Ideál krásy a honba za dokonalostí

(Tak jsem si říkala, že si zase jednou zahraju na chytračku. Musíte mi tato filozofická rozjímání odpustit, ale zjistila jsem, že jimi nechci poučovat vás, ale hlavně sebe. A pokud si z toho také něco vezmete, budu jen ráda.)

Kult krásy. Touha být dokonalá. Nikdy nezestárnout, pořád vypadat na dvacet, napodobovat holky z VIP zpráv, asi to znáte. Každá (ale i každý, neřekla bych, že se jedná čistě o ženskou záležitost, jen u žen je to více patrné) chceme být krásná, mladá, žádaná a žádoucí navěky věků amen.

Ale víte co? Toto svazující rozhodnutí, které nám do hlavy nabušil diktát ideálu krásy, nám ty roky a vrásky nakonec spíš přidává než ubírá.

Neustále řešíme, jak vypadáme, srovnáváme se s ostatníma (a většinou právě s modelkama a jinýma "nadbytostma", což je lehoulilililince frustrující, protože ženská od dvou dětí asi na sebe nemá tolik času jako modelína, která se sebou zabývá 24/7 a tělo je její živobytí.

Nebudu to okecávat, prostě chci říct, že bychom se měli přestat honit za dokonalostí, protože nedokonalá/ý jste dokonalá/ý (aby to bylo genderově vyvážené). Potvrzený průzkum od mužů i žen. Někomu se možná líbí umělá plastická barbie s liftingem, pětkama a odsátym zadkem, věřte ale, že většina lidí spíš ocení originalitu, zdravé sebevědomí a přirozenost. Měli bychom se přeprogramovat a přestat si myslet, že dokonalost je povinností.

Takže co? Nemá cenu to přehánět. Mějte se rádi, využijte předností/jedinečností, které vám příroda (nebo spíš geny vašich rodičů) nadělily, a nestresujte se tím, že máte moc tlustej nos, stehna nebo zadek. To, že na břiše nemáte pekáč buchet, pod trikem pevný trojky, na vejšku sto sedmdesát pět a nohu třicet osmičku, z vás nedělá zrůdu, jak by si mnozí mohli myslet.

Samozřejmě pokud máte sto dvacet kilo, kuří oko nebo otevřenou zlomeninu, asi by to chtělo se sebou něco dělat. Mluvím spíš o případech, kdy se řeší neviditelné pseudo-mikro-problémy, které trápí jen a pouze vás. 

Sama na sobě to za poslední roky pozoruju, jak moc mi celý život záleží na tom, jak vypadám, jak moc to řeším. Od malička jsem poslouchala "no ty jsi ale krásná holčička, no z tebe už je pěkná slečna, no no no, štípání do tváře a v očích vítězství toho, že jsem hezký a tedy povedený člen společnosti." Samozřejmě jsem za tyto pochvaly vděčná, čechraly mi ego a těšily mě, ale na druhou stranu mi přijde, že mě tato lichotivá hodnocení a tím pádem i očekávání zavázala k tomu, že když už ses jednou jako hezká holčička narodila, musíš hezká i zemřít. Závazek. Tlak.

Do nějakých dvaceti jsem si žila ve své krásné bublině, jak je to důležité dobře vypadat. Pak jsem ale viděla dokument od Heleny Třeštíkové Zkáza krásou a tak nějak mi docvaklo všechno, co se mi asi už nějakou dobu podvědomě honilo hlavou. 

Krása a mládí jsou pomíjivé a to je prostě fakt faktů. Čas nezastavíš a pokud se budeš upínat pouze na to, jak vypadáš, dopadneš hodně špatně. Od té doby se snažím soustředit na jiné nepomíjivé stránky sebe sama a víte co? Osvobodilo mě to. Od stresu z toho, že stárnu, že jednoho dne budu šedivá a vrásčitá, že prostě nebudu pořád vypadat jako ve dvaceti. (Dobře to se mi to kecá, když mi teprv bude čtvrt století, za deset let udělám update!)

