Brazílie - ulice a lidé Rio de Janeira

Plna úžasu, že mé neochvějně zajímavé reporty z Brazílie nečte ani pan K., který byl přímým účastníkem této expedice, jsem se ho jala velmi nenásilně donutit k jejich přečtení a zhodnocení. Občas se solidárně pousmál a prý jako dobrý a prý jak růžová knihovna. Taktně tedy spláchl mou objektivitu a věrohodnost do záchodu, ale já si barvu svých vzpomínek vzít nedám a pokračuji dál! 

Dnes vás konečně vezmu ven do Ria a zkusím naservírovat i nějaké ty turistické památky a faktické údaje. 

Z ulic Ria jsme měli respekt, byli jsme mnohokráte varováni, ať jsme na pozoru i v pozoru.

A nebyla to varování planá, každodenní zprávy mluvily jasnými čísly a počet zastřelených lidí v tomto jinak krásném městě nebyl nijak úsměvný...

Inu vydali jsme se se staženými žaludky a lišácky ukrytými cennostmi do akce.

První den jsme se připojili k turistické skupince, abychom se rozkoukali a další dny už brázdili Rio na vlastní pěst.

Nejkrásnějším zážitkem byly nekonečné pláže, které Rio lemují.

Neopomenutelná je Copacabana, která na mě byla moc přelidněná, hlučná, špinavá i zdrogovaná, ale člověk si to odškrtnout musel, že.

Doporučuji nechodit na Copacabanu k večeru, nekempnout to v první řadě u moře, nevypadat jako turista a nedávat moc ostentativně najevo veselí. Drogový dealeři i podivíny všeho druhu si na vás smlsnou jak Horst Fuchs na důchodcích.

Samozřejmě pokud máte zájem utratit všechny svoje peníze, odcházet zcela zdrogovaní, kdo ví čím a do toho být zcela opojeni výtečnou caipirinhou, dávejte na odiv svoje majetky, stejně jako svoje bělošské předky.

Větší nálet potulných obchodníků se štěstím jsem nezažila. Větší strach o svou zrcadlovku i holý život skoro také ne, to ještě přijde jindy a jinde. (Ano, z fotek to na nálet nevypadá a zase to vypadá, že akorát vše zveličuji a přeháním. Bohužel nejsem placený válečný reportér, abych vytahovala aparát v tom "nejlepším".)

Každopádně otrlé i extrovertní povahy si pobyt na slovutné Copacabaně asi i užijí. Já jako těžký autistický introvert byla na pokraji zhroucení. Zvlášť když jedna polovina vaší posádky pod vlivem caipirinhy přestává vnímat realitu, srdečně se objímá se všemi přítomnými černochy a už ani neregistruje, kdo vše je u vaší deky a kdo vše se domáhá vstupu do otvorů vašich zavazadel.

Lidé jsou v Riu i v celé Brazílii tak trochu jiní. A nemyslím to pejorativně ani nijak jinak, ale prostě tomu tak je. Velká část obyvatel je takzvaně a jednoduše řečeno normální, velká část je ale také dosti podivná.

Podíl na tom mají zřejmě různé omamné látky a asi i život sám. Hodně lidí je poblouzněných, porůznu šilhají, běhají po ulici, něco mumlají a bohužel i dost obtěžují. Nejčastěji chtějí něco prodat nebo chtějí peníze nebo váš mobil nebo foťák nebo vaši duši, kdo ví.

Dost se na člověka lepí. Jakože hodně lepí. Regulérně se na vás přitisknou a svým jedním šilhajícím okem vám koukají do očí a druhým šilhajícím okem si měří vaši kabelku.

No je to takové záživné, co vám budu povídat. Po prvních pár nalepeních jsem se velmi rezolutně naučila pár výstražných hlášek a gest a byla na pozoru před každou existencí.

Hodně jedinců bylo uražených i dotčených, že je považujeme za žebráky nebo otrapy, že oni nám jen chtějí něco prodat...bohužel jsme neměli milion reálů, abychom uspokojili tržní nabídku všech prodávajících a měli plné kapsy všemožných pokladů, které nám byly nabízeny...

Někteří byli lišky podšité a měli svoje služby vychytanější.

Například pán na fotce nabízel čištění bot a moc dobře věděl, že aby se bota chtěla vyčistit, musí se cítit špinavá. Nelenil tedy nenápadně házet po botách ptačí exkrementy a pak jako zázrakem seslaným z nebes nabízel své čistící služby. Pán se vyznal, pán věděl.

Doprava byla v Riu záživná stejně jako jeho obyvatelstvo. Metro spletité, ale hezké a čisté. Autobusy plné každodenního života a taxíky příjemné cenou i klimatizací.

Jestli v Riu budete, rozhodně vyjeďte na Cukrovou horu. Za mě největší nádhera tohoto města.

Samozřejmě si vyšlápněte na sochu Krista Spasitele. S poklidnou náboženskou poutí ale moc nepočítejte.

Rio je krásné město. A když se nebudete chovat jako páv máchající svým chytrým telefonem a ostatní technikou všem před očima, nemusíte se ani moc bát. (Jak vidno, toto varování zcela pozbývá platnosti na turistických místech, je účelné v uličkách a zákoutích.)

My to přežili ve zdraví, všechny končetiny, orgány i věci s námi pokračují dál do vnitrozemí. Ale to zas příště...

Brazílie - Rio de Janeiro a náš pan domácí

V Riu jsme bydleli u moc parádního pana domácího. Měl takový hezký domek v ještě hezčí vintage čtvrti Santa Teresa, kde pobýval se svým starým přítelem. K domku náležela zahrádka a pak takový menší byt, který jsme po čtyři dny s radostí okupovali...

Nebyl to čtyř hvězdový hotel jak z letáčku cestovní kanceláře, ale mně se tam hrozně líbilo, mohla jsem si v poklidu sledovat východy slunce z terasy, užívat jakýs takýs ranní chlad, který možno zažít pouze kolem třetí až čtvrté hodiny ranní, a mohla poslouchat kohouty, protože i v Riu mají kohouty a to tiché asi jako jejich slavný karneval...

Pan domácí byl moc milý starý pán, který nám dával ovoce z vlastní zahrádky a který uměl i anglicky, což bylo v celé Brazílii nedocenitelnou komoditou.

Ani na letišti není neobvyklé, spíše je to na tuty jasné, že vám zaměstnanec nerozumí ani "Do you speak english?", možná tak Hello a OK. A to mu musí být silně pod dvacet a musí mít vůbec náladu se s vámi bavit jinak než portugalsky.

Tak jsme si tam tak povídali nepovídali, dorozumívali se rukama nohama, ale vždy došli k nějakému řešení, ať už jeho podoba byla jakákoli.

Pan domácí byl vysloužilý profesor, který objel svět na kole, dokonce brouzdal i české cyklostezky a o naší malé zemičce mluvil moc hezky...pokud nekecal, tak se mu tam líbilo a to moc.

S ním i jeho podivuhodným přítelem, který byl asi ještě emeritnějším profesorem, neboť šilhal na obě oči a vypadal, že toho ví tolik a tolik toho chce říct, jsme si povídali kombinací angličtiny, španělštiny a portugalštiny a po několik večerů jsme probírali taková témata, že by se za ně nemusel stydět ani přednášející na katedře historie.

A bylo to moc hezké a hodně jsme se toho dozvěděli, probrali jsme různé komáry a různé režimy a poslouchali, jak to bylo, je a bude v Brazílii a kdo ví, jak to bylo, je a bude, ale pánové byli zapálení a vypadali spokojení, že si mají s kým povídat a my taky, protože vycházet po setmění z domu nám bylo každý den s úsměvem na tváři silně nedoporučováno.

