během mých nabíracích obdobích toho sním dvakrát tolik než pan K., kterej teda jí dost. Takže jsem vadná na obě strany.)

Pití

Dříve jsem pila převážně čaje a převážně zelené, protože green tea to je super-cool-zdravá-věc-že-jo. Jak jsem zjistila, s tím zeleným čajem to taky není tak horké a není tak úžasný, jak se všude hlásá. Nebo spíš – je zdravý ale pouze hrnek denně, jinak příliš dehydratuje. Já blbá pila litr. Takže jsem omezila čaje a začala pít více čisté neperlivé neslazené obyčejné vody z kohoutku. Minimálně 2 litry jsou snad jasné, já piju cca 2,5l nebo se o to spíš snažím.

Radikální věcí, která mi v hubnutí pomáhá, je podle mě terapie pití vody po ránu, o které vám už chci dlouho napsat, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Celé kouzlo tkví v tom, že hned po probuzení (tedy nalačno) vypijete hodně vlažné (ideálně převařené) vody (já do sebe dostanu 0,5l a to mi stačí) a pak minimálně 45 minut nic nejíte. Najíst se můžete až po těch 45 minutách. Je to prastará ozdravná metoda východní medicíny, když budete chtít, napíšu o tom víc. Všichni se mi smáli, co to jako dělám a že to je nechutný dostat do sebe hned po probuzení tolik vody (navíc teplý!), ale přijde mi, že to na hubnutí fakt pomáhá. A i kdyby to bylo placebo, tak je to dobrý placebo!

Pak třeba dělám takový úchylárny, že nepiju během jídla ani půl hodiny po jídle a ani těsně před jídlem:D, ale to nevím, jestli má nějaký vliv? Jen je to prostě pro tělo lepší. A neříkám, že to dělám vždy.

Jak to vypadá v praxi:

• Před snídaní: 0.5 l vody
• Snídaně: 1-2 ks ovoce, nějaká kaše nebo jogurt s domácím müsli nebo ovesné palačinky nebo jiné dobroty. (Ano, mám z 99% sladké snídaně.) Pro inspiraci koukněte do receptů s tagem snídaně.
• Oběd: cokoli co najdete v receptech :D
• Večeře: nejčastěji nějaká pomazánka + pečivo + hooodně zeleniny + sýry + šunka, někdy tvaroh třebas

Jo, jím jen tři jídla denně. Ne, nemám chuť jich jíst pět :D

Pohyb

Celý problém nehubnutí tkvěl také v tom, že jsem si myslela, že to půjde jenom stravou. Všude se hlásá, jak 80% hubnutí dělá strava, ale ejhle – na mě to fakt neplatí. Asi to bude tím, že už mám několik let odcvičeno, moje tělo je zvyklý na docela solidní záhul a nějaký vysazení bílý mouky ho prostě netankuje. Takže jsem začala zase pěkně cvičit. (Teď cvičím tříměsíční program Kayly Itsines, kterou mi doporučila kamarádka a je to dobré!) Ale zas to nijak nepřeháním, dřív jsem cvičila 6x týdně, teď se k tomu dokopu stěží 2x za týden.

A samozřejmě chodíme na výlety a tak. Prostě se snažím nesedět jenom doma na zadku.

Stres

Nerada musím přiznat, že jsem zhubla asi i díky stresu. Ne že bych teď byla v depresi, to fakt nejsem, právě naopak, jsem teď tak přetížená hormony štěstí (asi to vysazení antikoncepce), že mám takový příjemný stres, kdy potřebuju pořád něco dělat, a tudíž nestíhám. Ale stres rozhodně nedoporučuji!

Tak to je asi všechno. (Je toho málo, vím :D) Ve zkratce moje doporučení tedy je: přestat jíst nezdravé sladkosti bez výjimky (sušenky, sladké pečivo, nekvalitní čokolády apod.), pít hodně čisté vody, pít 0,5l vody nalačno a hýbat se.

Vím, že někdo bude namítat, že jsem třeba zhubla moc rychle, ale tak za to já nemůžu, že to najednou jde ze mě ven :D Navíc nejsem žádný specialista, nepočítám si každý den kalorie, prostě dělám, co si myslím, že je to pro mě nejlepší. Jestli se vám to nelíbí, tak to nezkoušejte a jestli naopak jo, tak to zkuste. 

Pro mě je největší odměnou, že se mám na sebe zase chuť dívat do zrcadla. Ale samozřejmě jako každá žena nejsem nikdy spokojená a toto není rozhodně finální výsledek, vždycky je co zlepšovat, můj cíl je momentálně již nehubnout, ale nabrat svalovou hmotu, o kterou pořád přicházím svým nicneděláním.