Taky jsem ale zjistila, že i když je to dost povrchní záležitost, prostě mě to baví a dělá mi dobře o sebe pečovat a být se sebou spokojená. Takže se ze mě po tomto článku nestane lesní žínka, co si přestane holit nohy a začne nosit jutové pytle. Jen bych to chtěla přestat tak hrotit, víc si užívat, to co mám a přestat se neustále kritizovat. A naučit se chválit.

Když si prohlížím staré fotky, zjišťuju, že jsem byla naprosto, ale naprosto zbytečně kritická a že jsem řešila s prominutím ho*na. To koukání zpětně na fotky mi hodně pomáhá v lepším objektivním vidění sebe sama, zkuste to taky. Podívejte se na nějakou starší fotku a řekněte si upřímně, jak jste vypadali...huř/líp, byli jste opravdu tak tlustí/ošklivý/atd, jak jste si o sobě tehdy mysleli? Tipla bych, že ne.

Kašlete na to, jak působíte na ostatní a naučte se mít rádi! Neřešte, co o vás si myslí ostatní, řešte, co si o sobě myslíte vy. (Přemýšleli jste o tom vůbec někdy?) 

Sebeláska není narcistická zbytečnost, sebeláska je cesta ke šťastnějšímu životu.

Howgh.

Životní problémy ve společnost blahobytu aneb dejte si facku a proberte se

Žijeme ve společnosti blahobytu. Máme kde složit hlavu, není nám zima, máme, co jíst a pít a k tomu máme mnoho dalších vychytávek, které nám zpříjemňují bytí na této planetě. Máme toho prostě sakra hodně. Ale vůbec si toho nevážíme.

Samozřejmě se najdou i lidé, kteří tyto základní potřeby pokryty nemají, a jejich problémy nezlehčuju, právě naopak chci ukázat, jak jsou důležité a jak jsou proti nim naše starosti naprosto malicherné. Beru si na paškál „normální lidi“, kteří mají vše a přece si pořád stěžují, mají málo, jsou nešťastní a mají hrozné problémy a starosti, protože jim na čele vyrašil beďar nebo došly kapsle do kávovaru.

Problém tkví opět v samotném konceptu konzumní společnosti, která nás naučila nikdy nemít dost. Navíc v nás zřejmě převládá ještě mindrák našich babiček z dob válečných a dob totalitních, kdy dost teda opravdu nebylo a my tak máme jakousi vnitřní potřebu si to neustále vynahrazovat a nasyslit si dostatek, aby náhodou nebylo něčeho málo. Za války nebylo, tak si dám do kafe ty lžičky cukru čtyři a za komárů se stály fronty na banány, tak si jich koupim radši deset a pak je třeba vyhodim, hlavně když je budu mít…

Máme se prostě sakra dobře a vůbec si to neuvědomujeme. Přestali jsme si vážit mála a začali řešit kraviny. Zdraví je samozřejmost, svoboda je samozřejmost. To, co před sto lety byla představa největšího luxusu, je pro nás dnes naprostá samozřejmost, spíš takovej podprůměr. Dřív byli lidi šťastní jen z toho, že přežili další den, nebo z toho, že dostali krajíc chleba a že ještě teda hlady neumřou. Ano, jdu do extrémů, ale ta naše současná povaha je taky docela extrémní, akorát se pohybuje v úplně opačným módu.

Protože většina z nás nemusí řešit opravdu důležitý existenciální problémy (hlad, zima, žízeň, spánek), řešíme sra*ky. A ono je to asi logické, protože, co jiného bychom měli řešit? Že má nějaký dítě támhle v Tramtárii hlad nebo že nějakej bezďák na hlaváku chcípá mrazem? Co je mi jako do toho, já mám svoje problémy! Dneska jsem měla jít na nehty, ale ta kráva si klidně onemocní a v obchodě neměli mojí velikost trička, takže se mi právě zhroutil svět!

