Proč nepiju alkohol – odpověď pro všechny, co se pořád tak debilně ptaj

Než se úplně rozvášním, ráda bych uvedla na pravou míru, jak to s alkoholem momentálně (poslední dva tři roky) mám. Nejsem abstinent, ale taky nejsem adorující konzument. Občas si dám, ale většinou si nedám. Z většiny pozřeného alkoholu mám migrénu, a proto se pití alkoholu snažím momentálně co nejvíc vyhýbat. 

Tento krátký odstavec by naprosto stačil ke shrnutí mého vztahu k alkoholu. Ale mně to samozřejmě nestačí a vám určitě taky ne :D

Je mi jasný, že můj postoj k pití je určen právě bolestí, kterou mi jeho konzumace vyvolává. Je mi jasný, že když vám po alkoholu není nijak extra blbě, že se k němu rádi vracíte, protože proč ne. A je mi jasný, že právě jdu proti většině a že to je předem prohraná bitva. Někdy mi přijde, že já a pan doktor Nešpor jsme sami proti celému světu :D

Znovu opakuju, že nejsem totální abstinent, ale i tak si přijdu v dnešní společnosti hodně vyloučeně, když říkám ne, děkuji, nechci. Nemám chuť. Cože?! Jak nemůžeš mít chuť na alkohol?! Šok!!!

Kdybych po alkoholu neměla migrénu, třeba bych mu taky holdovala, nevím. Ale „díky“ mým migrenálním stavům k němu mám vztah takový, jaký mám a jsem tak nějak nuceně hozena do pozice nudnýho suchara, kterej si jako jedinej objednává nealko. (Zas abych nebyla za úplnou trapku, v mládí jsem si alkoholu užila dostatek, abyste věděli, takže něco mám odpito a tudíž jsem plnohodnotný člen společnosti!)

Začínám být ale s rolí jakože-abstinenta ve společnosti smířena a začínám si ji relativně užívat, ač to vůbec není procházka růžovou zahradou, protože v naší společnosti, kde alkohol je pro mnohé náhražkou vody a kde vyhráváme v konzumaci jak u dětí tak dospělých na mnoha světových příčkách, to není žádnej med, to mi věřte.

Jste za podivína, trapáka, suchara, kazíte zábavu, jste divná, nepochopitelná a zase divná. Proč si jako nedáš? Ty jako fakt nechceš? Tak si dej, ne? A fakt nechceš nalejt? Tak si dej, ne? A fakt si teda jako nedáš, jo? Tak aspoň jednoho panáka? Tak ale skleničku vína si dáš, ne? A fakt teda ne, jo? Takže seš těhotná! (Nejsem, ty vole…) Palba otázek, která mě poslední roky tvrdě zasahovala.

A palba mých odpovědí, kterými bylo nutné odvracet úder. Ne, nedám si, díky. Ne, nechci, díky. Ne, nedám si ani debilní lok, protože nejde o množství. Nó, fakt nechci. Ne, ne, ne, prostě ne. No, fakt nechci. Ne, nedám, ani za hodinu si nedám, ani zítra, ani když se mě budete ptát po stopadesátý. Takže si fakt nedáš, nó to je divný, hahaha. Takže seš fakt těhotná, hahaha.

Až v situaci „abstinenta“ jsem poznala sílu, kterou alkohol vryl do společenským zvyků. Já neříkám, že je to úplně špatně. Je s ním prostě větší sranda, stmeluje a tak, ale nic se nemá přehánět. Z pití alkoholu se stal tak zarytý standard, že jeho porušení vyžaduje tvrdé sankce. Kdo nepije jako by nežil. A kdo nepije je chtě nechtě vyloučen ze stáda a označen za outsidera.

Je to zajímavé, jak se pro nás stalo to připití lihem důležité. Děláme to při zvláštních příležitostech, je to pro nás jakýsi obřadný posvěcující legitimizující rituál, který je nutné prodělat a přes to nejede vlak. Na to si musíme připít a na tohle si taky musíme připít, protože... Proč vlastně? (Odpovězte si sami.)

Tímto článkem nebojuju za zákaz alkoholu ani za nic jinýho. Upřímně, je mi to srdečně jedno, jestli pijete, kolik toho pijete či co pijete. (Jen u těch nejbližších mi to úplně jedno není a ti jsou pod mým drobnohledem :D) Nejsem světice, taky občas piju. Jen bych byla ráda, kdyby se alkohol přestal brát jako povinnost. Pít alkohol není nutnost. A hlavně, což si mnozí bohužel neuvědomují, alkohol je droga. Je to jed, který je naprosto legální a ještě ke všemu tak hojně opěvovaný a veřejně schvalovaný autoritami. Alkoholová ideologie je solidně velkej byznys, kterej poslušně hltáme a to doslova. Opilej konzument, šťastnej konzument. Asi se mi teď většina z vás vysměje, jak jsem to ale trapná, že mám takové názory a lokne si přitom z lahváče...

Takže co jsem vlastně chtěla říct: alkohol jako občasný zpříjemňovač nálady: ano. Alkohol jako každodenní pomocník, ranhojič a utěšitel: ne. Nehledejte štěstí na dně sklenky, protože tam není. Alkohol může být dobrý sluha, ale rozhodně ne pán. Prostě to s ním nepřehánějte. A neptejte se abstinentů stokrát za sebou, jestli si fakt nedaj. Nedaj. Tečka.