Brazílie - ulice a lidé Rio de Janeira

Plna úžasu, že mé neochvějně zajímavé reporty z Brazílie nečte ani pan K., který byl přímým účastníkem této expedice, jsem se ho jala velmi nenásilně donutit k jejich přečtení a zhodnocení. Občas se solidárně pousmál a prý jako dobrý a prý jak růžová knihovna. Taktně tedy spláchl mou objektivitu a věrohodnost do záchodu, ale já si barvu svých vzpomínek vzít nedám a pokračuji dál! 

Dnes vás konečně vezmu ven do Ria a zkusím naservírovat i nějaké ty turistické památky a faktické údaje. 

Z ulic Ria jsme měli respekt, byli jsme mnohokráte varováni, ať jsme na pozoru i v pozoru.

A nebyla to varování planá, každodenní zprávy mluvily jasnými čísly a počet zastřelených lidí v tomto jinak krásném městě nebyl nijak úsměvný...

Inu vydali jsme se se staženými žaludky a lišácky ukrytými cennostmi do akce.

První den jsme se připojili k turistické skupince, abychom se rozkoukali a další dny už brázdili Rio na vlastní pěst.

Nejkrásnějším zážitkem byly nekonečné pláže, které Rio lemují.

Neopomenutelná je Copacabana, která na mě byla moc přelidněná, hlučná, špinavá i zdrogovaná, ale člověk si to odškrtnout musel, že.

Doporučuji nechodit na Copacabanu k večeru, nekempnout to v první řadě u moře, nevypadat jako turista a nedávat moc ostentativně najevo veselí. Drogový dealeři i podivíny všeho druhu si na vás smlsnou jak Horst Fuchs na důchodcích.

Samozřejmě pokud máte zájem utratit všechny svoje peníze, odcházet zcela zdrogovaní, kdo ví čím a do toho být zcela opojeni výtečnou caipirinhou, dávejte na odiv svoje majetky, stejně jako svoje bělošské předky.

Větší nálet potulných obchodníků se štěstím jsem nezažila. Větší strach o svou zrcadlovku i holý život skoro také ne, to ještě přijde jindy a jinde. (Ano, z fotek to na nálet nevypadá a zase to vypadá, že akorát vše zveličuji a přeháním. Bohužel nejsem placený válečný reportér, abych vytahovala aparát v tom "nejlepším".)

Každopádně otrlé i extrovertní povahy si pobyt na slovutné Copacabaně asi i užijí. Já jako těžký autistický introvert byla na pokraji zhroucení. Zvlášť když jedna polovina vaší posádky pod vlivem caipirinhy přestává vnímat realitu, srdečně se objímá se všemi přítomnými černochy a už ani neregistruje, kdo vše je u vaší deky a kdo vše se domáhá vstupu do otvorů vašich zavazadel.

Lidé jsou v Riu i v celé Brazílii tak trochu jiní. A nemyslím to pejorativně ani nijak jinak, ale prostě tomu tak je. Velká část obyvatel je takzvaně a jednoduše řečeno normální, velká část je ale také dosti podivná.

Podíl na tom mají zřejmě různé omamné látky a asi i život sám. Hodně lidí je poblouzněných, porůznu šilhají, běhají po ulici, něco mumlají a bohužel i dost obtěžují. Nejčastěji chtějí něco prodat nebo chtějí peníze nebo váš mobil nebo foťák nebo vaši duši, kdo ví.

Dost se na člověka lepí. Jakože hodně lepí. Regulérně se na vás přitisknou a svým jedním šilhajícím okem vám koukají do očí a druhým šilhajícím okem si měří vaši kabelku.

No je to takové záživné, co vám budu povídat. Po prvních pár nalepeních jsem se velmi rezolutně naučila pár výstražných hlášek a gest a byla na pozoru před každou existencí.

Hodně jedinců bylo uražených i dotčených, že je považujeme za žebráky nebo otrapy, že oni nám jen chtějí něco prodat...bohužel jsme neměli milion reálů, abychom uspokojili tržní nabídku všech prodávajících a měli plné kapsy všemožných pokladů, které nám byly nabízeny...

Někteří byli lišky podšité a měli svoje služby vychytanější.

Například pán na fotce nabízel čištění bot a moc dobře věděl, že aby se bota chtěla vyčistit, musí se cítit špinavá. Nelenil tedy nenápadně házet po botách ptačí exkrementy a pak jako zázrakem seslaným z nebes nabízel své čistící služby. Pán se vyznal, pán věděl.

Doprava byla v Riu záživná stejně jako jeho obyvatelstvo. Metro spletité, ale hezké a čisté. Autobusy plné každodenního života a taxíky příjemné cenou i klimatizací.

Jestli v Riu budete, rozhodně vyjeďte na Cukrovou horu. Za mě největší nádhera tohoto města.

