Pan K. je tak trochu přírodní úkaz. Není to úplně typickej
chlap, i když klasickými znaky mužství jako je bezmezná láska k pivu,
neskryté vylučování zvuků i pachů (bohužel) také oplývá. Oplývá ale také
vlastnostmi, které u každého medvídka svá žena nenajde. A asi to se mi na něm
právě líbí, protože vylučování to, hádám, nebude.
Pan K. vždy říká „že ho naučil život“, což zní super-drsňácky jako kdyby přežil pět světovejch válek a tři mise v Afgánistánu a vždy, když to slyším, projede mnou vlna vzrušení, jakého to mám
chlapáka. A právě tedy škole života mohu zřejmě děkovat za to, že jsem
narazila na mužskou existenci, která ví, jak se zapíná pračka, jak se žehlí
košile nebo jak se vaří polévka. (Já v době našeho seznámení nevěděla ani
jedno, takže jsem k panu K. shlížela jako k bohu :D)
Mohli jste se tedy už pomalu dovtípit, že pan K. díky výuce
života kraluje (na rozdíl od své neschopné přítelkyně, která do teď neví, na
kolik se pere barevný a na kolik bílý prádlo) nejen v koupelně a jiných
částech bytu, ale také kuchyni. Především v kuchyni. Klidně přiznám bez
jakéhokoli donucení, že můj kuchařský „um“ je těžce založen na umu pana K. Jeho
učil život, mě učil on. A jelikož já jsem holka učenlivá, vysála jsem z pana
K. veškeré jeho vědění a pomalu se z nás stali dva rovnocenní kohouti na
jednom smetišti.
Jak správně tušíte tím smetištěm a tedy i bojovým polem je
kuchyně. Místo, kde jdou všechny milostné city stranou. Místo, kde se z partnerů
stávají nepřátelé. Místo, kde vítězí jen jeden. Z příjemné kuchyně osvětlené
slunečními paprsky se při našem společném vaření najednou stává chladná
místnost plná nebezpečných nástrojů. Kdo má ostřejší nůž, vyhrává.
Ono když jste mladá husička a neumíte si ani zapnout troubu,
to je ve vztahu klid a mír. Vaření necháte na svém milém, on poskakuje v kuchyni
a vy si zatím čtete poslední číslo Cosmopolitanu (nebo Svět vědy a techniky,
záleží na vkusu, že). Pán uvaří, vy to sníte, pochválíte a je klid zbraní.
Problém nastává ve chvíli, kdy taky zatoužíte projevit svůj
kulinářský um a začnete do toho pánovi kecat. A neměl bys lepší dát tam tohle?
Fůůůj, tohle tam nedávej! No to tam snad nebudeš přidávat? A můžeš to nakrájet
víc najemno? Tenhle hrnec bys na to měl lepší! Ale já to mám radši takhle!
Musíš to dělat tak pálivý?
A je zle! Dva kohouti se začínají čepýřit, dvě ega se
začínají špičkovat, v kuchyni ke kompromisu dojdete těžko. Ta kurkuma nebo
to chilli tam prostě bude nebo nebude, nic napůl nemá smysl. A že nesnášíte v jídle
zázvor nebo víno, no to máte smůlu, protože šéfkuchař ho tam naopak miluje.
Hodně často jsem se rozčilovala, nadávala, klela, naříkala. A
pak jsem na to přišla. Jeden kohout musí z kola ven. Dva kuchaři na jednom
smetišti nedělají dobrotu. Takže se musíme střídat. Když vaří jeden, druhý nemá
právo mu do toho mluvit. Představa pěkná, realita samozřejmě jinde.
Když jeden z nás vaří, druhý většinou pořád nenápadně
šmejdí kolem, demonstrativně kroutí vočima, jak to tam první může dávat a proč
tam ještě nedá tohle a tamto. Taky může potajmu měnit hrnce, přimíchávat ingredience
a měnit teploty. Prostě kontrolovat, aby se to náhodou nepodělalo. Protože ten
první samozřejmě není schopen dokončit jídlo bez dozoru. Supervize je důležitá.
A buzerace taky.
A tak se mírumilovný vztah mění na partnerskou krizi ve
chvíli, kdy se jde vařit. Asi jsem měla zůstat tou husičkou, která nic neumí a
mohl být klid. Pan K. by mě strčil na pekáč a upek k nedělnímu obědu. Ale já blbá se to všechno naučila a snažila se
vyrovnat muži, pánu tvorstva!
Jediné štěstí, že partnerská krize končí s vylízaným talířem
a začne zase až u dalšího vaření. Do té doby máme dost času mít se aspoň chvíli
rádi. Kohouti sklápí peří a dávají si pauzu. Konec dobrý, všechno dobré.
