Pokud jste nažhaveni, o jakých sexuálních
úchylkách to asi budu psát, budu vás muset zklamat. Stává se ze mě stejně
vypočítavá chladnokrevná bestie, jakou jsou bulvární pseudonovináři, a já
pomocí lákavých slov využívám vaší pozornosti.
I když nelžu úplně, jak to v některých
tiskovinách bývá. Bude to o úchylkách, ale ne o těch spojených s uspokojováním
vlastního těla. Bude to o úchylkách uspokojujících duši. Koníčcích, zálibách a
tak. Ale úchylky zní prostě líp, no ne?
Zřejmě každý muž má nějakou tzv.
úchylku, či pokud tedy chcete koníček. Někdo rád rybaří, někdo pije pivo, někdo
hraje či sleduje fotbal, někdo hraje na počítači, někdo poslouchá hlasitou
hudbu, nebo posiluje, někdo rád spí. Koníčky mužů jsou různé. A je jistojistě
důležité a dobré, když každý muž má nějakou svou zálibu, které se rád oddává.
Bylo by poněkud patologické a nezdravé, kdyby muž neměl žádný koníček, který by
mohl rozvíjet jeho osobnost a obohacovat jeho poznatky.
Taková meditace u rybníka to je
kumšt, ale co teprve skupinová meditace s kukama v hospodě, to je teprve
level hodný zkušeného jogína! Ti naši chlapi ten ventil zkrátka potřebují a my
ženy bychom jim ho neměly odpírat, všechny dámy jistě souhlasí. I když to znamená, že pokud se jde koníček
praktikovat, neexistuje nic jiného, jde se zkrátka "meditovat" a přes to nejede
vlak. Narozeniny dětí, příjezd tchýně, návštěva kamarádky, nic nemá takovou
váhu, aby to mohlo narušit průběh meditace. Naopak se zdá, že právě události
tohoto typu přímo zvyšují touhu po meditaci a nutnosti oddávat se svým zálibám.
Divné.
I pan K. má svou úchylku. A je to
úchylka mužům velmi typická – pan K. miluje auta. Což by nebylo tak s podivem.
Podivné je to, že pan K. nemiluje nová, nablýskaná, vytuněná auta. Pan K.
miluje auta stará. Což by možná taky ještě šlo, ale jak jsem měla možnost za
posledních let poznat, pan K. miluje stará a NEPOJÍZDNÁ auta (wtf?!). Pan K. totiž
miluje jejich opravování. A čím je oprava nepravděpodobnější, nákladnější a
delší, tím bych řekla, že jeho láska prudce stoupá.
Je to podivná úchylka, která
velmi důkladně testuje mou lásku k němu. Někdy si totiž nejsem vůbec
jistá, co je pro pana K. důležitější. Jestli ten starej (milovníci starých aut prominou lehce sugestivní výraz) křáp ve stodole nebo
já. A takové nevědomí těžce zahoupá ženiným sebevědomím. Ani se na tu otázku
neodvažuji odpovídat, protože se obávám, jestli bych z toho vůbec vyšla jako
vítěz.
Hodiny strávené pana K. se svým
miláčkem mluví za vše. Jsem poražena starým (opravdu se snažím vybírat ta nejhezčí pojmenování pane K.!) plechem, který na rozdíl ode mě
vrže, smrdí, reziví a chcípá. Ale asi právě to je pro pana K. lákavější. Pana
K. vzrušuje nedokonalost, možnost zachraňovat nezachranitelné a možnost
obnovovat neobnovitelné. Asi se přestanu mýt, cvičit, vonět a celkově o sebe
starat. Udělám ze sebe trosku a třeba ten šedesát let starý stroj porazím. Bude
mě taky potřeba opravit a pan K. se do toho s vervou pustí. Nebo mě nechá
sejít, protože nejdřív bude potřeba dodělat tu (to bude ten výraz) nádheru přede mnou…
Takové negativní myšlenky mnou
cloumaly první roky. Nyní jsem prozřela a pochopila, že nemá cenu s úchylkou
soupeřit. Je třeba ji přijmout a akceptovat, v ideálním případě neskrytě adorovat, což chce opravdu velkou dávku sebezapření a tolerance nebo velkou flašku rumu.
Každý má právo na svou úchylku, ať
je jakákoli. Samozřejmě nic se nemá přehánět. Je třeba vymezit určitý čas na
zábavu a určitý čas na zabavení partnerky. Prostě se nám, pánové, musíte taky
občas věnovat, no. Máme to rády a chceme, abyste nám věnovali alespoň kousek svého drahocenného času.
A když nám věnujete hodinku, rády vám pak poskytneme hodinky klidně tři na ty vaše záááliby. Jen si
nemyslete, my taky máme svoje úchylky, kterýma vyplňujeme čas, když to na vás
přijde a řeknete, že to je na pět minut, ale vrátíte se nejdřív za tři hodiny
nebo až další den ráno…
Žádné komentáře:
Okomentovat