Samozřejmě si vyšlápněte na sochu Krista Spasitele. S poklidnou náboženskou poutí ale moc nepočítejte.

Rio je krásné město. A když se nebudete chovat jako páv máchající svým chytrým telefonem a ostatní technikou všem před očima, nemusíte se ani moc bát. (Jak vidno, toto varování zcela pozbývá platnosti na turistických místech, je účelné v uličkách a zákoutích.)

My to přežili ve zdraví, všechny končetiny, orgány i věci s námi pokračují dál do vnitrozemí. Ale to zas příště...

Brazílie - Rio de Janeiro a náš pan domácí

V Riu jsme bydleli u moc parádního pana domácího. Měl takový hezký domek v ještě hezčí vintage čtvrti Santa Teresa, kde pobýval se svým starým přítelem. K domku náležela zahrádka a pak takový menší byt, který jsme po čtyři dny s radostí okupovali...

Nebyl to čtyř hvězdový hotel jak z letáčku cestovní kanceláře, ale mně se tam hrozně líbilo, mohla jsem si v poklidu sledovat východy slunce z terasy, užívat jakýs takýs ranní chlad, který možno zažít pouze kolem třetí až čtvrté hodiny ranní, a mohla poslouchat kohouty, protože i v Riu mají kohouty a to tiché asi jako jejich slavný karneval...

Pan domácí byl moc milý starý pán, který nám dával ovoce z vlastní zahrádky a který uměl i anglicky, což bylo v celé Brazílii nedocenitelnou komoditou.

Ani na letišti není neobvyklé, spíše je to na tuty jasné, že vám zaměstnanec nerozumí ani "Do you speak english?", možná tak Hello a OK. A to mu musí být silně pod dvacet a musí mít vůbec náladu se s vámi bavit jinak než portugalsky.

Tak jsme si tam tak povídali nepovídali, dorozumívali se rukama nohama, ale vždy došli k nějakému řešení, ať už jeho podoba byla jakákoli.

Pan domácí byl vysloužilý profesor, který objel svět na kole, dokonce brouzdal i české cyklostezky a o naší malé zemičce mluvil moc hezky...pokud nekecal, tak se mu tam líbilo a to moc.

S ním i jeho podivuhodným přítelem, který byl asi ještě emeritnějším profesorem, neboť šilhal na obě oči a vypadal, že toho ví tolik a tolik toho chce říct, jsme si povídali kombinací angličtiny, španělštiny a portugalštiny a po několik večerů jsme probírali taková témata, že by se za ně nemusel stydět ani přednášející na katedře historie.

A bylo to moc hezké a hodně jsme se toho dozvěděli, probrali jsme různé komáry a různé režimy a poslouchali, jak to bylo, je a bude v Brazílii a kdo ví, jak to bylo, je a bude, ale pánové byli zapálení a vypadali spokojení, že si mají s kým povídat a my taky, protože vycházet po setmění z domu nám bylo každý den s úsměvem na tváři silně nedoporučováno.

Bylo to moc roztomilé, když vám jen tak jako by nic byl přán hezký den doprovázený varováním před možnou smrtí, která v Riu opravdu zřejmě číhá na každém rohu a moc se neptá, jestli máte náladu v tak krásném městě, v tak krásný den skonat.

Pan domácí byl každý večer rád, že se vracíme živi a zdrávi a my byli rádi ještě víc než on. Jemu se asi nechtělo řešit papírování s mrtvými turisty a my toho chtěli ještě dost vidět...

Sic byl pan domácí děd v důchodu přivydělávající si poskytováním Airbnb, jako správný Brazilec měl k ruce hezkou mladou pomocnici Elenu. Byl to svým způsobem takový panoptikon a návrat do let či možná i staletí minulých. Elena byla jak duch doby minulé...

Brazílie byla první zemí v Latinské Americe, která začala, počátkem 16. století, dovážet otroky z černé Afriky, a také poslední zemí v regionu, která nakonec otroctví zrušila. Bylo to 13. května 1888.

A já si uvědomila, že i když žijeme v jednadvacátém století, máme mnoho lobujících feministek a ještě více zákonných floskulí zaručující rovnoprávnost žen v zaměstnání i na toaletě, jsou na světě místa, kam čurokap  nebo slovní hříčky jako genderová vyváženost ještě zdaleka nedorazily a asi ani nemají v plánu dorazit.

Elena byla moc krásná černoška, která k pánům docházela každé ráno. Poklidila, navařila, udělala potřebné a večer se zas odebírala ku svému domovu. Moc se ke slovu bohužel nedostala, ale anglicky uměla možná i lépe než pan domácí a kafe dělala lepší než kdejaká pražská kavárna.