Neříkám, že je povinností každého být humanitárním pracovníkem, odevzdávat svou výplatu všem žebrajícím, brát si domů opuštěná zvířata i utečence (já to taky nedělám), jen mi vadí ta povrchnost dnešního světa. To, jak jsme začali řešit takový malicherný kraviny a stali se z nás namyšlený povrchní narcisové, kteří jsou pořád nespokojený.

Když je vaše štěstí závislý na materiálních věcech, nemáte to vůbec lehký, protože tím pádem nikdy šťastný nebudete. Konzumní duše ve vás vám to nikdy nedovolí. Nikdy nebudete mít dost, pořád si budete muset kupovat něco novýho a tím si dokazovat, jak jste hrozně šťastný. Jenže štěstí netkví v novým kabátu, kabelce nebo autě. A navíc je tenhle pocit štěstí falešnej jak vuittonka na tržnici. Je to něco, co je hrozně pomíjivý. Tenhle pocit štěstí hřeje pár hodin a pak je potřeba ho obnovit koupí něčeho dalšího.

A nepíšu to tady jakože já jsem ta chytrá a vy jste ty blbý, píšu to hlavně pro sebe, protože jsem sama začala víc konzumovat, než žít. Protože jsem si uvědomila, že život není obchodní centrum nebo internetová aukční síň Ebay. Nakupování je uměle vytvořenej svět, kterej jsme si přímo zamilovali, protože nám dává ten krásnej falešnej pocit štěstíčka.

Na nás ale je si uvědomit, že štěstí nemusí a hlavně by vůbec nemělo stát peníze (v konzumní společnosti docela sci-fi, baru). Štěstí může (spíš mělo by) být i zadarmo, je ve vztazích s lidma, který máme rádi, v životě, kterej bychom měli žít tak, abychom šťastný byli, přirozeně a nenásilně. Štěstí si nemusíte kupovat, když budete žít tak, jak sami chcete, život vám ho dá zdarma, bez účtenky a s celoživotní zárukou.

(Jenže vy jste šťastný, když jedete třeba na dovolenou a ta stojí prachy, co? Vždyť říkám, že je to sci-fi…)

Kdo vymyslí, jak být zadarmo šťastný, dostane zlatýho bludišťáka!

Zdravý životní styl: póza nebo jak to doopravdy je?

Zhubnout. Začít cvičit. Začít jíst zdravě. Začít žít zdravě. To jsou, předpokládám, předsevzetí, která si dalo mnoho z vás. Líp se to ale říká než plní, co?

Krafat o zdravým životním stylu s kámoškama u kafe, fotit si fotky nově nakoupených bio potravin a nových hadříků na cvičení umí každej, jak ale opravdu zabřednout do zdravého životního stylu a „žít ho“?

Za prvé přestaňte hledat výmluvy. Přestaňte se vymlouvat, že něco nejde, že na to nemáte čas, že to není nic pro vás a že teda když už tak až zítra. NE. Jde to, máte čas, zvládnete to a klidně už dnes! Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Když se chce, všechno jde. Ale musíte to udělat vy sami, nikdo jinej to za vás neuvaří ani neodcvičí.

Zdravý životní styl neznamená, že si jednou týdně dáte zdravější oběd nebo půjdete do posilovny. Zdravý životní styl není měsíční dieta nebo třiceti denní cvičební program. Jasně, nikdo vám nenutí, že musíte žít celý život zdravě, pokud jenom chcete zhubnout a pak se zas vrátit ke starému způsobu života. (Pak ale počítejte s tím, že se vám zhubnutá kila zase vrátí a vy zas pojedete znova kolotoč hubnutí <-> starý životní styl a tak pořád dokola. Ano, to je ten jojo efekt).

Takže pokud jste osvícenější, předpokládám, že byste rádi žili (převážně) zdravě už napořád. Protože zdravý životní styl není krátkodobá životní póza, jak většina rádoby fitness-healthy-food a jiných fajnšmekrů předpokládá, zdravý životní styl je dlouhodobá, náročná a neustále se vyvíjející cesta za zdravým, lepším a kvalitnějším životem.

