Životní problémy ve společnost blahobytu aneb dejte si facku a proberte se

Žijeme ve společnosti blahobytu. Máme kde složit hlavu, není nám zima, máme, co jíst a pít a k tomu máme mnoho dalších vychytávek, které nám zpříjemňují bytí na této planetě. Máme toho prostě sakra hodně. Ale vůbec si toho nevážíme.

Samozřejmě se najdou i lidé, kteří tyto základní potřeby pokryty nemají, a jejich problémy nezlehčuju, právě naopak chci ukázat, jak jsou důležité a jak jsou proti nim naše starosti naprosto malicherné. Beru si na paškál „normální lidi“, kteří mají vše a přece si pořád stěžují, mají málo, jsou nešťastní a mají hrozné problémy a starosti, protože jim na čele vyrašil beďar nebo došly kapsle do kávovaru.

Problém tkví opět v samotném konceptu konzumní společnosti, která nás naučila nikdy nemít dost. Navíc v nás zřejmě převládá ještě mindrák našich babiček z dob válečných a dob totalitních, kdy dost teda opravdu nebylo a my tak máme jakousi vnitřní potřebu si to neustále vynahrazovat a nasyslit si dostatek, aby náhodou nebylo něčeho málo. Za války nebylo, tak si dám do kafe ty lžičky cukru čtyři a za komárů se stály fronty na banány, tak si jich koupim radši deset a pak je třeba vyhodim, hlavně když je budu mít…

Máme se prostě sakra dobře a vůbec si to neuvědomujeme. Přestali jsme si vážit mála a začali řešit kraviny. Zdraví je samozřejmost, svoboda je samozřejmost. To, co před sto lety byla představa největšího luxusu, je pro nás dnes naprostá samozřejmost, spíš takovej podprůměr. Dřív byli lidi šťastní jen z toho, že přežili další den, nebo z toho, že dostali krajíc chleba a že ještě teda hlady neumřou. Ano, jdu do extrémů, ale ta naše současná povaha je taky docela extrémní, akorát se pohybuje v úplně opačným módu.

Protože většina z nás nemusí řešit opravdu důležitý existenciální problémy (hlad, zima, žízeň, spánek), řešíme sra*ky. A ono je to asi logické, protože, co jiného bychom měli řešit? Že má nějaký dítě támhle v Tramtárii hlad nebo že nějakej bezďák na hlaváku chcípá mrazem? Co je mi jako do toho, já mám svoje problémy! Dneska jsem měla jít na nehty, ale ta kráva si klidně onemocní a v obchodě neměli mojí velikost trička, takže se mi právě zhroutil svět!

Neříkám, že je povinností každého být humanitárním pracovníkem, odevzdávat svou výplatu všem žebrajícím, brát si domů opuštěná zvířata i utečence (já to taky nedělám), jen mi vadí ta povrchnost dnešního světa. To, jak jsme začali řešit takový malicherný kraviny a stali se z nás namyšlený povrchní narcisové, kteří jsou pořád nespokojený.

Když je vaše štěstí závislý na materiálních věcech, nemáte to vůbec lehký, protože tím pádem nikdy šťastný nebudete. Konzumní duše ve vás vám to nikdy nedovolí. Nikdy nebudete mít dost, pořád si budete muset kupovat něco novýho a tím si dokazovat, jak jste hrozně šťastný. Jenže štěstí netkví v novým kabátu, kabelce nebo autě. A navíc je tenhle pocit štěstí falešnej jak vuittonka na tržnici. Je to něco, co je hrozně pomíjivý. Tenhle pocit štěstí hřeje pár hodin a pak je potřeba ho obnovit koupí něčeho dalšího.

A nepíšu to tady jakože já jsem ta chytrá a vy jste ty blbý, píšu to hlavně pro sebe, protože jsem sama začala víc konzumovat, než žít. Protože jsem si uvědomila, že život není obchodní centrum nebo internetová aukční síň Ebay. Nakupování je uměle vytvořenej svět, kterej jsme si přímo zamilovali, protože nám dává ten krásnej falešnej pocit štěstíčka.

Na nás ale je si uvědomit, že štěstí nemusí a hlavně by vůbec nemělo stát peníze (v konzumní společnosti docela sci-fi, baru). Štěstí může (spíš mělo by) být i zadarmo, je ve vztazích s lidma, který máme rádi, v životě, kterej bychom měli žít tak, abychom šťastný byli, přirozeně a nenásilně. Štěstí si nemusíte kupovat, když budete žít tak, jak sami chcete, život vám ho dá zdarma, bez účtenky a s celoživotní zárukou.