I pan domácí byl na ní asi na brazilské poměry hodný, ale mně jako evropské ženě se při jeho stylu komunikace s ní ježily chlupy...všude. "Elena, coffee!" "Elena, kaki!" "Elena! Elena! Elena!"

Elena uměla a dělala vše a ještě se u toho usmívala a těžko říct, co si u toho myslela. A tak to na dvorečku pana Selvy chodilo a nejspíš chodí do teď...

A já ráda vzpomínám na to nejlepší kaki, co jsem kdy jedla, a na ty politicko-filozofické debaty, které jsme ve špangličtině dokázali vyplodit.

Jestli ty ulice města jsou opravdu tak smrtelné, jak naznačovaly obavy v očích pana domácího, rozlouskneme příště...

Brazílie otázkou času aneb země velká a den krátký

Na Rio jsme si vyhradili čtyři dny. A bylo to málo. Ale to není důvod k pláči, protože i týden, nejspíš i měsíc či rok by byly prostě málo. Ve světe zkrátka člověku, českému člověku, tak nějak dojde, že například trasa Praha-Brno je ve své podstatě komická, že na co my si pořád stěžujeme, když naše hlavní město přejedeme za hodinu a celou republiku za hodin pár. 

Jestli máte tyto nešťastné pocity při dojíždění do práce, do školy či kamkoli, opravdu doporučuji návštěvu Brazílie...tyto roupy vás opustí rozhodně rychleji než řepka Čechii a pokora, možná i obdiv k té naší malé roztomilé zemičce bude najednou více než hmatatelný. Alespoň na vašich hýžďových svalech, protože jestli o něčem Brazílie je, tak je o hodinách, desítkách hodin a tisících kilometrech strávených v dopravních prostředcích. A to není žádný hoax.

Geografické okénko pro zvídavé: Brazílie je s rozlohou 8 516 000 km² největším a nejlidnatějším státem Jižní Ameriky a pátým největším a nejlidnatějším státem světa. Rio de Janeiro má 6,4 milionu obyvatel a rozlohu 1260 km², je druhým největším městem Brazílie, šestým v Americe. Naše zlatá stověžatá je rozlohou skoro třetinová a počet obyvatel snad všichni známe. V Riu je hustota obyvatel oproti Praze dvojnásobná. Konec geografického okénka pro zvídavé. Zvídavější si jistě rádi pogůglí více údajů.

Každopádně co tím chtěl básník říci - počítejte s tím, že jestli vás o něco Brazílie obere, tak to kromě brazilských reálů (1 BRL=6 Kč) bude hlavně váš čas a spánek a možná i zdravý selský rozum. Protože pokud jste správný turista, budete chtít vidět co nejvíc a z vaší dovolené vytřískat každou minutu...a to všechno tak nějak nejde na takové rozloze v takovém časovém úseku dohromady, takže pokud někde chcete přidat, rozhodně někde musíte ubrat. 

Když máte týden na Seči nebo dva týdny v San Marinu, tak to jde asi docela hravě, ale logisticky uspořádat třítýdenní harmonogram v Brazílii tak, aby to vaše peněženka unesla a vaše touhy byly zcela cestovatelsky uspokojeny je docela kumšt. A zachovat chladnou hlavu a zůstat v reálném čase, to považuji za kumšt hodný nějakého gurua, protože překračování tolika časových pásem v tak krátkých časových úsecích jsem jako řádná Česka opravdu nikdy nezažila a celou dovolenou měla pocit, že snad lítám časem a všechno se mi to snad jenom zdá... (No děvče, technicky vzato jsi časem lítala, tak co se tak divíš?!)

Brazílie má čtyři časová pásma, v Riu je teď o sedm hodin méně než v Čechách.

Ale považte, že když se ocitnete na místě jako je tohle, že je snad škoda i chodit spát...A tak jsme, dobře jsem (chlapci si v poklidu vyspávali a byli každý den pěkně čerství) vstávala s kohouty a sledovala východy slunce a byly to jedny z nejlepších věcí, co jsem mohla dělat, i když jsem byla celý den jak mátoha. Toto nechat probíhat zatímco spím? Nikdy! Moje heslo znělo jasně: vyspím se až v hrobě a budu koukat na tu nádheru, ať mám v důchodu na co vzpomínat...

A pak vstal i pan K. a fotili jsme spolu východy a mlčeli a mluvili a byli i nebyly a mělo to opravdu zvláštní nádech...takový okamžiky...růžová knihovna hadr, co vám budu povídat. 

A už se nám to tady zase mění na zcela něco jiného než jsem zamýšlela...Víc Esmeralda než Cestománie a pořád se nedostávám k jádru pudla, jak už je tak nějak mým (zlo)zvykem. 