Bylo to moc roztomilé, když vám jen tak jako by nic byl přán hezký den doprovázený varováním před možnou smrtí, která v Riu opravdu zřejmě číhá na každém rohu a moc se neptá, jestli máte náladu v tak krásném městě, v tak krásný den skonat.

Pan domácí byl každý večer rád, že se vracíme živi a zdrávi a my byli rádi ještě víc než on. Jemu se asi nechtělo řešit papírování s mrtvými turisty a my toho chtěli ještě dost vidět...

Sic byl pan domácí děd v důchodu přivydělávající si poskytováním Airbnb, jako správný Brazilec měl k ruce hezkou mladou pomocnici Elenu. Byl to svým způsobem takový panoptikon a návrat do let či možná i staletí minulých. Elena byla jak duch doby minulé...

Brazílie byla první zemí v Latinské Americe, která začala, počátkem 16. století, dovážet otroky z černé Afriky, a také poslední zemí v regionu, která nakonec otroctví zrušila. Bylo to 13. května 1888.

A já si uvědomila, že i když žijeme v jednadvacátém století, máme mnoho lobujících feministek a ještě více zákonných floskulí zaručující rovnoprávnost žen v zaměstnání i na toaletě, jsou na světě místa, kam čurokap  nebo slovní hříčky jako genderová vyváženost ještě zdaleka nedorazily a asi ani nemají v plánu dorazit.

Elena byla moc krásná černoška, která k pánům docházela každé ráno. Poklidila, navařila, udělala potřebné a večer se zas odebírala ku svému domovu. Moc se ke slovu bohužel nedostala, ale anglicky uměla možná i lépe než pan domácí a kafe dělala lepší než kdejaká pražská kavárna.

I pan domácí byl na ní asi na brazilské poměry hodný, ale mně jako evropské ženě se při jeho stylu komunikace s ní ježily chlupy...všude. "Elena, coffee!" "Elena, kaki!" "Elena! Elena! Elena!"

Elena uměla a dělala vše a ještě se u toho usmívala a těžko říct, co si u toho myslela. A tak to na dvorečku pana Selvy chodilo a nejspíš chodí do teď...

A já ráda vzpomínám na to nejlepší kaki, co jsem kdy jedla, a na ty politicko-filozofické debaty, které jsme ve špangličtině dokázali vyplodit.

Jestli ty ulice města jsou opravdu tak smrtelné, jak naznačovaly obavy v očích pana domácího, rozlouskneme příště...

Brazílie otázkou času aneb země velká a den krátký

Na Rio jsme si vyhradili čtyři dny. A bylo to málo. Ale to není důvod k pláči, protože i týden, nejspíš i měsíc či rok by byly prostě málo. Ve světe zkrátka člověku, českému člověku, tak nějak dojde, že například trasa Praha-Brno je ve své podstatě komická, že na co my si pořád stěžujeme, když naše hlavní město přejedeme za hodinu a celou republiku za hodin pár. 

Jestli máte tyto nešťastné pocity při dojíždění do práce, do školy či kamkoli, opravdu doporučuji návštěvu Brazílie...tyto roupy vás opustí rozhodně rychleji než řepka Čechii a pokora, možná i obdiv k té naší malé roztomilé zemičce bude najednou více než hmatatelný. Alespoň na vašich hýžďových svalech, protože jestli o něčem Brazílie je, tak je o hodinách, desítkách hodin a tisících kilometrech strávených v dopravních prostředcích. A to není žádný hoax.

Geografické okénko pro zvídavé: Brazílie je s rozlohou 8 516 000 km² největším a nejlidnatějším státem Jižní Ameriky a pátým největším a nejlidnatějším státem světa. Rio de Janeiro má 6,4 milionu obyvatel a rozlohu 1260 km², je druhým největším městem Brazílie, šestým v Americe. Naše zlatá stověžatá je rozlohou skoro třetinová a počet obyvatel snad všichni známe. V Riu je hustota obyvatel oproti Praze dvojnásobná. Konec geografického okénka pro zvídavé. Zvídavější si jistě rádi pogůglí více údajů.

Každopádně co tím chtěl básník říci - počítejte s tím, že jestli vás o něco Brazílie obere, tak to kromě brazilských reálů (1 BRL=6 Kč) bude hlavně váš čas a spánek a možná i zdravý selský rozum. Protože pokud jste správný turista, budete chtít vidět co nejvíc a z vaší dovolené vytřískat každou minutu...a to všechno tak nějak nejde na takové rozloze v takovém časovém úseku dohromady, takže pokud někde chcete přidat, rozhodně někde musíte ubrat. 

Když máte týden na Seči nebo dva týdny v San Marinu, tak to jde asi docela hravě, ale logisticky uspořádat třítýdenní harmonogram v Brazílii tak, aby to vaše peněženka unesla a vaše touhy byly zcela cestovatelsky uspokojeny je docela kumšt. A zachovat chladnou hlavu a zůstat v reálném čase, to považuji za kumšt hodný nějakého gurua, protože překračování tolika časových pásem v tak krátkých časových úsecích jsem jako řádná Česka opravdu nikdy nezažila a celou dovolenou měla pocit, že snad lítám časem a všechno se mi to snad jenom zdá... (No děvče, technicky vzato jsi časem lítala, tak co se tak divíš?!)

Brazílie má čtyři časová pásma, v Riu je teď o sedm hodin méně než v Čechách.

Ale považte, že když se ocitnete na místě jako je tohle, že je snad škoda i chodit spát...A tak jsme, dobře jsem (chlapci si v poklidu vyspávali a byli každý den pěkně čerství) vstávala s kohouty a sledovala východy slunce a byly to jedny z nejlepších věcí, co jsem mohla dělat, i když jsem byla celý den jak mátoha. Toto nechat probíhat zatímco spím? Nikdy! Moje heslo znělo jasně: vyspím se až v hrobě a budu koukat na tu nádheru, ať mám v důchodu na co vzpomínat...

A pak vstal i pan K. a fotili jsme spolu východy a mlčeli a mluvili a byli i nebyly a mělo to opravdu zvláštní nádech...takový okamžiky...růžová knihovna hadr, co vám budu povídat. 

A už se nám to tady zase mění na zcela něco jiného než jsem zamýšlela...Víc Esmeralda než Cestománie a pořád se nedostávám k jádru pudla, jak už je tak nějak mým (zlo)zvykem. 

No tak třeba se příště už konečně dostaneme do města...nebo aspoň na zahradu našeho dočasného bydliště...

Kdo nečetl díl první, může.

Brazílie úvodem - přílet do Ria de Janeira

Už je tomu více než rok, co jsme navštívili krásnou a rozlehlou brazilskou půdu a já si řekla, že o tom musím sepsat pár řádků (jistě to bude jen pár!), protože to byl zážitek tak intenzivní a neopakovatelný, že bych si ho ráda uchovala v paměti.

Takže pokud máte chuť nasát trochu brazilské atmosféry mýma očima, směle do toho...

Pár praktických informací na začátek: do Brazílie jsme vyrazili loni na přelomu února a března ve čtyřech - já (žena) a tři muži. Sestava to byla podle mého ideální, i když poněkud genderově nevyrovnaná a možná na pohled trochu podivná...

Zkrátka jet do Brazílie ve větší skupině není zcela na škodu. V té době mě tato myšlenka velmi uklidňovala, jelikož Brazílie nemá pověst zrovna tourist friendly insta country. Je to země svá a nesmlouvavá...takže jsem byla ráda, že nejedeme jenom jako pár, že jako budu mít víc bodyguardů, protože zážitky a zkušenosti jiných cestovatelů (převážně z internetových diskuzí) byly různé..."no to se připravte, že vás bude chtít každej minimálně okrást, ale spíš i rovnou zabít", "no to se podívej na ten film Město Bohů a uvidíš", "no jako neukazuj se tam v žádnejch drahejch hadrech a foťák i mobil jsou tabu, to tě hned někdo podřízne"..."no jako vlastně lepší moc nikam nechodit, nic nefotit, držet se ve skupině a se setměním zalézt do postele". 