(Jenže vy jste šťastný, když jedete třeba na dovolenou a ta stojí prachy, co? Vždyť říkám, že je to sci-fi…)

Kdo vymyslí, jak být zadarmo šťastný, dostane zlatýho bludišťáka!

Nežijte podle toho, co by se mělo aneb o tragédii průměru

Teď se možná někoho dotknu, protože bude mít pocit, že se ho to týká. Že mluvím o něm. Jo, mluvím o tobě. Mluvím o vás všech, kteří slepě plníte předepsanou pětiletku a neřešíte, že vlastně vůbec nejste šťastný a že takhle žít nechcete. 

Je to taková jednoduchá věta, kterou slyšíme ze všech stran – ono by se mělo, ono se to takhle dělá, ono se to ode mě očekává. Sakra jaký vono? Váš život není žádný standardizovaný ono, váš život je váš originální jedinečnej život, kterej máte ve vlastních rukou a o kterým byste měli rozhodovat pouze vy sami.

Naši společnost sužuje tragédie průměru. Všichni se snažíme být normální, zapadat a hlavně chraň Bůh příliš nevybočovat. Protože pak nejsme normální, jsme divný a to je přece automaticky špatně. Seš normální? Tohle přece není normální! To jsou hlavní věty, které slyší malé dítě už při výchově ve standardizovaného průměrného jedince. Bojíme se odlišnosti. Bojíme se být jiní, než většina. Bojíme se neuposlechnout tlaku společnosti (či rodiny) a udělat něco jinak. Jsme prostě posraný až za ušima. A není divu, vždyť je to do nás cpáno ve všemožných pohádkách a souslovích už od malička – černá ovce, ošklivé káčátko a tak dále a tak dále (už nemůžu nic jinýho vymyslet:D). Ve školkách i ve školách jsou potlačovány vlastnosti, které vybočují z normy. Učíme se, jak se máme chovat, učíme se, co je normální.

Co ale vlastně je to normální? Ve slovníku najdete vysvětlení, že normální = běžný, průměrný, obvyklý, pravidelný, představující normu. Podle toho mi teda přijde, že normální = docela solidní nuda. Normální tlak. Normální holka. Normální život. Normální vztah. Normální práce. Normální hudba. Normální jídlo. Normální názory. Všechno musí být normální, jinak seš nenormální a to je tfuj tfuj tfuj!

Už to taky cítíte? Být normální? To je normální diktatura. Buďte takový, jaký chcete bejt. Buďte sami sebou. Přestaňte fungovat v módu, co je a co není normální, co by se mělo a co by se nemělo, co se od vás očekává a neočekává. Nikdo (ať už stát nebo vlastní matka) nemá právo, od vás něco očekávat a natož to od vás násilně požadovat. Jasně, že se nemůžete chovat jako nezodpovědní blázni (ale kdo je vlastně blázen, že?) a nějaká zodpovědnost a morálka je samozřejmě nutná, ale nesvazujte se a neničte si život tím, že budete dělat něco, co sami nechcete a děláte to jen proto, že by se to mělo.

Je to váš život, kterej je docela krátkej na to, abyste ho prožili nešťastný, ale s vědomím jó udělal jsem, co se ode mě očekávalo. Nelezte do chomoutu, když jste nešťastný, ale cítíte to jako povinnost vůči partnerovi, matce, Bohu, whatever. Nedělejte si děti, když je ještě nechcete, ale chce je někdo jinej (partner, tchýně, váš pes, whatever). Nestudujte tu školu jen proto, že tam studoval váš děda, praděda i prapraděda. Nedělejte tu práci, když ji bytostně nenávidíte (pokud neživíte tři hladový krky, potom ji dělejte do tý doby, než si najdete práci jinou). Prostě nedělejte věci, který necítíte jako správný. Dělejte je až ve chvíli, kdy budete vědět, že je ten správnej čas. Ucejtíte to, věřte mi. Ale nenechte se do ničeho nutit a nikoho do ničeho nenuťte. Život může bejt fakt krásnej, když si ho nebudete komplikovat závazkama a slibama, který děláte kvůli někomu jinýmu. 

Neřešte, co na to budou říkat báby v krámě, řešte co na to říkáte vy sami. Je to váš život, váš svět, ve kterým žijete 24/7, tak si ho udělejte podle sebe, ať vás baví, protože nikdo jinej ho za vás neodžije.

Howgh.