No tak třeba se příště už konečně dostaneme do města...nebo aspoň na zahradu našeho dočasného bydliště...

Kdo nečetl díl první, může.

Brazílie úvodem - přílet do Ria de Janeira

Už je tomu více než rok, co jsme navštívili krásnou a rozlehlou brazilskou půdu a já si řekla, že o tom musím sepsat pár řádků (jistě to bude jen pár!), protože to byl zážitek tak intenzivní a neopakovatelný, že bych si ho ráda uchovala v paměti.

Takže pokud máte chuť nasát trochu brazilské atmosféry mýma očima, směle do toho...

Pár praktických informací na začátek: do Brazílie jsme vyrazili loni na přelomu února a března ve čtyřech - já (žena) a tři muži. Sestava to byla podle mého ideální, i když poněkud genderově nevyrovnaná a možná na pohled trochu podivná...

Zkrátka jet do Brazílie ve větší skupině není zcela na škodu. V té době mě tato myšlenka velmi uklidňovala, jelikož Brazílie nemá pověst zrovna tourist friendly insta country. Je to země svá a nesmlouvavá...takže jsem byla ráda, že nejedeme jenom jako pár, že jako budu mít víc bodyguardů, protože zážitky a zkušenosti jiných cestovatelů (převážně z internetových diskuzí) byly různé..."no to se připravte, že vás bude chtít každej minimálně okrást, ale spíš i rovnou zabít", "no to se podívej na ten film Město Bohů a uvidíš", "no jako neukazuj se tam v žádnejch drahejch hadrech a foťák i mobil jsou tabu, to tě hned někdo podřízne"..."no jako vlastně lepší moc nikam nechodit, nic nefotit, držet se ve skupině a se setměním zalézt do postele". 

A tak jsme se zrcadlovkou pod košilí (extrémně nenápadné), chytrými telefony ukrytými v nejrůznějších zákrutech těla, vysokými tepy a odhodláním nezemřít vyrazili vstříc jižnímu kontinentu!

(Abych vás uvedla do ještě detailnějšího obrazu - pro mě i pana K. to byla v podstatě po všech těch Chorvatskách, Itáliích a eurotripech první pořádná cesta, ale tak proč do toho neskočit rovnou po hlavě, že? Co se budeme v klidu opalovat na Bali, když můžeme brázdit brazilské uličky plné dětských gangů!)

Takže očkování, balení, vážení, řešení, plánování, těšení, obavy, těšení, obavy, těšení, to vše samozřejmě probíhalo a mohlo se vyrazit.

S co nejlehčími krosnami (mé největší dilema, čert vem obavy ze smrti - Jaké tílko si vezmu a nevezmu? Bílé nebo béžové?!) a příručními batůžky jsme na konci února nasedli na letadlo směr Paříž (2 hodiny letu) a pak na další letadlo směr Sao Paulo (12 hodin letu).

Do Sao Paula jsme dorazili v noci a ještě jsme měli přelétat dalším letadlem zhruba hodinu do Ria, kde měla celá naše cesta začít. Ale bohužel, hodina na přeběhnutí sao-paulského letiště a vyzvednutí a odbavení bagáže málo, letadlo vzlétlo, my na pevnině.

Po několika peripetiích, o další letenky chudší (bohatší?) jsme ale seděli v dalším nočním letadle směr Rio de Janeiro a už se viděli po skoro čtyřiadvaceti hodinách na nohách v posteli.

Pak už nás jen čekalo noční přistání v Riu (všechny ty historky o mordech jsou právě z Ria, tralala), sehnání taxíku, dorozumívání rukama nohama, kam nás má řidič odvézt a dojetí do prvního airbnb v malebné čtvrti Santa Teresa, které v tu chvíli působilo spíše jako sémě všech vrahů a násilníků...

Ale to se tak jeví, když jste toho moc nenaspali, už den taháte několik kilo na svých bedrech, nevíte, čí jste, kde jste, kolik jste překročili časových pásem, natož kolik je asi tak vlastně hodin...a do toho všeho je tma tmoucí a maminka daleko předaleko.

A do toho všeho jsou všude ostnaté dráty a pozorní hlídači a nevíte, kdo se víc diví. Jestli vyjevený hlídač, že vidí čtyři pomatené bílé evropské postavičky v noci v jeho rajónu, které se motají a nevědí kudy kam, nebo na smrt unavený vy, že vidíte hlídače, který něco povídá a vy nevíte co, protože koukáte jenom na tu bouchačku za opaskem a říkáte si "to jsme toho ještě moc nezažili"...

Ubytování i našeho pana domácího na následující čtyři dny jsme nakonec našli a tento výhled na noční Rio budiž nám odměnou. Takže hurá do postelí, ať už je nový den a my můžeme začít objevovat krásy Ria de Janeira!

Pokračování příště...