A tak jsme se zrcadlovkou pod košilí (extrémně nenápadné), chytrými telefony ukrytými v nejrůznějších zákrutech těla, vysokými tepy a odhodláním nezemřít vyrazili vstříc jižnímu kontinentu!

(Abych vás uvedla do ještě detailnějšího obrazu - pro mě i pana K. to byla v podstatě po všech těch Chorvatskách, Itáliích a eurotripech první pořádná cesta, ale tak proč do toho neskočit rovnou po hlavě, že? Co se budeme v klidu opalovat na Bali, když můžeme brázdit brazilské uličky plné dětských gangů!)

Takže očkování, balení, vážení, řešení, plánování, těšení, obavy, těšení, obavy, těšení, to vše samozřejmě probíhalo a mohlo se vyrazit.

S co nejlehčími krosnami (mé největší dilema, čert vem obavy ze smrti - Jaké tílko si vezmu a nevezmu? Bílé nebo béžové?!) a příručními batůžky jsme na konci února nasedli na letadlo směr Paříž (2 hodiny letu) a pak na další letadlo směr Sao Paulo (12 hodin letu).

Do Sao Paula jsme dorazili v noci a ještě jsme měli přelétat dalším letadlem zhruba hodinu do Ria, kde měla celá naše cesta začít. Ale bohužel, hodina na přeběhnutí sao-paulského letiště a vyzvednutí a odbavení bagáže málo, letadlo vzlétlo, my na pevnině.

Po několika peripetiích, o další letenky chudší (bohatší?) jsme ale seděli v dalším nočním letadle směr Rio de Janeiro a už se viděli po skoro čtyřiadvaceti hodinách na nohách v posteli.

Pak už nás jen čekalo noční přistání v Riu (všechny ty historky o mordech jsou právě z Ria, tralala), sehnání taxíku, dorozumívání rukama nohama, kam nás má řidič odvézt a dojetí do prvního airbnb v malebné čtvrti Santa Teresa, které v tu chvíli působilo spíše jako sémě všech vrahů a násilníků...

Ale to se tak jeví, když jste toho moc nenaspali, už den taháte několik kilo na svých bedrech, nevíte, čí jste, kde jste, kolik jste překročili časových pásem, natož kolik je asi tak vlastně hodin...a do toho všeho je tma tmoucí a maminka daleko předaleko.

A do toho všeho jsou všude ostnaté dráty a pozorní hlídači a nevíte, kdo se víc diví. Jestli vyjevený hlídač, že vidí čtyři pomatené bílé evropské postavičky v noci v jeho rajónu, které se motají a nevědí kudy kam, nebo na smrt unavený vy, že vidíte hlídače, který něco povídá a vy nevíte co, protože koukáte jenom na tu bouchačku za opaskem a říkáte si "to jsme toho ještě moc nezažili"...

Ubytování i našeho pana domácího na následující čtyři dny jsme nakonec našli a tento výhled na noční Rio budiž nám odměnou. Takže hurá do postelí, ať už je nový den a my můžeme začít objevovat krásy Ria de Janeira!

Pokračování příště...

Ideál krásy a honba za dokonalostí

(Tak jsem si říkala, že si zase jednou zahraju na chytračku. Musíte mi tato filozofická rozjímání odpustit, ale zjistila jsem, že jimi nechci poučovat vás, ale hlavně sebe. A pokud si z toho také něco vezmete, budu jen ráda.)

Kult krásy. Touha být dokonalá. Nikdy nezestárnout, pořád vypadat na dvacet, napodobovat holky z VIP zpráv, asi to znáte. Každá (ale i každý, neřekla bych, že se jedná čistě o ženskou záležitost, jen u žen je to více patrné) chceme být krásná, mladá, žádaná a žádoucí navěky věků amen.

Ale víte co? Toto svazující rozhodnutí, které nám do hlavy nabušil diktát ideálu krásy, nám ty roky a vrásky nakonec spíš přidává než ubírá.

Neustále řešíme, jak vypadáme, srovnáváme se s ostatníma (a většinou právě s modelkama a jinýma "nadbytostma", což je lehoulilililince frustrující, protože ženská od dvou dětí asi na sebe nemá tolik času jako modelína, která se sebou zabývá 24/7 a tělo je její živobytí.

Nebudu to okecávat, prostě chci říct, že bychom se měli přestat honit za dokonalostí, protože nedokonalá/ý jste dokonalá/ý (aby to bylo genderově vyvážené). Potvrzený průzkum od mužů i žen. Někomu se možná líbí umělá plastická barbie s liftingem, pětkama a odsátym zadkem, věřte ale, že většina lidí spíš ocení originalitu, zdravé sebevědomí a přirozenost. Měli bychom se přeprogramovat a přestat si myslet, že dokonalost je povinností.

Takže co? Nemá cenu to přehánět. Mějte se rádi, využijte předností/jedinečností, které vám příroda (nebo spíš geny vašich rodičů) nadělily, a nestresujte se tím, že máte moc tlustej nos, stehna nebo zadek. To, že na břiše nemáte pekáč buchet, pod trikem pevný trojky, na vejšku sto sedmdesát pět a nohu třicet osmičku, z vás nedělá zrůdu, jak by si mnozí mohli myslet.

Samozřejmě pokud máte sto dvacet kilo, kuří oko nebo otevřenou zlomeninu, asi by to chtělo se sebou něco dělat. Mluvím spíš o případech, kdy se řeší neviditelné pseudo-mikro-problémy, které trápí jen a pouze vás. 

Sama na sobě to za poslední roky pozoruju, jak moc mi celý život záleží na tom, jak vypadám, jak moc to řeším. Od malička jsem poslouchala "no ty jsi ale krásná holčička, no z tebe už je pěkná slečna, no no no, štípání do tváře a v očích vítězství toho, že jsem hezký a tedy povedený člen společnosti." Samozřejmě jsem za tyto pochvaly vděčná, čechraly mi ego a těšily mě, ale na druhou stranu mi přijde, že mě tato lichotivá hodnocení a tím pádem i očekávání zavázala k tomu, že když už ses jednou jako hezká holčička narodila, musíš hezká i zemřít. Závazek. Tlak.

Do nějakých dvaceti jsem si žila ve své krásné bublině, jak je to důležité dobře vypadat. Pak jsem ale viděla dokument od Heleny Třeštíkové Zkáza krásou a tak nějak mi docvaklo všechno, co se mi asi už nějakou dobu podvědomě honilo hlavou. 

Krása a mládí jsou pomíjivé a to je prostě fakt faktů. Čas nezastavíš a pokud se budeš upínat pouze na to, jak vypadáš, dopadneš hodně špatně. Od té doby se snažím soustředit na jiné nepomíjivé stránky sebe sama a víte co? Osvobodilo mě to. Od stresu z toho, že stárnu, že jednoho dne budu šedivá a vrásčitá, že prostě nebudu pořád vypadat jako ve dvaceti. (Dobře to se mi to kecá, když mi teprv bude čtvrt století, za deset let udělám update!)

Taky jsem ale zjistila, že i když je to dost povrchní záležitost, prostě mě to baví a dělá mi dobře o sebe pečovat a být se sebou spokojená. Takže se ze mě po tomto článku nestane lesní žínka, co si přestane holit nohy a začne nosit jutové pytle. Jen bych to chtěla přestat tak hrotit, víc si užívat, to co mám a přestat se neustále kritizovat. A naučit se chválit.