Tak jestli se sebou taky chcete něco dělat, tak směle do toho! :)

Rok bez antikoncepce

Vypadá to, že vysazování hormonální antikoncepce je takový další boom. Před x lety jsme všechny nadšeně nosily recepty na tyto zázračně pilulky od svých gynekologů a teď je stejně nadšeně všechny házíme do koše. (To samozřejmě ne, prášky do koše nepatří!) Ale spojení s košem se hodí, ať se nám to líbí nebo ne – antikoncepce je zkrátka odpad, který si cpeme do těla.

Ano, je to super vynález, který usnadňuje sexuální život. Ano, neumím si představit lepší ochranu před otěhotněním pro mladé a nezkušené puberťáky. Ano, je to nejspolehlivější a hlavně nejpohodlnější způsob antikoncepce. ALE není to absolutně nic zdravého pro tělo. Což je rozhodně velké a zásadní ale, které se začalo v posledních letech drát na ten uhlazený povrch, který euforie kolem dokonalosti hormonální antikoncepce vytvořila.

Vysazení antikoncepce mi vrtalo hlavou nějaký pátek, možná i rok. Když se začnete zabývat zdravým životním stylem a zdravím obecně, je to kapitola, na kterou prostě narazíte, ať chcete nebo ne, zvlášť pokud jste žena, že :D

Takže jsem si začala pročítat různé články a diskuze, začala trochu přemýšlet nad tím, co s čím může souviset a nakonec se rozhodla do toho jít. Není to snadný krok, spíš naopak, je to celkem revoluce, se kterou pojí mnoho otazníků a obav. Ale já už byla otrávená ze svých migrén, které jsem antikoncepci právě přičítala, a nebavilo mě být otrokem nějakého prášku, který musím mít všude sebou a musím si neustále hlídat, jestli jsem si ho vzala.

Tak jsem jednoho krásného dne dobrala poslední prášek a rozloučila se s nejjednodušší možnou ochranou. Vysadila jsem po šesti letech. Teď je to rok. (To zní jak kdybych brala herák :D) A já si říkala, že by bylo hezké ten rok bez antikoncepce nějak shrnout.

Psychika

Radost, že jsem to dokázala a zároveň strach a nejistota. To byla asi první vlna pocitů, která mě po vysazení doprovázela první měsíc dva. Přišlo mi, že bez antikoncepce musím otěhotnět jen při pohledu na prvního chlapa :D

Další etapa byla naprosto euforická. Bylo mi skvěle, cítila jsem se skvěle. Možná to byl jen placebo efekt, ale zkrátka fungoval. Nemusela jsem do sebe každý den cpát prášek, byla jsem svobodná, sama jsem měla kontrolu nad svým tělem, vše probíhalo přirozeně a z toho mi bylo božsky hodný půl rok. 

Další etapa byla naprosto opačná. Hormony lítaly jak na horský dráze. Deprese, stres, nechuť ke všemu. No nic pěkného, naštěstí to netrvalo tak dlouho. (Neříkám, že vy to budete mít stejně, řekla bych, že po vysazení čeká na každou vlastní hormonální koktejl.)

A teď jsem zas slečna sluníčkářka a to doufám vydrží už navždy :D Každopádně jsem ale ráda, že antikoncepci neberu. Minimálně poslední rok mě braní hodně štvalo, bylo to naprosto proti mému přesvědčení.

Menstruace

Velký vzrůšo po vysazení přichází s očekáváním, zda a kdy to vůbec dostanete. Já patřila mezi ty šťastnější, jelikož jsem to dostala normálně hned další měsíc a relativně pravidelně to stále dostávám, i když to zatím není úplně na den přesné, ale hlavně, že to přijde, že :D

Tělo a vzhled

Velké obavy a strachy, kterými se hemží všechna ženská diskuzní fóra, jsou z toho, co vysazení udělá s vaším zevnějškem. No, nebudeme si nic nalhávat, je to jízda :D Když do sebe několik let cpete hormony, nemůžete se divit, že vaše tělo zažije po vysazení velký šok a potřebuje jako fénix znovu vstát z popela a dostat ze sebe všechny ty jedy. Takže to jde ven, kudy jen může. Vlasy padají. Nehty se třepí. Akné se rojí. Tak to zkrátka je a nikdo s tím nic neudělá. Někdo má průběh brutálnější,  někdo méně, někdo ho má rychlejší, někomu se to táhne pomalu. Každá to máme zkrátka jinak.