Jo, je to teďka hrozně cool vyznávat healthy lifestyle. Jo, hodně lidí se na tom teď veze (a já taky :-D). Ne, zdravý životní styl není výmyslem posledních pár let. Představte si, že lidi tenhle styl vyznávaj a praktikujou už několik desítek, stovek či tisíce let, jen dosud neměli potřebu rvát to na Facebook a Instagram a prohlašovat se za výživové poradce a fitnessáky. Neměli a nemaj potřebu se s tím chlubit jako třináctiletá healthy-food-bloggerka, co včera objevila cizrnu a myslí si, jaký to neučinila objev století. Takže trochu pokory k našim předchůdcům, nejsme žádný průkopníci, to nám jen moderní technologie dávají falešný pocit slávy a mesiášství. Věřte, že skoro vše už bylo objeveno a řečeno dávno, než jste se narodili. Někdy to jsou pravdy starý tisíce let.

To jsem se ale trochu rozvášnila a odbočila od tématu. Zkrátka a dobře, jestli chcete žít zdravě, ŽIJTE ZDRAVĚ. To znamená: nakupujte, vařte a jezte zdravá jídla, buďte aktivní (fyzicky, ale i psychicky!), hýbejte se, choďte, běhejte, cvičte, plavejte, dělejte zkrátka to, co vás baví. A právě o tom by to mělo být především – mělo by vás to bavit. Pokud vás to nebaví a děláte to jen pro to, že je to teď cool, tak se na to vykašlete, protože u toho dlouho nevydržíte a opustí vás to v momentě, kdy přijde jiná módní vlna.

Nehrajte si na něco, co nejste. Buďte sami sebou. Protože zdravý život znamená šťastný život a pokud při cvičení nebo přežvykování řepy nejste šťastný, to, že je ta řepa zdravá a kliky dobrý na fyzičku, je vám k ničemu. Tak dělejte, co vás opravdu baví, a vykašlete se na nějaký trendy. Nemusíte se přetvařovat, když radši sedíte u televize, tak se vyfoťte, jak sedíte doma u tývky a nepostujte fotku, jak jdete běhat, když to pak stejně zakempíte u první lavičky a jste nas*aný, že jste vůbec vylejzali z postele.

Teď to může znít, že odrazuju od zdravýho životního stylu – to fakt ne, já sama ho miluju a chci podporovat lidi, který do toho chtěj jít taky. Jen nasnáším přetvářku a pozéry, který to neberou vážně a je to pro ně jen možnost, jak získat co nejvíc lajků. Takže vy, co to se zdravím myslíte vážně, směle do toho!

(Po napsání a editování tohohle článku slovní spojení "zdravý životní styl" nechci dlouho vidět.)

Vánoční speciál: Proč tak hrozně milujeme nakupování aneb jak funguje konzumní společnost

Vsadím se, že jste stejně jako většina národa strávili minulý měsíc (nebo ještě stále trávíte) po nákupech. V přecpaných obchodních centrech, na přelidněných vánočních trzích nebo přilepeni na monitoru obrazovky na stránkách nějakého eshopu. Ano, já taky. Taky jsem vinna, taky jsem dokonalý konzument a nakupování je mojí vášní. Je to něco, co mě naplňuje pocity štěstí, něco, co (bohužel) fakt miluju.

Ale čím dál víc si říkám, jestli to jsou opravdu pocity štěstí? Jestli to není něco umělého, nepravého, něco, co by šlo nějak nahradit? A tyto myšlenky mě jako správnou socioložku nutí neustále přemýšlet o tom, jak vlastně ta naše konzumní společnost funguje a hlavně proč vůbec vznikla a jak je možné, že tak krásně a nenásilně ovládá životy nás všech.