Když si prohlížím staré fotky, zjišťuju, že jsem byla naprosto, ale naprosto zbytečně kritická a že jsem řešila s prominutím ho*na. To koukání zpětně na fotky mi hodně pomáhá v lepším objektivním vidění sebe sama, zkuste to taky. Podívejte se na nějakou starší fotku a řekněte si upřímně, jak jste vypadali...huř/líp, byli jste opravdu tak tlustí/ošklivý/atd, jak jste si o sobě tehdy mysleli? Tipla bych, že ne.

Kašlete na to, jak působíte na ostatní a naučte se mít rádi! Neřešte, co o vás si myslí ostatní, řešte, co si o sobě myslíte vy. (Přemýšleli jste o tom vůbec někdy?) 

Sebeláska není narcistická zbytečnost, sebeláska je cesta ke šťastnějšímu životu.

Howgh.

Proč nepiju alkohol – odpověď pro všechny, co se pořád tak debilně ptaj

Než se úplně rozvášním, ráda bych uvedla na pravou míru, jak to s alkoholem momentálně (poslední dva tři roky) mám. Nejsem abstinent, ale taky nejsem adorující konzument. Občas si dám, ale většinou si nedám. Z většiny pozřeného alkoholu mám migrénu, a proto se pití alkoholu snažím momentálně co nejvíc vyhýbat. 

Tento krátký odstavec by naprosto stačil ke shrnutí mého vztahu k alkoholu. Ale mně to samozřejmě nestačí a vám určitě taky ne :D

Je mi jasný, že můj postoj k pití je určen právě bolestí, kterou mi jeho konzumace vyvolává. Je mi jasný, že když vám po alkoholu není nijak extra blbě, že se k němu rádi vracíte, protože proč ne. A je mi jasný, že právě jdu proti většině a že to je předem prohraná bitva. Někdy mi přijde, že já a pan doktor Nešpor jsme sami proti celému světu :D

Znovu opakuju, že nejsem totální abstinent, ale i tak si přijdu v dnešní společnosti hodně vyloučeně, když říkám ne, děkuji, nechci. Nemám chuť. Cože?! Jak nemůžeš mít chuť na alkohol?! Šok!!!

Kdybych po alkoholu neměla migrénu, třeba bych mu taky holdovala, nevím. Ale „díky“ mým migrenálním stavům k němu mám vztah takový, jaký mám a jsem tak nějak nuceně hozena do pozice nudnýho suchara, kterej si jako jedinej objednává nealko. (Zas abych nebyla za úplnou trapku, v mládí jsem si alkoholu užila dostatek, abyste věděli, takže něco mám odpito a tudíž jsem plnohodnotný člen společnosti!)

Začínám být ale s rolí jakože-abstinenta ve společnosti smířena a začínám si ji relativně užívat, ač to vůbec není procházka růžovou zahradou, protože v naší společnosti, kde alkohol je pro mnohé náhražkou vody a kde vyhráváme v konzumaci jak u dětí tak dospělých na mnoha světových příčkách, to není žádnej med, to mi věřte.

Jste za podivína, trapáka, suchara, kazíte zábavu, jste divná, nepochopitelná a zase divná. Proč si jako nedáš? Ty jako fakt nechceš? Tak si dej, ne? A fakt nechceš nalejt? Tak si dej, ne? A fakt si teda jako nedáš, jo? Tak aspoň jednoho panáka? Tak ale skleničku vína si dáš, ne? A fakt teda ne, jo? Takže seš těhotná! (Nejsem, ty vole…) Palba otázek, která mě poslední roky tvrdě zasahovala.

A palba mých odpovědí, kterými bylo nutné odvracet úder. Ne, nedám si, díky. Ne, nechci, díky. Ne, nedám si ani debilní lok, protože nejde o množství. Nó, fakt nechci. Ne, ne, ne, prostě ne. No, fakt nechci. Ne, nedám, ani za hodinu si nedám, ani zítra, ani když se mě budete ptát po stopadesátý. Takže si fakt nedáš, nó to je divný, hahaha. Takže seš fakt těhotná, hahaha.

Až v situaci „abstinenta“ jsem poznala sílu, kterou alkohol vryl do společenským zvyků. Já neříkám, že je to úplně špatně. Je s ním prostě větší sranda, stmeluje a tak, ale nic se nemá přehánět. Z pití alkoholu se stal tak zarytý standard, že jeho porušení vyžaduje tvrdé sankce. Kdo nepije jako by nežil. A kdo nepije je chtě nechtě vyloučen ze stáda a označen za outsidera.

Je to zajímavé, jak se pro nás stalo to připití lihem důležité. Děláme to při zvláštních příležitostech, je to pro nás jakýsi obřadný posvěcující legitimizující rituál, který je nutné prodělat a přes to nejede vlak. Na to si musíme připít a na tohle si taky musíme připít, protože... Proč vlastně? (Odpovězte si sami.)

Tímto článkem nebojuju za zákaz alkoholu ani za nic jinýho. Upřímně, je mi to srdečně jedno, jestli pijete, kolik toho pijete či co pijete. (Jen u těch nejbližších mi to úplně jedno není a ti jsou pod mým drobnohledem :D) Nejsem světice, taky občas piju. Jen bych byla ráda, kdyby se alkohol přestal brát jako povinnost. Pít alkohol není nutnost. A hlavně, což si mnozí bohužel neuvědomují, alkohol je droga. Je to jed, který je naprosto legální a ještě ke všemu tak hojně opěvovaný a veřejně schvalovaný autoritami. Alkoholová ideologie je solidně velkej byznys, kterej poslušně hltáme a to doslova. Opilej konzument, šťastnej konzument. Asi se mi teď většina z vás vysměje, jak jsem to ale trapná, že mám takové názory a lokne si přitom z lahváče...

Takže co jsem vlastně chtěla říct: alkohol jako občasný zpříjemňovač nálady: ano. Alkohol jako každodenní pomocník, ranhojič a utěšitel: ne. Nehledejte štěstí na dně sklenky, protože tam není. Alkohol může být dobrý sluha, ale rozhodně ne pán. Prostě to s ním nepřehánějte. A neptejte se abstinentů stokrát za sebou, jestli si fakt nedaj. Nedaj. Tečka.

Životní problémy ve společnost blahobytu aneb dejte si facku a proberte se

Žijeme ve společnosti blahobytu. Máme kde složit hlavu, není nám zima, máme, co jíst a pít a k tomu máme mnoho dalších vychytávek, které nám zpříjemňují bytí na této planetě. Máme toho prostě sakra hodně. Ale vůbec si toho nevážíme.

Samozřejmě se najdou i lidé, kteří tyto základní potřeby pokryty nemají, a jejich problémy nezlehčuju, právě naopak chci ukázat, jak jsou důležité a jak jsou proti nim naše starosti naprosto malicherné. Beru si na paškál „normální lidi“, kteří mají vše a přece si pořád stěžují, mají málo, jsou nešťastní a mají hrozné problémy a starosti, protože jim na čele vyrašil beďar nebo došly kapsle do kávovaru.