U mě se půl roku celkem nic nedělo, tak jsem si říkala, no tak to je fajn, to není tak hrozný. Ale po půl roce to začalo. Vlasy se mi začaly o dost víc mastit a hlavně začaly padat. Na otázku mé kamarádky, kde máš háro, jsem se nezmohla na jinou odpověď než „v hajzlu“, protože tam opravdu byly. Nadobro spláchnutý. Nehty se mi taky začaly lámat. A akné taky nechtělo zůstat pozadu, takže se neváhalo ukázat nejen na obličeji, ale i na rukou a zádech, aby toho náhodou nebylo málo.

Teď po roce už to začíná být lepší, nehty mám pevný a dlouhý jako nikdy, vlasy padají míň, ale budou zřejmě potřebovat delší rekonvalescenci a akné je snad taky na ústupu. Není to tedy úplně ideální, ale snad na dobré cestě. Jo, není to sranda vysadit, tělo si to vybírá za ty roky zpátky a nedá vám to zadarmo.

Hodně holek po vysazení zhubne, míň jich ztloustne. Já samozřejmě vyfasovala to ztloustnutí :D Ale nebylo ti nijak radikální, asi 2 kila, která jsem si stejně spíš vyžrala sama.

Bolesti hlavy

Kvůli migrénám jsem vysazovala. Doufala jsem, že to bude TA příčina a že po vsazení bude s migrénama amen. No, bohužel. Žádný happy end se (zatím) nekoná. Jednu dobu mi přišlo, že se migrény alespoň zmírnily a nebylo jich tolik, ale nezmizely. Někdo tvrdí, že to trvá dva roky, než se tělo kompletně očistí, tak ještě zkusím rok počkat :D

Ochrana

A to nejzajímavější a zároveň nejrelevantnější nakonec – sex. Asi první, co budete řešit je, jak se teda budu do háje dál chránit? Asi nebudete chtít jinou hormonální alternativu, když ty blbý hormony nechcete už ani vidět. Asi budete chtít něco nehormonálního, že? Možností máte několik. Pesary. No…četla jsem si a studovala o nich nemálo a úplně mě to teda nebralo. Kondomy…no taky žádná hitparáda, žejo…ale tak je to takový nejdostupnější a všichni známe, jak se navlíká kondom na rohlík či banán :D Nějaký krémy, no to nezní tak špatně, ale dá se tomu fakt věřit? No a pak je tady ještě taková ta podivná metoda opředená tajemstvím a opovržením, kterou já si vždy spojuji (nevím proč) s komunismem, klasická přerušovaná soulož. Tak to už je vůbec hazard a sebevražda, že ano.

Takže co si vybrat? Je to jen na vás. To asi tušíte. Já (ač jsem to absolutně neměla v plánu a absolutně jsem tomu nejdřív nevěřila) skončila u možnosti poslední. Možná schytám pěknou sodu, že tu nabádám k naprosto nejdebilnější a nejnezodpovědnější ochraně a podobně, ale je mi líto, já pro sebe tuto možnost shledávám jako nejlepší. A po debatě s několika kamarádkami jsem zjistila, že nejsem sama. (Něco na tom asi bude. Ale je mi jasný, že vždy budou dva tábory, jeden bude opěvovat a druhý těžce hanit. Každý zkrátka podle svého gusta, že.) Já sama nepopírám, že tato metoda je hodně riskantní a měly by ji praktikovat spíše páry, které jsou spolu delší dobu (rozuměj několik let, ne dnů) a kterým by dítě zas tolik nevadilo. Rozhodně to nezkoušejte, když je vám patnáct. A už vůbec to nezkoušejte se známostí na jednu noc.

Sex

Ochrana je tedy takové ošemetnější téma, ale co samotný sex? Berete prášky a absolutně na něj nemáte chuť? Marně vzpomínáte, kde je vaše staré vášnivější já? Zkuste vysadit a uvidíte. Je to ověřené (a není to podvod, jako když v reklamě tvrdí, že 9 z 10 žen doporučuje Calgon) – to antikoncepce z nás dělá ty netykavky typu dnes ne miláčku bolí mě hlava  a bere chuť na sex. Já se po vysazení nestačila divit a s radostí vítala své nové-staré já. Což oceníte zajisté nejen vy, ale i váš protějšek.

