Nebyl to čtyř hvězdový hotel jak z letáčku cestovní kanceláře, ale mně se tam hrozně líbilo, mohla jsem si v poklidu sledovat východy slunce z terasy, užívat jakýs takýs ranní chlad, který možno zažít pouze kolem třetí až čtvrté hodiny ranní, a mohla poslouchat kohouty, protože i v Riu mají kohouty a to tiché asi jako jejich slavný karneval...
Pan domácí byl moc milý starý pán, který nám dával ovoce z vlastní zahrádky a který uměl i anglicky, což bylo v celé Brazílii nedocenitelnou komoditou.
Ani na letišti není neobvyklé, spíše je to na tuty jasné, že vám zaměstnanec nerozumí ani "Do you speak english?", možná tak Hello a OK. A to mu musí být silně pod dvacet a musí mít vůbec náladu se s vámi bavit jinak než portugalsky.
Tak jsme si tam tak povídali nepovídali, dorozumívali se rukama nohama, ale vždy došli k nějakému řešení, ať už jeho podoba byla jakákoli.
Pan domácí byl vysloužilý profesor, který objel svět na kole, dokonce brouzdal i české cyklostezky a o naší malé zemičce mluvil moc hezky...pokud nekecal, tak se mu tam líbilo a to moc.
S ním i jeho podivuhodným přítelem, který byl asi ještě emeritnějším profesorem, neboť šilhal na obě oči a vypadal, že toho ví tolik a tolik toho chce říct, jsme si povídali kombinací angličtiny, španělštiny a portugalštiny a po několik večerů jsme probírali taková témata, že by se za ně nemusel stydět ani přednášející na katedře historie.
A bylo to moc hezké a hodně jsme se toho dozvěděli, probrali jsme různé komáry a různé režimy a poslouchali, jak to bylo, je a bude v Brazílii a kdo ví, jak to bylo, je a bude, ale pánové byli zapálení a vypadali spokojení, že si mají s kým povídat a my taky, protože vycházet po setmění z domu nám bylo každý den s úsměvem na tváři silně nedoporučováno.
Bylo to moc roztomilé, když vám jen tak jako by nic byl přán hezký den doprovázený varováním před možnou smrtí, která v Riu opravdu zřejmě číhá na každém rohu a moc se neptá, jestli máte náladu v tak krásném městě, v tak krásný den skonat.
Pan domácí byl každý večer rád, že se vracíme živi a zdrávi a my byli rádi ještě víc než on. Jemu se asi nechtělo řešit papírování s mrtvými turisty a my toho chtěli ještě dost vidět...
Sic byl pan domácí děd v důchodu přivydělávající si poskytováním Airbnb, jako správný Brazilec měl k ruce hezkou mladou pomocnici Elenu. Byl to svým způsobem takový panoptikon a návrat do let či možná i staletí minulých. Elena byla jak duch doby minulé...
A já si uvědomila, že i když žijeme v jednadvacátém století, máme mnoho lobujících feministek a ještě více zákonných floskulí zaručující rovnoprávnost žen v zaměstnání i na toaletě, jsou na světě místa, kam čurokap nebo slovní hříčky jako genderová vyváženost ještě zdaleka nedorazily a asi ani nemají v plánu dorazit.
Elena byla moc krásná černoška, která k pánům docházela každé ráno. Poklidila, navařila, udělala potřebné a večer se zas odebírala ku svému domovu. Moc se ke slovu bohužel nedostala, ale anglicky uměla možná i lépe než pan domácí a kafe dělala lepší než kdejaká pražská kavárna.
I pan domácí byl na ní asi na brazilské poměry hodný, ale mně jako evropské ženě se při jeho stylu komunikace s ní ježily chlupy...všude. "Elena, coffee!" "Elena, kaki!" "Elena! Elena! Elena!"
