Řekla bych, že jsme docela aktivně založený pár. Jasně, taky máme dny, kdy se celej den jen
tak válíme, jíme, sjíždíme facebook, koukáme na filmy a nic moc neděláme (a
strašně u toho hejtujeme lidi, co jsou líný a celý dny nic nedělaj).
Když to ale okolnosti dovolují,
podnikáme nejrůznější výlety. Bohužel pan K. nemá vlastní helikoptéru, aby mě
vzal na výlet do Říma, jak to dělávají gentlemani v amerických filmech. Já jsem ale holka skromná a spokojím se s výletem po našich krásných
Čechách, kam mě doveze autem (občas bohužel nejedeme ani tím autem, ale jdeme z domu rovnou pěšky nebo aspoň na
kole).
Abych vám přesně vykreslila naše
charaktery. Já se veřejně prohlašuji za sportovní typ a snažím se tak chovat a prezentovat,
ale ve svém nejskrytějším koutku duše jsem přeci jenom trochu lenoch, takže mé
lenošství a aktivismus proti sobě svádějí dennodenní souboj. Pan K. je
aktivista (po mamince) tělem i duší a lenošení v jeho srdci nemá místo.
Chodil by na celodenní túry i v mínus dvaceti stupních a na kole jezdil i
v dešti (jako wtf?! nebudu jezdit mokrá). Takže se občas poněkud
kočkujeme, když on chce jít na výlet a já vystrčím prstíček z okna a zdá
se mi, že teplota překročila povolené maximum či minimum.
Když už se ale na výlet vydáme,
začíná teprve to pravé dobrodružství. Všichni nám vždy závidí, jak si chodíme
do hor a do luk a hájí a jak se máme krásně, což vyvozují z fotek plných
úsměvů a krásné přírody. Nikdo ale netuší, co za muka se za těmi úsměvy skrývá.
Nikdo netuší, že za mým americkým úsměvem je často schováno skryté zoufalství
či běsnící hysterie, která má co dělat, aby se udržela pod pokličkou.
Pan K. je totiž přeborník v turistice
bez map a jiných pomocných navigací. Vidí cestičku a tak prostě jde. Já zběsile
po stromech hledám alespoň nějakou turistickou značku (postupem času jsem se
spokojila i s běžkařskou, cyklistickou nebo alespoň NĚJAKOU značkou, která
naznačuje alespoň sebemenší náznak lidské civilizace a to, že nejsme nadosmrti ztraceni) a propočítávám, jak dlouho nám vydrží
voda a jestli přes noc neumrzneme.
Většinou tomu říká zkratka. Doma
si naplánujeme poklidný výlet podle turistických tras, ale poklidný výlet se
ihned mění v adrenalinový orienťák, pokud z hlavní značené cesty vede
nějaká jiná (úzká, téměř neviditelná, stromy popadaná) cestička. To bude
zkratka a jde se.
Asi vám nemusím říkat, že v mnoha
případech to zkratka fakt není (jó, někdy jó, abych mu nekřivdila). Ale člověk
si holt vždycky pamatuje to horší než lepší. A tak jsem takhle jednou málem
umřela v broumovských skalách, protože jsme šli zkratkou, kterou vyšlapal
nějaký myslivec a která končila na úpatí skály. Málem jsme (i s mojí kamarádkou,
která budiž mi svědkem) umrzli v Orlických horách, protože jsme šli
zkratkou přes les (vůbec jsem se během prolézání mezi stromy nepropadala po pás do sněhu). A málem jsme
nikdy nenašli auto, protože jsme špatně odbočili a úplně vyflusaný šli asi
deset kilometrů navíc (a při tom bloudění vyrušili natáčení Herbáře, kde zrovna Káča Winterová házela košíčkem a režisérovi se to pořád nezdálo dostatečně autentické).
A tak my to máme pořád. Maminka
pana K. se mě po každé túře už automaticky ptá, jestli jsme zabloudili a já na
ní jen tak mrknu jakože no hádejte paní K. Ale i přes tohle všechno ty výlety miluju. Protože jsme (zatím)
vždycky přežili. Protože jsme (zatím) vždycky dojeli domů. Protože i když ten adrenalin boje o život moc nemusím, je to
přeci jen trochu vzrušující. A protože mám zaručeno, že se asi nikdy v životě
nebudu na procházce nudit. Protože i z obyčejné procházky na houby se dá
vždy udělat dobrá bojovka. Stačí trochu sejít z cesty a vzít to zkratkou
;)
Žádné komentáře:
Okomentovat