Partner

Na sex musí být (alespoň) dva čili toho, kvůli kterýmu jste antikoncepci brala, taky nemůžete úplně přehlížet. Pokud nikoho nemáte, je vysazení antikoncepce čistě vaší záležitostí. Pokud jste ale ve vztahu, přeci jen se to toho chlapa taky týká. Ale jestli je to ten pravej, rozhodně vám ve vysazení nebude bránit. Ano, nebude mít to smočení teď tak jednoduchý jako dřív, ale pokud vás má fakt rád a záleží mu na vás a potažmo vašem zdraví, podpoří vás a půjde do toho hormonálního kolotoče s váma.  

Takže za mě vysazení rozhodně ano. Ten pocit přirozenosti a svobody je prostě k nezaplacení. A to nepíšu proto, že to zní jak slogan z reklamy na holicí strojek, píšu to proto, že to tak opravdu je.

Jak začít cvičit aneb moje cesta ke cvičení

V kruzích rodinných i přátelských se často dostaneme k tématu cvičení. Mnoho lidí by rádo začalo něco dělat, ale tak nějak neví, co a jak. Pokud se v tom vidíte, tak přesně pro vás píšu tenhle článek. Dám vám "návod" a doufám, že i dostatečný impulz k tomu, abyste zvedli svoje zadnice a začali něco dělat :)

Neříkám, že tento návod bude nějaký ideál, jak přesně cvičit. Popíšu ho na svém příkladu, napíšu, s čím mám zkušenosti, protože mi přijde blbost, doporučovat vám něco, co sama nemám vyzkoušeno a tudíž netuším, jak to funguje. Troufám si tvrdit, že mi způsoby, jakými jsem cvičila a cvičím, rozhodně pomohly a nikdy nijak neuškodily.

Jak často cvičit?

Intenzivně cvičím třetí rok. Co znamená intenzivně? Rozhodně to neznamená 365 dní v roce 7 dní v týdnu :D K takovému výkonu se nejsem schopná dokopat a navíc zastávám názor, že to není fyzicky ani psychicky zdravé. Pokud to mám zprůměrovat, cvičení se věnuju 8-9 měsíců v roce (léto a Vánoce prostě časově ani jinak nedávám, zase ale praktikuju jiný aktivity jako turistika, cyklistika, běžky, takže se nedá říct, že bych si úplně válela šunky).  

A když už jsem ve „cvičícím módu“, tak cvičím zhruba 5x (někdy i 6x) týdně. Ne, cvičení jednou týdně vás nespasí. Fakt ne, ani když budete cvičit tři hodiny v kuse. Chce to častěji. Ideál je podle mě 4-5x do týdne. A když už se k tomu takhle často odhodláte, stačí vám klidně půl hodinka denně a to je krása, ne? Ruku na srdce, kdo si nenajde blbejch 30 minut? Každej! Takže se přestaňte vymlouvat. Jak se tak říká mezi fitnessákama – kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy!

Jak a co cvičit?

Každej jsme jinej, každýho baví něco jinýho. Někdo rád zažívá tantrický orgasmy při pozici bojovníka, někdo rád potí krev v posilovně. Mě baví tak nějak všechno, ráda cvičení střídám, což je ideální, protože vás aspoň jen tak nepřestane bavit. Když budete cvičit pořád to samý dokola, moc dlouho vás to držet nebude. Je tolik způsobů a stylů cvičení, tak proč se o něco ochuzovat?

Kde cvičit?

Můžete chodit do posilovny, což už vyžaduje nějakou znalost nebo zakoupení trenéra, nebo na nějaké skupinové sporty, cvičení. Obě tyto možnosti jsou super, ale pro mě jako pro chudého studenta momentálně nevyhovující. Proto jsem se zamilovala do možnosti cvičení doma podle různých videí. Alespoň k něčemu je dnešní svět internetu opravdu skvělý – nemusíte vytáhnout paty z domu a můžete si zacvičit s lektorem z opačného konce světa. To mi hrozně vyhovuje. Myslím, že bych byla líná dokopat se 5x týdně někam do posilky. Doma je to něco jiného, doma prostě jsem a tudíž docházku splnit musím.

Co potřebujete?

K domácí cvičení vám ze začátku postačí pouze podložka a samozřejmě internet. A dobré boty. Postupem času si jistě rádi přiberete nějaké činky a podobné pomůcky, ale s podložkou si klidně vystačíte.

Čeho chcete dosáhnout?

Důležitá otázka, když začínáte cvičit je, o co vám vlastně jde? Chcete zhubnout? Chcete si jen udržovat postavu? Nebo chcete rýsovat svaly? Každej záměr potřebuje trochu jiný zacházení.