Jasně, jsou Vánoce. Nakupovat se musí. To je přece jasný. Tak se holt utratí o něco víc, než obvykle. Jo, fakt s tím nemám problém, sama utrácim za dárky pro ostatní, protože jsem zjistila, že nemiluju jenom nakupování věcí pro sebe, ale taky miluju ten pocit, když můžu obdarovat druhé. Co ale nechápu je, že si někdo na dárky PŮJČÍ? Jako pardon?! To vám jako přijde normální se zadlužit kvůli pos*anejm dárkům? Jo, když na to máš, tak si utrácej jak hrdlo či peněženka ráčí, ale jestli na to prostě nemáš, tak se na to vy*er.

Tady je opravdu vidět, jak je ten tlak konzumní společnosti brutální, jak nutí lidi do takových absurdit jako je půjčování si na dárky (jsem jediná komu to přijde ultra mega giga debilní?!?!). Kdybys nekoupil dárky, seš největší lůza, musíš utratit deset tisíc za příšernou bárbínu, jinak nejsi milující rodič, diktuje konzum.

A v tom je ten problém. Začali jsme odměřovat lásku penězi. Začali jsme hodnotit všechno podle toho, kolik to stojí. Když nám někdo dá moc levnej dárek, nemá nás dostatečně rád. Přijde vám to normální, když se nad tím zamyslíte? Opět za to v podstatě nemůžem, máme to naprogramováno již několik generací. Zkrátka prachy až na prvním místě a je mi jedno, jestli mě máš fakt rád, ale jestli nedostanu pod stromeček tu vuitonku, tak mě opravdu nemiluješ. (Je to smutný, řekla bych.)

Co dostávaly pod stromeček vaše babičky a dědové a jejich babičky a dědové? V podstatě kulový. Dostali oříšek nebo nějakou hračku vyřezanou ze dřeva, maximálně pletenej svetr a byli šťastný jak blechy. (Pokud nejste buržoazní rodina, tam byla asi situace lepší.) Dnešní děti dostanou desítky dárků a je jim to málo. Hlavně ani nevědí, co dřív a v tom množství ani nevědí, co vůbec dostali a ničeho si nevážej, protože maj všeho moc. (Jo, moje děti budou dostávat oříšky a dřívka:-D)

Jo, taky ráda dávám pěkný dárky, nedávám lidem pod stromeček zabalenou šišku. Ale kdybych na to neměla, tak jim tu šišku klidně dám. Protože by člověk neměl hodnotit druhého podle cenovky dárku, ale podle toho, že si na něj ten člověk vůbec vzpomněl a udělal to gesto a daroval. Protože nezáleží na tom, co darujete, ale ŽE DARUJETE. (Jóóó, taky mám větší radost z novýho mobilu než z borový šišky, ale chápete jak to myslim, ne?)

Další vtip je, že ty dárky opravdu nemusej stát majlant a můžou bejt úplně super-cool. Taky nejsem žádnej milionář, ale myslím, že dokážu vymyslet pěkný dárky, který mě nezruinujou. Chce to akorát zapnout víc mozek a přemýšlet. Hodně věcí třeba vyrábím, což mě vyjde na nula nula nic, ale je to skvělej originální dárek, kterej teda stojí víc času než peněz, ale je téměř zadarmo! (Po vánocích se těšte na můj DIB speciál, kde odhalím všechny blbůstky, co jsem vyráběla:-D)

Ale samozřejmě je mi jasný, že nakupování jen tak milovat nepřestanem. Jak říkám, já sama jsem poslušnou součástí systému, i když si to uvědomuju a nelíbí se mi to, neumím se tomu úplně vzepřít. A upřímně asi ani nechci. Prostě mě to naplňuje. I když je to povrchní a materiální hodnota, která je svým způsobem bezcenná, jako placebo na štěstí ale funguje skvěle. 

Jen bych chtěla, abychom to nakupování trochu omezili, abychom to nepřeháněli a nekrmili shopaholiky v nás, ale o tom asi někdy jindy. Ale hlavně prosím – nepůjčujte si na vánoční dárky, jděte radši do lesa a nasbírejte si šišky..