Brazílie úvodem - přílet do Ria de Janeira

Už je tomu více než rok, co jsme navštívili krásnou a rozlehlou brazilskou půdu a já si řekla, že o tom musím sepsat pár řádků (jistě to bude jen pár!), protože to byl zážitek tak intenzivní a neopakovatelný, že bych si ho ráda uchovala v paměti.

Takže pokud máte chuť nasát trochu brazilské atmosféry mýma očima, směle do toho...

Pár praktických informací na začátek: do Brazílie jsme vyrazili loni na přelomu února a března ve čtyřech - já (žena) a tři muži. Sestava to byla podle mého ideální, i když poněkud genderově nevyrovnaná a možná na pohled trochu podivná...

Zkrátka jet do Brazílie ve větší skupině není zcela na škodu. V té době mě tato myšlenka velmi uklidňovala, jelikož Brazílie nemá pověst zrovna tourist friendly insta country. Je to země svá a nesmlouvavá...takže jsem byla ráda, že nejedeme jenom jako pár, že jako budu mít víc bodyguardů, protože zážitky a zkušenosti jiných cestovatelů (převážně z internetových diskuzí) byly různé..."no to se připravte, že vás bude chtít každej minimálně okrást, ale spíš i rovnou zabít", "no to se podívej na ten film Město Bohů a uvidíš", "no jako neukazuj se tam v žádnejch drahejch hadrech a foťák i mobil jsou tabu, to tě hned někdo podřízne"..."no jako vlastně lepší moc nikam nechodit, nic nefotit, držet se ve skupině a se setměním zalézt do postele". 

A tak jsme se zrcadlovkou pod košilí (extrémně nenápadné), chytrými telefony ukrytými v nejrůznějších zákrutech těla, vysokými tepy a odhodláním nezemřít vyrazili vstříc jižnímu kontinentu!

(Abych vás uvedla do ještě detailnějšího obrazu - pro mě i pana K. to byla v podstatě po všech těch Chorvatskách, Itáliích a eurotripech první pořádná cesta, ale tak proč do toho neskočit rovnou po hlavě, že? Co se budeme v klidu opalovat na Bali, když můžeme brázdit brazilské uličky plné dětských gangů!)

Takže očkování, balení, vážení, řešení, plánování, těšení, obavy, těšení, obavy, těšení, to vše samozřejmě probíhalo a mohlo se vyrazit.

S co nejlehčími krosnami (mé největší dilema, čert vem obavy ze smrti - Jaké tílko si vezmu a nevezmu? Bílé nebo béžové?!) a příručními batůžky jsme na konci února nasedli na letadlo směr Paříž (2 hodiny letu) a pak na další letadlo směr Sao Paulo (12 hodin letu).

Do Sao Paula jsme dorazili v noci a ještě jsme měli přelétat dalším letadlem zhruba hodinu do Ria, kde měla celá naše cesta začít. Ale bohužel, hodina na přeběhnutí sao-paulského letiště a vyzvednutí a odbavení bagáže málo, letadlo vzlétlo, my na pevnině.

Po několika peripetiích, o další letenky chudší (bohatší?) jsme ale seděli v dalším nočním letadle směr Rio de Janeiro a už se viděli po skoro čtyřiadvaceti hodinách na nohách v posteli.

Pak už nás jen čekalo noční přistání v Riu (všechny ty historky o mordech jsou právě z Ria, tralala), sehnání taxíku, dorozumívání rukama nohama, kam nás má řidič odvézt a dojetí do prvního airbnb v malebné čtvrti Santa Teresa, které v tu chvíli působilo spíše jako sémě všech vrahů a násilníků...

Ale to se tak jeví, když jste toho moc nenaspali, už den taháte několik kilo na svých bedrech, nevíte, čí jste, kde jste, kolik jste překročili časových pásem, natož kolik je asi tak vlastně hodin...a do toho všeho je tma tmoucí a maminka daleko předaleko.

A do toho všeho jsou všude ostnaté dráty a pozorní hlídači a nevíte, kdo se víc diví. Jestli vyjevený hlídač, že vidí čtyři pomatené bílé evropské postavičky v noci v jeho rajónu, které se motají a nevědí kudy kam, nebo na smrt unavený vy, že vidíte hlídače, který něco povídá a vy nevíte co, protože koukáte jenom na tu bouchačku za opaskem a říkáte si "to jsme toho ještě moc nezažili"...

Ubytování i našeho pana domácího na následující čtyři dny jsme nakonec našli a tento výhled na noční Rio budiž nám odměnou. Takže hurá do postelí, ať už je nový den a my můžeme začít objevovat krásy Ria de Janeira!

Pokračování příště...