Elena uměla a dělala vše a ještě se u toho usmívala a těžko říct, co si u toho myslela. A tak to na dvorečku pana Selvy chodilo a nejspíš chodí do teď...
A já ráda vzpomínám na to nejlepší kaki, co jsem kdy jedla, a na ty politicko-filozofické debaty, které jsme ve špangličtině dokázali vyplodit.
Jestli ty ulice města jsou opravdu tak smrtelné, jak naznačovaly obavy v očích pana domácího, rozlouskneme příště...
Pan domácí byl vysloužilý profesor, který objel svět na kole, dokonce brouzdal i české cyklostezky a o naší malé zemičce mluvil moc hezky...pokud nekecal, tak se mu tam líbilo a to moc.
S ním i jeho podivuhodným přítelem, který byl asi ještě emeritnějším profesorem, neboť šilhal na obě oči a vypadal, že toho ví tolik a tolik toho chce říct, jsme si povídali kombinací angličtiny, španělštiny a portugalštiny a po několik večerů jsme probírali taková témata, že by se za ně nemusel stydět ani přednášející na katedře historie.
A bylo to moc hezké a hodně jsme se toho dozvěděli, probrali jsme různé komáry a různé režimy a poslouchali, jak to bylo, je a bude v Brazílii a kdo ví, jak to bylo, je a bude, ale pánové byli zapálení a vypadali spokojení, že si mají s kým povídat a my taky, protože vycházet po setmění z domu nám bylo každý den s úsměvem na tváři silně nedoporučováno.
Bylo to moc roztomilé, když vám jen tak jako by nic byl přán hezký den doprovázený varováním před možnou smrtí, která v Riu opravdu zřejmě číhá na každém rohu a moc se neptá, jestli máte náladu v tak krásném městě, v tak krásný den skonat.
Pan domácí byl každý večer rád, že se vracíme živi a zdrávi a my byli rádi ještě víc než on. Jemu se asi nechtělo řešit papírování s mrtvými turisty a my toho chtěli ještě dost vidět...
Sic byl pan domácí děd v důchodu přivydělávající si poskytováním Airbnb, jako správný Brazilec měl k ruce hezkou mladou pomocnici Elenu. Byl to svým způsobem takový panoptikon a návrat do let či možná i staletí minulých. Elena byla jak duch doby minulé...
Brazílie byla první zemí v Latinské Americe, která začala, počátkem 16. století, dovážet otroky z černé Afriky, a také poslední zemí v regionu, která nakonec otroctví zrušila. Bylo to 13. května 1888.
A já si uvědomila, že i když žijeme v jednadvacátém století, máme mnoho lobujících feministek a ještě více zákonných floskulí zaručující rovnoprávnost žen v zaměstnání i na toaletě, jsou na světě místa, kam čurokap nebo slovní hříčky jako genderová vyváženost ještě zdaleka nedorazily a asi ani nemají v plánu dorazit.
Elena byla moc krásná černoška, která k pánům docházela každé ráno. Poklidila, navařila, udělala potřebné a večer se zas odebírala ku svému domovu. Moc se ke slovu bohužel nedostala, ale anglicky uměla možná i lépe než pan domácí a kafe dělala lepší než kdejaká pražská kavárna.
I pan domácí byl na ní asi na brazilské poměry hodný, ale mně jako evropské ženě se při jeho stylu komunikace s ní ježily chlupy...všude. "Elena, coffee!" "Elena, kaki!" "Elena! Elena! Elena!"
Elena uměla a dělala vše a ještě se u toho usmívala a těžko říct, co si u toho myslela. A tak to na dvorečku pana Selvy chodilo a nejspíš chodí do teď...
A já ráda vzpomínám na to nejlepší kaki, co jsem kdy jedla, a na ty politicko-filozofické debaty, které jsme ve špangličtině dokázali vyplodit.
Jestli ty ulice města jsou opravdu tak smrtelné, jak naznačovaly obavy v očích pana domácího, rozlouskneme příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat