Ideál krásy a honba za dokonalostí

(Tak jsem si říkala, že si zase jednou zahraju na chytračku. Musíte mi tato filozofická rozjímání odpustit, ale zjistila jsem, že jimi nechci poučovat vás, ale hlavně sebe. A pokud si z toho také něco vezmete, budu jen ráda.)

Kult krásy. Touha být dokonalá. Nikdy nezestárnout, pořád vypadat na dvacet, napodobovat holky z VIP zpráv, asi to znáte. Každá (ale i každý, neřekla bych, že se jedná čistě o ženskou záležitost, jen u žen je to více patrné) chceme být krásná, mladá, žádaná a žádoucí navěky věků amen.

Ale víte co? Toto svazující rozhodnutí, které nám do hlavy nabušil diktát ideálu krásy, nám ty roky a vrásky nakonec spíš přidává než ubírá.

Neustále řešíme, jak vypadáme, srovnáváme se s ostatníma (a většinou právě s modelkama a jinýma "nadbytostma", což je lehoulilililince frustrující, protože ženská od dvou dětí asi na sebe nemá tolik času jako modelína, která se sebou zabývá 24/7 a tělo je její živobytí.

Nebudu to okecávat, prostě chci říct, že bychom se měli přestat honit za dokonalostí, protože nedokonalá/ý jste dokonalá/ý (aby to bylo genderově vyvážené). Potvrzený průzkum od mužů i žen. Někomu se možná líbí umělá plastická barbie s liftingem, pětkama a odsátym zadkem, věřte ale, že většina lidí spíš ocení originalitu, zdravé sebevědomí a přirozenost. Měli bychom se přeprogramovat a přestat si myslet, že dokonalost je povinností.

Takže co? Nemá cenu to přehánět. Mějte se rádi, využijte předností/jedinečností, které vám příroda (nebo spíš geny vašich rodičů) nadělily, a nestresujte se tím, že máte moc tlustej nos, stehna nebo zadek. To, že na břiše nemáte pekáč buchet, pod trikem pevný trojky, na vejšku sto sedmdesát pět a nohu třicet osmičku, z vás nedělá zrůdu, jak by si mnozí mohli myslet.

Samozřejmě pokud máte sto dvacet kilo, kuří oko nebo otevřenou zlomeninu, asi by to chtělo se sebou něco dělat. Mluvím spíš o případech, kdy se řeší neviditelné pseudo-mikro-problémy, které trápí jen a pouze vás. 

Sama na sobě to za poslední roky pozoruju, jak moc mi celý život záleží na tom, jak vypadám, jak moc to řeším. Od malička jsem poslouchala "no ty jsi ale krásná holčička, no z tebe už je pěkná slečna, no no no, štípání do tváře a v očích vítězství toho, že jsem hezký a tedy povedený člen společnosti." Samozřejmě jsem za tyto pochvaly vděčná, čechraly mi ego a těšily mě, ale na druhou stranu mi přijde, že mě tato lichotivá hodnocení a tím pádem i očekávání zavázala k tomu, že když už ses jednou jako hezká holčička narodila, musíš hezká i zemřít. Závazek. Tlak.

Do nějakých dvaceti jsem si žila ve své krásné bublině, jak je to důležité dobře vypadat. Pak jsem ale viděla dokument od Heleny Třeštíkové Zkáza krásou a tak nějak mi docvaklo všechno, co se mi asi už nějakou dobu podvědomě honilo hlavou. 

Krása a mládí jsou pomíjivé a to je prostě fakt faktů. Čas nezastavíš a pokud se budeš upínat pouze na to, jak vypadáš, dopadneš hodně špatně. Od té doby se snažím soustředit na jiné nepomíjivé stránky sebe sama a víte co? Osvobodilo mě to. Od stresu z toho, že stárnu, že jednoho dne budu šedivá a vrásčitá, že prostě nebudu pořád vypadat jako ve dvaceti. (Dobře to se mi to kecá, když mi teprv bude čtvrt století, za deset let udělám update!)

Taky jsem ale zjistila, že i když je to dost povrchní záležitost, prostě mě to baví a dělá mi dobře o sebe pečovat a být se sebou spokojená. Takže se ze mě po tomto článku nestane lesní žínka, co si přestane holit nohy a začne nosit jutové pytle. Jen bych to chtěla přestat tak hrotit, víc si užívat, to co mám a přestat se neustále kritizovat. A naučit se chválit.

Když si prohlížím staré fotky, zjišťuju, že jsem byla naprosto, ale naprosto zbytečně kritická a že jsem řešila s prominutím ho*na. To koukání zpětně na fotky mi hodně pomáhá v lepším objektivním vidění sebe sama, zkuste to taky. Podívejte se na nějakou starší fotku a řekněte si upřímně, jak jste vypadali...huř/líp, byli jste opravdu tak tlustí/ošklivý/atd, jak jste si o sobě tehdy mysleli? Tipla bych, že ne.

Kašlete na to, jak působíte na ostatní a naučte se mít rádi! Neřešte, co o vás si myslí ostatní, řešte, co si o sobě myslíte vy. (Přemýšleli jste o tom vůbec někdy?) 

Sebeláska není narcistická zbytečnost, sebeláska je cesta ke šťastnějšímu životu.

Howgh.