Chci zhubnout

Mně jako každý druhý holce šlo o to, zhubnout (a zpevnit to rozkydlý tělo:D). Pokud chcete hubnout, volte cvičení, při kterým se vám zvýší tepová frekvence. Cardio. Hiit (High Intensity Interval Training). Tabata. To jsou zkratky, který vás zajímaj. Je zkrátka důležitý, abyste si pěkně rozbušili srdíčko a vaše tělo spalovalo. (Neznamená to, že musíte dostat infarkt. Ideální tepová frekvence je taková, když cítíte zvýšenej tep, ale není vám z toho nijak zle. Když sotva popadáte dech, je to špatně. Za prvý takhle dlouho nevydržíte a za druhý nespalujete tuky, o což vám jde, ale svaly, vaše tělo je vyflusaný a bere si energii tam, kde nemá.) Já tomuhle stylu říkám skákačky, protože jak jinak chcete tělo pořádně rozpumpovat? Prostě se různě skáče či běhá. Ano, k hubnutí je ideální i běh,  jízda na kole, rychlá chůze nebo třeba plavání.

Chci svaly

Pokud chcete nabírat svaly, zřejmě nebudete jak blázni cvičit cardio, ale budete spíš posilovat. Ze začátku jenom s vlastní vahou, později s činkama. Super je pilates i jóga!

Zlatá střední cesta

Podle mě je ideální oboje skloubit, protože upřímně – cvičit jenom cardio, to je prostě na palici :D A zase jenom posilovat, člověk taky dlouho nevydrží. Když chcete hubnout, dejte si víc cardia (třeba 3x týdně) a 2x týdně posilujte. K tomu abyste rychlejc zhubli, vám dopomůžou právě svaly získaný posilováním. Pokud chcete nabírat hmotu, například 4x týdně posilujte a jednou si dejte cardio nebo si jděte zaběhat.

Nezapomínejte odpočívat

Důležitá je taky relaxace. Doporučuje se jeden den (nebo klidně dva) v týdnu vypustit a dopřát tělu zasloužený odpočinek. Velmi důležité je dopřát tělu také kvalitní protažení, proto mi přijde ideální jeden den v týdnu taky zařadit třeba jógu. Protažení po (ideálně i před) cvičení je samozřejmostí!

Co konkrétně cvičit?

Hezky jsem vám tu popsala, co máte cvičit, ale možná z toho nejste vůbec moudrý. Podle koho čeho teda cvičit? Napíšu vám moje zkušenosti s programy, které jsem odcvičila.

Začínala jsem (jako valná většina) s Jillian Michaels a jejím 30 Days Shred. Pro začátek je to podle mě ideál. Jillian sice nesedne každému, ale naučí vás všechny základy. Tenhle program obsahuje cardio i posilování a je ideální pro ty, co chtějí zhubnout a probudit v sobě první svaly. Prostě ideální základ, který vás naučí kliky a ostatní základní cviky, který se vám budou později hodit.

Po měsíci jsem po „suché“ Jillian přesedlala na šílenou Casey Ho a její Blogilates. Jsou dvě skupiny lidí – jedni Casey milují, druzí nenávidí. Je prostě blázen. Její infantilní způsob mluvení ne každý snese. Někomu se to líbí, někomu ne. Vyzkoušejte a uvidíte. Její videa najdete zdarma na youtube, což je super. Na jejích stránkách si stáhnete měsíční kalendář a podle něj jedete. Casey cvičí pop pilates, které mě hodně chytlo. V jejích videích najdete i cardio i posilování, ale změny s ní nejsou nijak radikální.

Pokud chcete revolučně změnit své tělo, doporučuji jinou kapacitu. Tou jest můj miláček Shaun T. Teprve Shaun mě dovedl tam, kam jsem chtěla, dokázala jsem s ním, co jsem netušila, že dokážu. Odcvičila jsem jeho tříměsíční Insanity a teď cvičím Focus T25. Jsou to šílený masakry! Shauna rozhodně nedoporučuji cvičit hned na začátku, jeho programy nejsou úplně lehké a je dobré, když už máte nějakou sílu a kondičku, když dáte pánský kliky apod. Samozřejmě si to můžete střihnout hned z kraje, ale podle mě vás to zbytečně vyřídí a demotivuje. Ideální je připravit se na něj třeba s Jillian a pak na něj vlítnout :D Takže s Shaunem se rozhodně hubne (zhubla mi místa, která už jsem odepsala) a taky nabírá krásná svalová hmota (konečně začínám mít viditelné svaly na břiše!)

Také mám odcvičeno tříměsíční P90X3 s Tonym Hortonem. V tomhle programu si můžete vybrat, zda chcete hubnout nebo nabírat, což je super, protože podle toho cvičíte právě víc cardia nebo posilování. Taky hodně fyzicky náročné.