Problém tkví opět v samotném konceptu konzumní společnosti, která nás naučila nikdy nemít dost. Navíc v nás zřejmě převládá ještě mindrák našich babiček z dob válečných a dob totalitních, kdy dost teda opravdu nebylo a my tak máme jakousi vnitřní potřebu si to neustále vynahrazovat a nasyslit si dostatek, aby náhodou nebylo něčeho málo. Za války nebylo, tak si dám do kafe ty lžičky cukru čtyři a za komárů se stály fronty na banány, tak si jich koupim radši deset a pak je třeba vyhodim, hlavně když je budu mít…

Máme se prostě sakra dobře a vůbec si to neuvědomujeme. Přestali jsme si vážit mála a začali řešit kraviny. Zdraví je samozřejmost, svoboda je samozřejmost. To, co před sto lety byla představa největšího luxusu, je pro nás dnes naprostá samozřejmost, spíš takovej podprůměr. Dřív byli lidi šťastní jen z toho, že přežili další den, nebo z toho, že dostali krajíc chleba a že ještě teda hlady neumřou. Ano, jdu do extrémů, ale ta naše současná povaha je taky docela extrémní, akorát se pohybuje v úplně opačným módu.

Protože většina z nás nemusí řešit opravdu důležitý existenciální problémy (hlad, zima, žízeň, spánek), řešíme sra*ky. A ono je to asi logické, protože, co jiného bychom měli řešit? Že má nějaký dítě támhle v Tramtárii hlad nebo že nějakej bezďák na hlaváku chcípá mrazem? Co je mi jako do toho, já mám svoje problémy! Dneska jsem měla jít na nehty, ale ta kráva si klidně onemocní a v obchodě neměli mojí velikost trička, takže se mi právě zhroutil svět!

Neříkám, že je povinností každého být humanitárním pracovníkem, odevzdávat svou výplatu všem žebrajícím, brát si domů opuštěná zvířata i utečence (já to taky nedělám), jen mi vadí ta povrchnost dnešního světa. To, jak jsme začali řešit takový malicherný kraviny a stali se z nás namyšlený povrchní narcisové, kteří jsou pořád nespokojený.

Když je vaše štěstí závislý na materiálních věcech, nemáte to vůbec lehký, protože tím pádem nikdy šťastný nebudete. Konzumní duše ve vás vám to nikdy nedovolí. Nikdy nebudete mít dost, pořád si budete muset kupovat něco novýho a tím si dokazovat, jak jste hrozně šťastný. Jenže štěstí netkví v novým kabátu, kabelce nebo autě. A navíc je tenhle pocit štěstí falešnej jak vuittonka na tržnici. Je to něco, co je hrozně pomíjivý. Tenhle pocit štěstí hřeje pár hodin a pak je potřeba ho obnovit koupí něčeho dalšího.

A nepíšu to tady jakože já jsem ta chytrá a vy jste ty blbý, píšu to hlavně pro sebe, protože jsem sama začala víc konzumovat, než žít. Protože jsem si uvědomila, že život není obchodní centrum nebo internetová aukční síň Ebay. Nakupování je uměle vytvořenej svět, kterej jsme si přímo zamilovali, protože nám dává ten krásnej falešnej pocit štěstíčka.

Na nás ale je si uvědomit, že štěstí nemusí a hlavně by vůbec nemělo stát peníze (v konzumní společnosti docela sci-fi, baru). Štěstí může (spíš mělo by) být i zadarmo, je ve vztazích s lidma, který máme rádi, v životě, kterej bychom měli žít tak, abychom šťastný byli, přirozeně a nenásilně. Štěstí si nemusíte kupovat, když budete žít tak, jak sami chcete, život vám ho dá zdarma, bez účtenky a s celoživotní zárukou.

(Jenže vy jste šťastný, když jedete třeba na dovolenou a ta stojí prachy, co? Vždyť říkám, že je to sci-fi…)

Kdo vymyslí, jak být zadarmo šťastný, dostane zlatýho bludišťáka!

Úvodem k nové rubrice aneb pár slov o všežroutství

Všežroutství. To je slovo, které jsem chtěla do titulku mermomocí dostat a jen tak pro srandu králíkům vám ukázat, jak se krásně manipuluje se čtenáři. Jisto jistě očekáváte, že když se v titulku objevilo slovo, které evokuje jídlo, že budu mluvit třeba přejídání, o tom, jak se mu vyhnout a tak. Smůla, pěkně jsem vás obalamutila a přichází moment prozření - nic o jídle, tentokrát to bude o kultuře. To čumíte, co? :D

Abyste si ale nemysleli, že vás úplně vodím za nos – koncept kulturního všežroutství ve vědě opravdu existuje. Včera mi ho připomněl již poněkud přesluhující pan profesor, který místo přednášení většinu času hledá myš na monitoru. (Ale je to moc roztomilé, jen poněkud uspávající!)

Co to to všežroutství vlastně je aneb krátké sociologické okénko: Tenhle pojem je připisován především mladé generaci. Ano, i a já se k této skupině mohu přihlásit. Jsem všežrout (a vy moji milí mladí zřejmě taky). Jsem všežrout v kulturním (a bohužel i v jídelním) slova smyslu. 

Jde o to, že dříve byly relativně ostré hranice mezi vysokou a nízkou kulturou. Dělnická třída chodila do hospod, poslouchala škváry a koukala na zábavné pořady v televizi, smetánka chodila do opery, hrála golf a pila šampaňské. Dnes se tyto rozdíly téměř stírají. Golf hraje kdekdo a šampaňským si prolejvá krk i Pepa z fabriky. Staly se z nás všežrouti, využíváme celou paletu kulturních možností, ničemu se nebráníme, konzumujeme, jak je nám libo. A tak se stane, že člověk, co jde jeden den do divadla na Kafku, druhý den kouká v televizi na SuperStar nebo na Výměnu manželek.

Na mě to sedí přesně. Chodím do divadla, čtu knížky, fotím, dívám se na dokumenty, chodím na plesy a dělám další věci, které by se daly označit za „vyšší kulturu“, zároveň ale koukám na zábavné (nejradši bych napsala stupidní) pořady v televizi, čtu časopisy, pletu (ano, opravdu :D), chodím do hospody či na punkový koncerty, což by se dalo považovat za „kulturu nižší“.

A tímto krkolomným úvodem jsem se chtěla dostat k tomu, že kultura je v našich životech taky důležitá. Ano, tento blog se jmenuje Buď zdráv, takže jste dost možná očekávali tipy na to, jak být zdráv, možná nějakej ten recept, ale nějakou kultůru to si můžeš strčit někam ty blogerko. Můj argument je ale ten, že pokud chce být člověk zdráv, musí být zdravý nejen fyzicky ale i duševně a myslím, že kultura je duši výborným lékem. A navíc je přírodní, bez chemických konzervantů a barviv! (Pokud teda nejdete na koncert a neopijete se jak dobytci vodkou z gumových medvídků.)

Tak jsem si to pěkně obhájila a vy se můžete těšit na novou kulturní rubriku, ve které bych ráda doporučovala dobré věci, které jsem sama zažila, přečetla, viděla. Předvoj byl vlastně článek o dokumentech, který vás nijak extra nezaujal, ale mně to nevadí :D Já mám tu výhodu, že tenhle kyber prostor je jen a jen můj a já si můžu psát, co budu chtít, i když to nikdo nebude číst.

A co vy? Taky jste všežrouti nebo si myslíte, že je tenhle pojem blbost?

Zdravý životní styl: póza nebo jak to doopravdy je?

Zhubnout. Začít cvičit. Začít jíst zdravě. Začít žít zdravě. To jsou, předpokládám, předsevzetí, která si dalo mnoho z vás. Líp se to ale říká než plní, co?

Krafat o zdravým životním stylu s kámoškama u kafe, fotit si fotky nově nakoupených bio potravin a nových hadříků na cvičení umí každej, jak ale opravdu zabřednout do zdravého životního stylu a „žít ho“?

Za prvé přestaňte hledat výmluvy. Přestaňte se vymlouvat, že něco nejde, že na to nemáte čas, že to není nic pro vás a že teda když už tak až zítra. NE. Jde to, máte čas, zvládnete to a klidně už dnes! Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Když se chce, všechno jde. Ale musíte to udělat vy sami, nikdo jinej to za vás neuvaří ani neodcvičí.

