IKEA je takové krásné místo, kde
některá srdce plesají štěstím a jiná hynou zmarem. Tohoto krásného poznatku
jsem nabyla na přelomu ledna a února, kdy jsme měli s panem K. tu čest být v IKEE
několik víkendů za sebou. Pro mě to byla čirá slast, pro pana K. to byla aktivita
náročnější než rozebrání a následné sestavení celého traktoru.
 |
| Zdroj: https://www.thevintagenews.com |
Proč? Inu vím i nevím. Mě
vybírání a přebírání tisíců položek, které IKEA nabízí, bavilo. Bavilo mě
koukat se na vydesignované pokoje, přemýšlet, co by se mi kam hodilo, co bych
si mohla ještě pořídit etc. Pan K. byl ale tak velkým výběrem otrávený,
ostentativně funěl u každého nového oddělení (a že jich tam je) a vraždil
pohledem každého, kdo se byť jen lehce pousmál a dal najevo, že ho celodenní
výlet v obchodním domě baví („jak to může někoho ***** bavit?!?!“, soptěl si v duchu pan
K.).
Nechme mluvit ilustrační příběh
za vše, možná, že po jeho vykreslení mě pan K. také zabije (ale já vím, že mě má
rád a že mi odpustí):
Inu byli jsme v IKEE po
čtvrté (naposledy pro pana K., já se tam již brzy opět chystám) a měli jsme
nakoupit nějaký ten nábytek. Chtěla jsem vše vzít pěkně v poklidu popořádku,
měla jsem svůj systém a plán. Pan K. ale běsnil a (jak jsem již psala) funěl a
chtěl mít vše rychle z krku (nutno uznat, že zde bylo opravdu hodně moc
moc lidí. Jet do IKEA v sobotu kolem oběda opravdu nebyl pouze náš nápad a
uznávám, že i na mě to byl velký lidský oříšek či spíše ořech).
Já jakožto
podřízená žena jsem ustoupila ze svého poklidného plánu a dala otěže rychlému
plánu muže. Rozdělili jsme si úlohy a každý měl na starost svou půlku nákupu.
Ok, nemohla jsem si půl hodiny stát u oddělení krabiček a pomalu si vybírat, jaká se mi nejvíce hodí do knihovny. Ok, budu se snažit být rychlá. Ok, ok, ok.
Kdo již četl nějaký ten příběh s panem K., už to zná. Prostě spěcháme i
když nevíme tak jistě kam..
Dala jsem tedy panu K. polovinu
mého seznamu a šla běhat (či spíše sprintovat) po svých záležitostech. Sešli
jsme se u kasy. Já šla urychleně házet věci do tašky, abychom se už nezdrželi
ani o setinu sekundy a pan K. šel vybalovat (důležité pro pointu).
 |
| Zdroj: https://www.thevintagenews.com |
Měli jsme tu čest předběhnout jeden
vozík, na kterém bezmocně polehával silně růžolící muž (tento výjev připomínal snad až umučení Krista, pokud si mohu tento obrat směle vypůjčit). „Toho předběhněte, ten ještě čeká…“
upozornila nás hnedle všímavá dáma z vedlejší řady… To byla nahrávka pro
pana K.! S největším a nejhlubším pochopením jaké jsem kdy v jeho očích zřela se
chápavě zahleděl do očí našeho trpitele a pokynul mu jakože och jak já vás TAK chápu a vyřkl „Tak vy TAKY ještě čekáte co..." a asi padesátkrát kývnul jakože
tyvole chápu máme to s těma bábama težký… V tu chvíli jsem měla chuť nově nabytou
skleněnou vázou rozbít NĚKOMU o hlavu, ale držela jsem se (hodila se mi na
jednu kytičku, byla by jí škoda).
A tak jsme bleskurychle vyházeli
nákup na pás a už si to šinuli k autu a poté meteleskum pleskum do skladu
do Horních Počernic. V IKEA jsme strávili necelé dvě hodiny (můj rekord!).
Že JSME ale zapomněli zaplatit za
položku, kterou jsme měli vyzvednout v počernickém skladu a že JSME vzali
špatný nábytek ve skladu a tudíž ono peklo jeli prožívat ještě jednou celé
znova, o tom už mlčím, protože láska někdy neprochází jenom žaludkem, ale taky obchoďákem...
(P.S.: Toto není reklama na obchodní
dům IKEA.)