Zkusila jsem i tříměsíční ChaLEAN Extreme, což je převážně posilovací cvičení, kde už potřebujete nějaký to náčiní jako činky (víc vah), guma. Ideální pro pokročilejší, na rýsování.

Zkušenosti mám i s Bobem Harperem, mám hrozně ráda jeho Yoga for the Warrior, což je skvělá hodinová dynamická jóga, která vás krásně protáhne a posílí. Myslíte, že jóga je nuda? Zkuste tuhle!

Asi by se už slušelo skončit, z článku se pomalu stává kniha. O jednotlivých programech se asi ještě rozepíšu. A vy se nebojte a začněte. Je to fakt jednoduchý a skoro nic to nestojí. Jen vaše úsilí a nějakou tu kapku potu. Ale ten pocit potom? K nezaplacení!

Jak jsem se dostala ke zdravému životnímu stylu aneb z punkerky fitness holkou

Pivo. Vodka. Zelená. To byly před několika lety mé oblíbené nápoje. Dnes je to voda a zelený čaj. Jak se to stane, že se ze zaryté punkerky, která fakuje svět, stane zdravá dívka se snahou osvítit druhé?

Zkrátka člověk míní a čas mění. Všichni se neustále vyvíjíme a naše názory se postupem času transformují a přizpůsobují momentálním okolnostem a lidem, se kterými trávíme nejvíc času.

Jako každý mladý člověk jsem si musela projít alkoholickými fázemi a řádně si užít nespoutaného života. Prostě sex&drogy&rock'n'roll. Někomu tenhle styl vyhovuje a zůstane u něj až do smrti. Mě to ale nějak postupem času přestávalo bavit.

Zhruba před čtyřmi lety jsem se začala intenzivně zajímat o cvičení a o zdravou stravu. Čím víc jsem měla načteno, tím míň mi můj starý punkový život do nových idejí zapadal.

Začal mi vadit cigaretovej kouř (který je nezbytnou součástí každýho koncertu a festivalu), začali mi vadit opilci. (Punková hudba mi ale rozhodně vadit nepřestala!)

Řekla bych ale, že punk mám pořád v srdci a vždycky mít budu. Pořád jsem ta punkerka, jen nemám ráda cigarety a alkohol :D Takže nejspíš nezapadám do dané škatulky. Ale o tom to právě je, ne? Vždyť ten pravej punk neznamená vyexovat 5 piv, flašku zelený a vytáhnout celou krábu startek. Je to o svobodě. O snaze fungovat jinak než masa, jít si svojí nezávislou cestou, užívat si život. A o to já se snažím…

Toť má punková vsuvku. Punk není mrkev!

Absurdita blogu o zdraví aneb jak jsem začala psát "zdravý" blog a přestala žít zdravě

Na začátku jsem si myslela, že budu přidávat několik článků denně, že to nemůže být nic nereálného. Opak je ale pravdou, článek není napsaný za deset minut a já si necelý týden po založení blogu uvědomila jakou absurditu jsem spáchala. 

Zjišťuju, že se blogování absolutně neslučuje se zdravým životním stylem. Psát blog je časově velmi náročné, pokud chce člověk přidat denně aspoň jeden článek. Je velmi těžké poctivě zdravý život prožívat a ještě o něm psát. Je těžké poctivě cvičit, vařit, fotit, nakupovat, sbírat, chodit ven a pak to ještě publikovat. A ještě do toho samozřejmě plnit povinnosti normálního života, jako třeba chodit do školy (či do práce)!

Začala jsem připalovat jídla a nestíhat, protože mě neustále napadají nápady na nové články a já si je musím hned zapsat. A tak si sednu k počítači, abych si nápad napsala a najednou píšu a píšu a z kuchyně se valí dým nebo mi ujíždí metro… A tak to nechci. Nechci být pěstební dělnice plnící denní normu :D

Mým cílem je, aby se z mého života nevytratila podstata – žít zdravě z vlastního přesvědčení a radosti a ne proto, abych to dala na blog. Nepřemýšlet o tom, co budu dělat, abych to pak mohla nafotit a psát o tom, ale nejdřív to něco udělat a pak si teprve vzpomenout, že nějaký blog mám a tam to můžu dát. 

Pro mě je lepší život žít, než o něm jenom psát. Tudíž nehodlám trávit svůj život u počítače a články nebudou přibývat tak radikálně. Ze začátku se budu snažit přispívat každý den a až se tady utvoří nějaký slušný základ, přibývání zřejmě omezím na párkrát za týden, jednou do týdne, možná méně často, uvidí se. Rozhodně ale nebudu mít připoutaný ruce ke klávesnici a oči k monitoru, když bude venku svítit sluníčko a vy byste neměli taky. Žít se nemá virtuálně, ale reálně. Takže jestli jste ještě dneska nebyli venku mezi lidma, tak šup ven!

Jídlo a já

Už od dětství jím skoro všechno. A vyhovuje mi to. Zastávám názor, že nemá cenu se zbytečně o něco ochuzovat, samozřejmě pokud vás to nějak zdravotně neomezuje. Chápu, když jsou lidi vegani, protože mají alergii na laktózu nebo jim maso nedělá dobře. Já ale žádný takový omezení nemám a proto se dobrovolně neomezuju. (Teď doufám, že mě všichni vegani a vegetariáni předem nezavrhnou.) Zároveň ale se ničemu nebráním. Ráda zkouším všechny výživové směry, jsem otevřená všemu. Vařím vegansky i vegetariánky i „normálně“. Moje primární snažení je vařit zdravě. Prostě se neškatulkuju do určitýho šuplíku, nic si nezakazuju, což je pocit ohromný svobody.

Hodně mě v tomto směru utvrdila knížka o vědomém vaření Víme, co jíme od Lenky Žák, která se mi dostala po Vánocích do ruky. Tato paní mi mluví z duše. Proč se omezovat na jeden výživový směr, když můžete čerpat ze všech? (Samozřejmě pokud nejste zarytý ochránce zvířat a jíst maso či jiné živočišné produkty je pro vás neetické.) Základním principem je čerpat ze všech směrů to nejlepší a jíst tak zdravě (a rozmanitě).

Velkou otázkou je maso. Maso jím celý život, ale je pravda, že poslední roky ho jím míň a míň. Uvědomila jsem si, že maso rozhodně nepotřebuju každý den. Ráda si ho dám jednou dvakrát za týden s chutí, ale ostatní dny si bohatě vystačím bez něj. Myslím, že by pro mě nebylo těžké být vegetarián, ale zase na druhou stranu, maso mám ráda a občas na něj ta chuť prostě je. Tak proč si ho odpírat? (Ano, již zmíněné etické důvody, ale to je téma a dlouhé debaty. O tom třeba někdy příště.) Třeba týden nebo dva nejím maso, ale pak si dám klidně tatarák. A světě div se – pokud si k němu neděláte mastný topinky, tak ono to zas tak nezdravý není.

Veganství je pro mě taky velkým zdrojem inspirace ale opět – není pro mě tak motivující, abych se mu plně oddala. Čerpám z něj, ráda dělám alternativy, ale – ty alternativy jsou často velmi tak drahé, že mi přijde zbytečné kupovat pětkrát dražší sójové mléko, když můžu použít kravské. Možná tímto svým postojem ztratím vyznavače jiných názorů, ale toto je názor můj a přetvařovat se kvůli tomu nebudu.

Je klidně možné za rok budu mluvit jinak. Jelikož se před ničím nezavírám a neustále hledám a objevuju nové informace a názory, netvrdím, že mě určitý směr nemůže oslovit natolik, abych mu podlehla. Ale teď to to mám prostě takto. Slečna otevřená všem možnostem :D

Toť asi tak v kostce vše. Zkrátka se snažím jíst vše, co mě může nějak obohatit (a samozřejmě občas i ochudit), nejsem žádná světice, co si nikdy nedá brambůrky nebo Coca Colu. Hřešit se občas musí, ale zdravá strava by měla rozhodně převažovat.

Setkávám se s lidmi, co se zdravé stravě a zdravému životnímu stylu už z principu posmívají. Je podle nich trapné dbát na nějaké zdravé zásady stravování a rozhodně to nemůže být dobré a nějak uspokojující. Tak já vám něco povím – zdravé vaření mě uspokojuje jako nikdy nic (v oblasti jídla :D) a jím tak bohatě a rozmanitě jako nikdy. Prostě si to strašně užívám a vy můžete se mnou!

Slovo úvodem

Buďte zdrávi, vítám Vás na svém blogu!

Šest let mlčení. Tolik času uplynulo od zveřejnění posledního blogerskýho příspěvku na mém minulém (infantilním a pubertálním, ale také celkem navštěvovaném) blogu. A zas mám chuť cpát se do blogerskýho světa. Proč?