Zdravý životní styl neznamená, že si jednou týdně dáte zdravější oběd nebo půjdete do posilovny. Zdravý životní styl není měsíční dieta nebo třiceti denní cvičební program. Jasně, nikdo vám nenutí, že musíte žít celý život zdravě, pokud jenom chcete zhubnout a pak se zas vrátit ke starému způsobu života. (Pak ale počítejte s tím, že se vám zhubnutá kila zase vrátí a vy zas pojedete znova kolotoč hubnutí <-> starý životní styl a tak pořád dokola. Ano, to je ten jojo efekt).

Takže pokud jste osvícenější, předpokládám, že byste rádi žili (převážně) zdravě už napořád. Protože zdravý životní styl není krátkodobá životní póza, jak většina rádoby fitness-healthy-food a jiných fajnšmekrů předpokládá, zdravý životní styl je dlouhodobá, náročná a neustále se vyvíjející cesta za zdravým, lepším a kvalitnějším životem.

Jo, je to teďka hrozně cool vyznávat healthy lifestyle. Jo, hodně lidí se na tom teď veze (a já taky :-D). Ne, zdravý životní styl není výmyslem posledních pár let. Představte si, že lidi tenhle styl vyznávaj a praktikujou už několik desítek, stovek či tisíce let, jen dosud neměli potřebu rvát to na Facebook a Instagram a prohlašovat se za výživové poradce a fitnessáky. Neměli a nemaj potřebu se s tím chlubit jako třináctiletá healthy-food-bloggerka, co včera objevila cizrnu a myslí si, jaký to neučinila objev století. Takže trochu pokory k našim předchůdcům, nejsme žádný průkopníci, to nám jen moderní technologie dávají falešný pocit slávy a mesiášství. Věřte, že skoro vše už bylo objeveno a řečeno dávno, než jste se narodili. Někdy to jsou pravdy starý tisíce let.

To jsem se ale trochu rozvášnila a odbočila od tématu. Zkrátka a dobře, jestli chcete žít zdravě, ŽIJTE ZDRAVĚ. To znamená: nakupujte, vařte a jezte zdravá jídla, buďte aktivní (fyzicky, ale i psychicky!), hýbejte se, choďte, běhejte, cvičte, plavejte, dělejte zkrátka to, co vás baví. A právě o tom by to mělo být především – mělo by vás to bavit. Pokud vás to nebaví a děláte to jen pro to, že je to teď cool, tak se na to vykašlete, protože u toho dlouho nevydržíte a opustí vás to v momentě, kdy přijde jiná módní vlna.

Nehrajte si na něco, co nejste. Buďte sami sebou. Protože zdravý život znamená šťastný život a pokud při cvičení nebo přežvykování řepy nejste šťastný, to, že je ta řepa zdravá a kliky dobrý na fyzičku, je vám k ničemu. Tak dělejte, co vás opravdu baví, a vykašlete se na nějaký trendy. Nemusíte se přetvařovat, když radši sedíte u televize, tak se vyfoťte, jak sedíte doma u tývky a nepostujte fotku, jak jdete běhat, když to pak stejně zakempíte u první lavičky a jste nas*aný, že jste vůbec vylejzali z postele.

Teď to může znít, že odrazuju od zdravýho životního stylu – to fakt ne, já sama ho miluju a chci podporovat lidi, který do toho chtěj jít taky. Jen nasnáším přetvářku a pozéry, který to neberou vážně a je to pro ně jen možnost, jak získat co nejvíc lajků. Takže vy, co to se zdravím myslíte vážně, směle do toho!

(Po napsání a editování tohohle článku slovní spojení "zdravý životní styl" nechci dlouho vidět.)

Nežijte podle toho, co by se mělo aneb o tragédii průměru

Teď se možná někoho dotknu, protože bude mít pocit, že se ho to týká. Že mluvím o něm. Jo, mluvím o tobě. Mluvím o vás všech, kteří slepě plníte předepsanou pětiletku a neřešíte, že vlastně vůbec nejste šťastný a že takhle žít nechcete. 

Je to taková jednoduchá věta, kterou slyšíme ze všech stran – ono by se mělo, ono se to takhle dělá, ono se to ode mě očekává. Sakra jaký vono? Váš život není žádný standardizovaný ono, váš život je váš originální jedinečnej život, kterej máte ve vlastních rukou a o kterým byste měli rozhodovat pouze vy sami.

Naši společnost sužuje tragédie průměru. Všichni se snažíme být normální, zapadat a hlavně chraň Bůh příliš nevybočovat. Protože pak nejsme normální, jsme divný a to je přece automaticky špatně. Seš normální? Tohle přece není normální! To jsou hlavní věty, které slyší malé dítě už při výchově ve standardizovaného průměrného jedince. Bojíme se odlišnosti. Bojíme se být jiní, než většina. Bojíme se neuposlechnout tlaku společnosti (či rodiny) a udělat něco jinak. Jsme prostě posraný až za ušima. A není divu, vždyť je to do nás cpáno ve všemožných pohádkách a souslovích už od malička – černá ovce, ošklivé káčátko a tak dále a tak dále (už nemůžu nic jinýho vymyslet:D). Ve školkách i ve školách jsou potlačovány vlastnosti, které vybočují z normy. Učíme se, jak se máme chovat, učíme se, co je normální.

Co ale vlastně je to normální? Ve slovníku najdete vysvětlení, že normální = běžný, průměrný, obvyklý, pravidelný, představující normu. Podle toho mi teda přijde, že normální = docela solidní nuda. Normální tlak. Normální holka. Normální život. Normální vztah. Normální práce. Normální hudba. Normální jídlo. Normální názory. Všechno musí být normální, jinak seš nenormální a to je tfuj tfuj tfuj!

Už to taky cítíte? Být normální? To je normální diktatura. Buďte takový, jaký chcete bejt. Buďte sami sebou. Přestaňte fungovat v módu, co je a co není normální, co by se mělo a co by se nemělo, co se od vás očekává a neočekává. Nikdo (ať už stát nebo vlastní matka) nemá právo, od vás něco očekávat a natož to od vás násilně požadovat. Jasně, že se nemůžete chovat jako nezodpovědní blázni (ale kdo je vlastně blázen, že?) a nějaká zodpovědnost a morálka je samozřejmě nutná, ale nesvazujte se a neničte si život tím, že budete dělat něco, co sami nechcete a děláte to jen proto, že by se to mělo.

Je to váš život, kterej je docela krátkej na to, abyste ho prožili nešťastný, ale s vědomím jó udělal jsem, co se ode mě očekávalo. Nelezte do chomoutu, když jste nešťastný, ale cítíte to jako povinnost vůči partnerovi, matce, Bohu, whatever. Nedělejte si děti, když je ještě nechcete, ale chce je někdo jinej (partner, tchýně, váš pes, whatever). Nestudujte tu školu jen proto, že tam studoval váš děda, praděda i prapraděda. Nedělejte tu práci, když ji bytostně nenávidíte (pokud neživíte tři hladový krky, potom ji dělejte do tý doby, než si najdete práci jinou). Prostě nedělejte věci, který necítíte jako správný. Dělejte je až ve chvíli, kdy budete vědět, že je ten správnej čas. Ucejtíte to, věřte mi. Ale nenechte se do ničeho nutit a nikoho do ničeho nenuťte. Život může bejt fakt krásnej, když si ho nebudete komplikovat závazkama a slibama, který děláte kvůli někomu jinýmu. 

