Když se jdete najíst do restaurace aneb historky z podsvětí

Chození do restaurací bylo pro mě celé dětství takový malý luxus. Bylo to něco výjimečného a svátečního. Na večeři nebo na oběd jsme šli, když bylo vysvědčení nebo měl někdo narozeniny. Zkrátka to nebylo na denním pořádku. Zhusta jsem si objednávala svíčkovou a byla spokojená jak blecha.

Teď, v mých třiadvaceti letech, je situace trošku jinší. Za prvé si už horlivě neobjednávám svíčkovou při každé návštěvě restauračního zařízení (neobjednávám si ji v podstatě nikdy) a za druhé do restaurace či jiného podniku (kam se jdeme najíst) chodím frekventovaněji. Jako správná socioložka-statistička bych prohlásila, že to může být průměrně tak 2-3 za měsíc. (Jasně, vy třeba chodíte denně, takže jsem stejně restaurační panna.)

Proč vám tohle píšu? Koho jako zajímá, kolikrát vona jde do nějaký restaurace? Píšu to z prostého důvodu - v tomhle příspěvku bych chtěla ventilovat své rozhořčení nad (podle mého názoru) děsivou situací restaurací v ČR. Nevím, jestli si vybírám špatné podniky nebo je za tím něco jiného, ale (statisticky) jsem spíše velmi znepokojena než spokojena.

Jasně, mám „svoje“ zaručený podniky, kde vím, že vaří dobře a kde budu spokojená. Problém ale nastává v situaci, kdy jsme třeba na dovolené, máme hlad a chceme se jít najíst. Popíšu vám několik modelů a mám co dělat, abych k těm modelům nepřidala i odkaz k příslušné restauraci.

Model č.1: Miluju pizzu a pizzerie či italské restaurace navštěvuji opravdu ráda. Když jde navíc o relativně vyhlášenou pizzerii, neváhám a jdu tam. Objednám si pizzu s mořskými plody. Těším se na ni, mám hlad. Na stole mi po skoro hodině čekání přistane něco, co je o několik cm širší než pizza a kde místo krásných krevet a mušlí leží nerozmražené krabí tyčinky (to budou asi ty „dary moře“). Oujé, to bych se poblila.

Model č.2: Jedete autem už několik hodin a máte mega hlad. Zastavíte v prvním větším městě a hledáte co nejpříznivěji vypadající restauraci, ideálně se zastíněnou zahrádkou, protože je asi padesát stupňů nad nulou. Najdete. Sednete. Objednáte. A protože jste člověk, co tak trochu dbá na to zdraví, dáte si losůska a už se na něj fakt těšíte. A máte už fakt hroznej hlad. A čekáte a čekáte. Za víc než hodinu před vás číšník položí poklad. V jídelním lístku stálo grilovaný losos s těstovinami a smetanovou omáčkou. Čumim jak umim, ale tohle jsem fakt nečekala a že už jsem toho viděla celkem dost. Na totálně vomaštěnějch těstovinách, který pokrývá "omáčka", kde je víc sádla než smetany, si poklidně leží chudák losos s kůží, která je silnější než samotný maso. Idylickou kompozici ještě doplňují zhruba pěti centimetrové vypečené kusy sádla (asi kuchařský umění či co). Prostě jedním slovem paráda. I cena byla parádní – asi sto páďo.

Model č.3: Zase někam jedete autem a zase máte hlad. Zase zastavíte ve větším městě, kde očekáváte alespoň nějakou koncentraci restaurací či hospod. Koncentrace nedosahuje asi ani nula celá nula nula jedna promile - je tu jedna solidně vypadající restaurace a pár pajzlů, co nabízej tak akorát utopence. Jasně, že vybírám solidně vypadající restauraci. Znova napíšu to solidně, protože to v člověku vyvolává určitá očekávání. Očekávání toho, že se třeba konečně dobře nají. Šlo o hotel. A bylo narváno k prasknutí – další faktor, který mi napovídal, jo tady se bude dobře vařit. No nevařilo. Na menu nebylo nic než česká klasika, kterou teda fakt moc nejim, ale tak co, tak si udělám dobře a dám si špenátek s uzeným a bramborovým knedlíkem. Chybná volba. Och já naiva už si představovala, jak přede mě postaví krásný listový špenátek, domácí knedlíky a pěknej kus masa. Omyl. To, co jsem zřela, mě vrátilo do časů komárů do tý nejzaplivanější jídelny. Špenátový protlak za 3,90,-, ve kterém navíc tkvěly hrudky jíšky o velikosti dvacetikoruny, kupovaný knedlíky a hnusný uzený. Málem jsem se rozbrečela a hlavně jsem se strašně styděla. Za toho kuchaře, že může něco takovýho vyplodit i za číšnici, která něco takovýho hrdě postaví před hosta na stůl. Nutno podotknout, že to nestálo zdaleka 60,-, to bych byla asi pokornější.

A tak to je. Někam vlezu a pak lituju, že jsem tam vůbec šla a to si nemyslím, že bych byla nějaká primadona, co má přehnaný nároky. Stačí mi normální dobrý jídlo. Jen v něm nechci hrudky mouky ani nic jinýho, co tam nepatří. Není se pak čemu divit, že většina českejch hospod nabízí povětšinou smažák a řízek s hranolkama – na tom se totiž nedá skoro nic zkazit.

Z takových seancí vždy odcházím s vědomím zlatě si uvařit sám doma. Jasně, když neumíte nebo nechcete vařit, jsou pro vás restaurace jasnou volbou. Když ale jíte jídlo a při jeho přežvykování bědujete, že byste si ho za poloviční peníze udělali stokrát líp, něco je asi špatně.

Tímhle článkem nechci nabádat k tomu, abyste přestali chodit na jídlo ven. To fakt nechci. Je to super společenská aktivita, která mě samotnou taky baví a i přes tyhle otřesný zkušenosti ji nezavrhnu. Jen chci říct, že je hrozná škoda, že když už si někdo otevře nějakej podnik, že se nesnaží, aby to za něco stálo. Že je super, že se najde pár podniků, který jsou fakt božský, ale není lehký je v tom množství těžce podprůměrnejch zřízení objevit. Choďte a podporujte dobrý podniky a na ty shitový se zvysoka víte co...