Mám chuť sdělovat a mám chuť psát. Můj počítač se plní fotkama, o který se chci podělit a moje hlava se plní myšlenkama, co jsem si v hlavě za poslední roky (možná spíš měsíce) uspořádala a ty musí ven. A už mi nestačí otravovat svými dojmy a pojmy rodinu a přátele, chci otravovat i vás. (Jestli to bude někdo číst, to se uvidí:D)

A co hlavně půjde? Jak už název napovídá, půjde (nejenom!) o zdraví. Poslední dobou si uvědomuju, že to je opravdu to nejdůležitější. Vždyť si pořád dokola přejeme hodně štěstí, lásky a HLAVNĚ TO ZDRAVÍ. Nevím, jak máte sestavený žebříček hodnot vy, ale pro mě je zdraví opravdu primární. Uvědomuju si, že pokud nemáte zdraví, nemáte nic. A proto jsem se o zdraví jako takové, o zdravý život a zdravé jídlo začala celkem intenzivně zajímat. Chci žít zdravě a být zdravá. Kdo by nechtěl, že?

Ráda bych ale avizovala, že nejsem žádný BIOfanatik, žádný striktní radikál, který má klapky na očích, vše je pro něj černé a bílé a vyznává zásady, přes které nejede vlak. Razím základní heslo: VŠEHO S MÍROU. Jím všechno, zkouším všechno, ničemu se nebráním, o nic se neochuzuju. Ale o tom později. A pro odpůrce zdravého jídla – myslíte si, že jím jenom kořínky a semínka? Že nejde uvařit zdravě knedlo-vepřo-zelo? Sledujte a uvidíte :D

O čem teda budu psát? Moje představy jsou zatím lehce mlhavé, ale rozhodně můžete očekávat množství zdravých (i nezdravých) receptů, jelikož vaření se stalo mojí vášní. Prostě mě to baví. Prostě mi přijde lepší uvařit si skvěle doma, než chodit do hospody, kde dostanete mastnou šlichtu, za kterou si ještě draze zaplatíte. (Samozřejmě jsou i super podniky, kde se skvěle najíte, ale o tom třeba jindy.) Takže vařím a fotím a už nemám sílu držet to pod pokličkou a nepodělit se.

Asi to nebude ale jenom o jídle. Můj celoživotní problém je ten, že si neumím vybrat jednu věc a té se držet a naplno se jí věnovat. Neumím si vybrat jeden obor a v něm se zdokonalovat, být odborník na jednu věc. Prostě to neumím a začínám se s tím smiřovat. Prostě jsem taková. Prostě mě baví víc věcí, no a co?! (A taky mě baví psát slovo prostě :D) Takže kromě jídla čekejte povídání o sportu, o medicíně, cestování, kultuře, zkrátka o všem, co k (zdravému) životu tak nějak pasuje. Nechci se nějak omezovat a škatulkovat, budu psát o tom, o čem se mi bude zrovna chtít.

I když to bude „zdravý blog“, bude to v podstatě deník. Jsem egoista a budu psát věci ze svého pohledu. Bude to o mně. Bude to MŮJ život. A jelikož se snažím, aby můj život měl aspoň trochu nějaký smysl a byl tak nějak zdravý, bude to o mém (zdravém) životě. Budu ráda, když někoho třeba inspiruje, pomůže nebo bude třeba jen bavit číst. Chci sdělovat svoje zkušenosti, svoje názory.

A to je jeden z dalších důvodů, proč se cpu mezi blogery. Chci psát svobodně. Chci si psát, o čem chci a jak chci. Už od malička jsem psala a postupem času jsem psát přestala. Studium mi vzalo na tyhle „kravinky“ čas. Ještě na gymplu mohl člověk tak nějak ve slohovce z češtiny vyjádřit svoje názory a psát podle svého. Na vejšce mi ale bylo toto právo tak nějak postupně odebráno. Nebo jsem se spíš podřídila normě. Studium žurnalistiky znamenalo psaní podle striktních pravidel a pyramid. Člověk nemohl napsat, co se mu zlíbilo, každou věc, každou myšlenku musel mít ověřenou z několika zdrojů a často se musel podepsat pod něco, co vůbec nekorespondovalo s jeho svědomím a vědomím. Být objektivní! Ovšem zlatá žurnalistika – studium sociologie bylo v tomto směru ještě krutější. Moje autorská činnost se omezila na opisování cizích myšlenek, odkazování a zdrojování. A víte co? Hrozně mě to nebaví!

Chci psát, chci si to užívat. Těším se na psaní bez cenzury a relativně svobodný prostor, který mi internet poskytuje. Fakt se na to těším, tak doufám, že vy třeba taky.