Neřešte, co na to budou říkat báby v krámě, řešte co na to říkáte vy sami. Je to váš život, váš svět, ve kterým žijete 24/7, tak si ho udělejte podle sebe, ať vás baví, protože nikdo jinej ho za vás neodžije.

Howgh.

Vánoční speciál: Proč tak hrozně milujeme nakupování aneb jak funguje konzumní společnost

Vsadím se, že jste stejně jako většina národa strávili minulý měsíc (nebo ještě stále trávíte) po nákupech. V přecpaných obchodních centrech, na přelidněných vánočních trzích nebo přilepeni na monitoru obrazovky na stránkách nějakého eshopu. Ano, já taky. Taky jsem vinna, taky jsem dokonalý konzument a nakupování je mojí vášní. Je to něco, co mě naplňuje pocity štěstí, něco, co (bohužel) fakt miluju.

Ale čím dál víc si říkám, jestli to jsou opravdu pocity štěstí? Jestli to není něco umělého, nepravého, něco, co by šlo nějak nahradit? A tyto myšlenky mě jako správnou socioložku nutí neustále přemýšlet o tom, jak vlastně ta naše konzumní společnost funguje a hlavně proč vůbec vznikla a jak je možné, že tak krásně a nenásilně ovládá životy nás všech.

Jasně, jsou Vánoce. Nakupovat se musí. To je přece jasný. Tak se holt utratí o něco víc, než obvykle. Jo, fakt s tím nemám problém, sama utrácim za dárky pro ostatní, protože jsem zjistila, že nemiluju jenom nakupování věcí pro sebe, ale taky miluju ten pocit, když můžu obdarovat druhé. Co ale nechápu je, že si někdo na dárky PŮJČÍ? Jako pardon?! To vám jako přijde normální se zadlužit kvůli pos*anejm dárkům? Jo, když na to máš, tak si utrácej jak hrdlo či peněženka ráčí, ale jestli na to prostě nemáš, tak se na to vy*er.

Tady je opravdu vidět, jak je ten tlak konzumní společnosti brutální, jak nutí lidi do takových absurdit jako je půjčování si na dárky (jsem jediná komu to přijde ultra mega giga debilní?!?!). Kdybys nekoupil dárky, seš největší lůza, musíš utratit deset tisíc za příšernou bárbínu, jinak nejsi milující rodič, diktuje konzum.

A v tom je ten problém. Začali jsme odměřovat lásku penězi. Začali jsme hodnotit všechno podle toho, kolik to stojí. Když nám někdo dá moc levnej dárek, nemá nás dostatečně rád. Přijde vám to normální, když se nad tím zamyslíte? Opět za to v podstatě nemůžem, máme to naprogramováno již několik generací. Zkrátka prachy až na prvním místě a je mi jedno, jestli mě máš fakt rád, ale jestli nedostanu pod stromeček tu vuitonku, tak mě opravdu nemiluješ. (Je to smutný, řekla bych.)

Co dostávaly pod stromeček vaše babičky a dědové a jejich babičky a dědové? V podstatě kulový. Dostali oříšek nebo nějakou hračku vyřezanou ze dřeva, maximálně pletenej svetr a byli šťastný jak blechy. (Pokud nejste buržoazní rodina, tam byla asi situace lepší.) Dnešní děti dostanou desítky dárků a je jim to málo. Hlavně ani nevědí, co dřív a v tom množství ani nevědí, co vůbec dostali a ničeho si nevážej, protože maj všeho moc. (Jo, moje děti budou dostávat oříšky a dřívka:-D)

Jo, taky ráda dávám pěkný dárky, nedávám lidem pod stromeček zabalenou šišku. Ale kdybych na to neměla, tak jim tu šišku klidně dám. Protože by člověk neměl hodnotit druhého podle cenovky dárku, ale podle toho, že si na něj ten člověk vůbec vzpomněl a udělal to gesto a daroval. Protože nezáleží na tom, co darujete, ale ŽE DARUJETE. (Jóóó, taky mám větší radost z novýho mobilu než z borový šišky, ale chápete jak to myslim, ne?)

Další vtip je, že ty dárky opravdu nemusej stát majlant a můžou bejt úplně super-cool. Taky nejsem žádnej milionář, ale myslím, že dokážu vymyslet pěkný dárky, který mě nezruinujou. Chce to akorát zapnout víc mozek a přemýšlet. Hodně věcí třeba vyrábím, což mě vyjde na nula nula nic, ale je to skvělej originální dárek, kterej teda stojí víc času než peněz, ale je téměř zadarmo! (Po vánocích se těšte na můj DIB speciál, kde odhalím všechny blbůstky, co jsem vyráběla:-D)

Ale samozřejmě je mi jasný, že nakupování jen tak milovat nepřestanem. Jak říkám, já sama jsem poslušnou součástí systému, i když si to uvědomuju a nelíbí se mi to, neumím se tomu úplně vzepřít. A upřímně asi ani nechci. Prostě mě to naplňuje. I když je to povrchní a materiální hodnota, která je svým způsobem bezcenná, jako placebo na štěstí ale funguje skvěle. 

Jen bych chtěla, abychom to nakupování trochu omezili, abychom to nepřeháněli a nekrmili shopaholiky v nás, ale o tom asi někdy jindy. Ale hlavně prosím – nepůjčujte si na vánoční dárky, jděte radši do lesa a nasbírejte si šišky..

Blížíme se do finále aneb jak lidstvo zahubí samo sebe

Nikdy (opravdu nikdy) bych si nemyslela, že budu psát články tohoto typu. Vždy pro mě byly poněkud trapně paranoidní, zbytečně vyhrocené a konspirační. Ale já tu sedím a datluju do klávesnice tyhle myšlenky. Proč?

Protože už delší dobu kolem sebe pozoruju věci (ať už na lokální nebo globální úrovni), který naznačujou děsivou (či spíš žádnou) budoucnost pro nás všechny. Ono se to děje pomalu už desítky let, ale přijde mi, že teď to všechno nabírá nějak na obrátkách. A nemůže za to nikdo jiný než člověk chamtivý, tvor, kterýmu nestačí to, co má, chce pořád víc a bere si to bez ohledu na všechny a všechno okolo.

Problém dnešní doby spočívá v tom, že se zaměřujeme především na krátkodobé cíle. Řešíme, co je pro nás výhodné teď, neřešíme, jaký to bude mít dopad za několik let, jak to ovlivní nás a naše potomky. (Viz. například antikoncepce: super řešení, když teď nechci dítě, ale už neřeším, co se mnou po deseti letech braní antikoncepce bude, až to dítě chtít budu. To budu řešit až to bude aktuální a nechám se radši uměle oplodnit, než to vyřešit nějak preventivně.)

A takových příkladů by bylo mnoho. Jasně, můžete oponovat, že v dnešní době to pomalu ani nijak nejde, že v dnešní chaotický době člověk musí řešit co je teď a hned a nemá čas myslet na vyšší dlouhodobější cíle, protože to než se mu vrátí, tak bude pod drnem a ani si to neužije. Jasně. Jo, máte pravdu, je to tak. Ale potom musíte uznat, že jsme arogantní sobci, co myslí jen na sebe a neřeší, jak se budou mít naše děti a děti našich dětí a tak dále.

Chápu, že většině z vás je dost volný, jak se má nějakej Somálec, protože žije na druhým konci světa. Každej holt to sociální cítění nemá. Ale že si v poklidu rodíte děti do světa, kterej jde s prominutím do hajzlu, to už mi přijde zajímavý. Protože sobcům na vlastní krvi většinou záleží.

Můj přítel nedávno vyslovil myšlenku, jestli má vůbec cenu do takovýho světa přivést vlastní dítě. A já jsem bohužel musela uznat, že má pravdu. Protože přivést dítě do doby, která je naprosto sebedestruktivní, je docela proti zdravýmu rozumu. Zas jako nebudu přehánět, nemyslím si, že svět skončí s další generací, ale myslím, že ještě pár stovek let a končíme přátelé nebo budeme žít minimálně úplně jinak. Protože nebude voda, nebude prales, ale hlavně že budou prachy. A hlavně to budeme řešit, až v tý době, až k tomu dojde, nebudeme to řešit předem. Proč, když se nás to v podstatě netýká. My za pár let natáhnem brka, tak ať se snažej ty, co do toho přijdou.

Problém je v tom, že všichni akorát hrabeme. A nemáme dost. Chceme pořád víc. Ani za to v podstatě nemůžeme, je to v nás naprogramovaný, nutí nás k tomu model konzumní západní společnosti. A jen pár jedinců vyznává jiný hodnoty a ty jsou automaticky označení za magory a exoty, div nejsou postavený na okraj společnosti jako socky, protože nemaj auto a ajfoun.

Milujeme peníze a majetek a moc. Milujeme to všechno mnohem víc než přírodu. Než naši Zemi, na který žijeme. My žijeme na ní. Ne ona na nás. Jsme v podstatě hosty, ona nás přijala jako obyvatele, ubytovala nás. Nemělo by být samozřejmé, že se host chová ke své hostitelce slušně? Neměli bychom jí být alespoň trochu vděční? Né, to my bereme jako samozřejmost, že tady bydlíme, že pijeme její vodu a kácíme její les, do kterýho si utíráme prdel. A teď jsme se dostali ke správnýmu slovu – je nám to prostě u prdele, ne-li ještě někde jinde. A příroda nemá šanci. Nemá takový zbraně jako člověk, nemůže se bránit proti debilním nápadům, který na ní aplikujeme. Jediná její odpověď jsou přírodní katastrofy. (A že je jich čim dál víc, nemyslíte?)

Co s tím? Asi nic podstatnýho. Momentální arogantně-egoistická ideologie se ze dne na den nezmění, nezmění se ani z generace na generaci. Takže můžete zas v poklidu žít, nakupovat palmáč, jíst antikoncepci a klidně spát. Já jsem se z toho vypsala a budu doufat, že stihnu porodit dítě do doby, kdy ještě bude mít šanci vidět orangutana nebo deštnej prales. A že to pro děti za několik stovek let už může bejt jenom sci-fi, o kterým budou číst ve svých 10D ultra mega giga full HD digital učebnicích, to mi může bejt tak maximálně líto. Víc s tím bohužel nenadělám.

Co mě v poslední době zaujalo: tipy na dokumenty

Nevím, jak vy, ale já dokumenty miluju. Ne že bych milovala úplně všechny. Válečným opravdu neholduju a čistě naturální taky nemusím vidět každý týden. Co miluju, jsou dokumenty sociální, ty co se týkají lidí, jejich životů, jejich problémů, jejich mikrosvětů.

Už od útlé puberty jsem fanouškem časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové. Její manželské etudy jsem hltala od začátku do konce. Pak s nadšením zhlédla všechny celovečerní snímky (Katka, René, Marcela, Soukromý Vesmír a další). Mallory jsem bohužel ještě neviděla, jelikož ji v Pardubicích, kde jsem trávila čas jejího promítání v kinech, nedávali! (Styďte se Pardubice, hlavně že promítáte všechny americký pí*oviny.)

Teď vám tu z hlavy nevysypu všechny dokumenty, který už jsem viděla a líbily se mi, ale dám vám sem tipy na dokumenty, který jsem viděla v nedávné době a mám je ještě v živé paměti. 

ZELENÁ POUŠŤ (2012)

Před pár dny jsem psala článek o palmovém oleji. Když člověk napíše o antikoncepci čtou to desítky lidí a návštěvnost stoupá kolmo nahoru. Když člověk napíše o palmovém oleji, neštěkne po tom pomalu ani pes. Smutné. Pokud máte hodinu volnýho času, koukněte na to a udělejte si se svým svědomí vlastní názor. Názor na to, jestli jako západní společnost máme právo brát život zvířatům, devastujícím způsobem ničit přírodu, ničit život lidem na druhým konci planety a zabíjet jejich tradiční kulturu. Je to dojemný stejně jako americkej romantickej doják, akorát bohužel bez happyendu.  

Odkaz na ČSFD 

Odkaz na dokument

CUKR-BLOG (2014)

Na tenhle dokument jsem už dávala odkaz na FB. Autorka během těhotenství dostane těhotenskou cukrovku a tím se jí obrací život naruby. Snaží se uchránit svou rodinu před cukrovým šílenstvím a objevuje všechny stinné stránky cukrové ideologie. Rozhodně doporučuju. Je to hrozně hezky natočený a myslím, že alespoň pár dní nebudete mít na cukr chuť. Takže ideální pro ty, kteří chtějí zhubnout. 

Odkaz na CSFD

Odkaz na youtube: video bylo z youtube odstraněno

Rozhovor s režisérkou v DVTV

STÁLE SPOLU (2015)

Byla jsem na tom v kině už skoro před rokem, ale dávali to teď na ČT2 a já se musela kouknout znova. Mlčochovi. Zajímavý pohled do života rodiny, která se rozhodla žít jinak. Vyhýbat se konzumnímu vlivu západní společnosti, držet pospolu a být stále spolu. 

Tahle ideologie se mi líbí hodně, její provedení v reálu už tolik neadoruju, ale chápu, že to asi jinak nejde. (Např. otec je solidní diktátor, kterýho děti i manželka poslouchají na slovo. Ale jak chcete ukočírovat 9 dětí? Nekonečným diskutováním, které je

teď tak oblíbené? Na to oni asi nemaj čas.) Neříkám, že bych přesně takhle chtěla žít, to asi fakt ne. Tohle je ideologie vyhnaná do extrému. Ale je mi to o dost sympatičtější, než dnešní životní stereotyp mamon-konzumerismus-nákupy-peníze-stres. Hezká je taky myšlenka pospolitosti rodiny. Být spolu. Přesně to, co se z dnešní rodiny vytratilo. Sice spolu bydlíme, ale spíš se míjíme a žijeme vedle sebe, každý máme svůj život. No koukněte na to.

Odkaz na CSFD

Rozhovor s režisérkou v DVTV

PĚT ZROZENÍ (2015)

Poslední tip je na dokument o českých porodnicích (konkrétně o pražské vinohradské). Vyvolal velkou vlnu, především kritiky. Padala slova jako manipulace, dokument na objednávku apod. Názor je na každém. Já si myslím, že situace v českých porodnicích nebude zrovna růžová. Že jsou matkám cpány léky, které by třeba vůbec nepotřebovaly, na tom asi taky něco bude. Tahle praktika je pro západní medicínu více než typická. A že se rodí podle toho, jak to vyhovuje spíš lékaři, než samotné rodičce, je taky zřejmé. Vše přirozené je potlačeno, hlavně ať je to rychle za náma. A když nám k tomu pomůže nějaká ta chemie, nic se nestane. No myslím, že pokud budu někdy rodit, mám hodně nad čím přemýšlet. Po tomhle dokumentu se mi teda ani rodit nechce :D (To mi připomíná i dokumentární seriál Čtyři v tom, který najdete v archivu ČT, taky zajímavá podívaná.)

CSFD

Rozhovor s režisérkou v DVTV

Rozhovor s porodníkem Bohuslavem Svobodou, který v dokumentu vystupuje

Oba rozhovory rozhodně doporučuji. Je to zajímavé srovnání dvou pohledů na věc aneb když to vypadá, že jeden mluví o voze a druhý o koze.