Brazílie - ulice a lidé Rio de Janeira

Plna úžasu, že mé neochvějně zajímavé reporty z Brazílie nečte ani pan K., který byl přímým účastníkem této expedice, jsem se ho jala velmi nenásilně donutit k jejich přečtení a zhodnocení. Občas se solidárně pousmál a prý jako dobrý a prý jak růžová knihovna. Taktně tedy spláchl mou objektivitu a věrohodnost do záchodu, ale já si barvu svých vzpomínek vzít nedám a pokračuji dál! 

Dnes vás konečně vezmu ven do Ria a zkusím naservírovat i nějaké ty turistické památky a faktické údaje. 

Z ulic Ria jsme měli respekt, byli jsme mnohokráte varováni, ať jsme na pozoru i v pozoru.

A nebyla to varování planá, každodenní zprávy mluvily jasnými čísly a počet zastřelených lidí v tomto jinak krásném městě nebyl nijak úsměvný...

Inu vydali jsme se se staženými žaludky a lišácky ukrytými cennostmi do akce.

První den jsme se připojili k turistické skupince, abychom se rozkoukali a další dny už brázdili Rio na vlastní pěst.

Nejkrásnějším zážitkem byly nekonečné pláže, které Rio lemují.

Neopomenutelná je Copacabana, která na mě byla moc přelidněná, hlučná, špinavá i zdrogovaná, ale člověk si to odškrtnout musel, že.

Doporučuji nechodit na Copacabanu k večeru, nekempnout to v první řadě u moře, nevypadat jako turista a nedávat moc ostentativně najevo veselí. Drogový dealeři i podivíny všeho druhu si na vás smlsnou jak Horst Fuchs na důchodcích.

Samozřejmě pokud máte zájem utratit všechny svoje peníze, odcházet zcela zdrogovaní, kdo ví čím a do toho být zcela opojeni výtečnou caipirinhou, dávejte na odiv svoje majetky, stejně jako svoje bělošské předky.

Větší nálet potulných obchodníků se štěstím jsem nezažila. Větší strach o svou zrcadlovku i holý život skoro také ne, to ještě přijde jindy a jinde. (Ano, z fotek to na nálet nevypadá a zase to vypadá, že akorát vše zveličuji a přeháním. Bohužel nejsem placený válečný reportér, abych vytahovala aparát v tom "nejlepším".)

Každopádně otrlé i extrovertní povahy si pobyt na slovutné Copacabaně asi i užijí. Já jako těžký autistický introvert byla na pokraji zhroucení. Zvlášť když jedna polovina vaší posádky pod vlivem caipirinhy přestává vnímat realitu, srdečně se objímá se všemi přítomnými černochy a už ani neregistruje, kdo vše je u vaší deky a kdo vše se domáhá vstupu do otvorů vašich zavazadel.

Lidé jsou v Riu i v celé Brazílii tak trochu jiní. A nemyslím to pejorativně ani nijak jinak, ale prostě tomu tak je. Velká část obyvatel je takzvaně a jednoduše řečeno normální, velká část je ale také dosti podivná.

Podíl na tom mají zřejmě různé omamné látky a asi i život sám. Hodně lidí je poblouzněných, porůznu šilhají, běhají po ulici, něco mumlají a bohužel i dost obtěžují. Nejčastěji chtějí něco prodat nebo chtějí peníze nebo váš mobil nebo foťák nebo vaši duši, kdo ví.

Dost se na člověka lepí. Jakože hodně lepí. Regulérně se na vás přitisknou a svým jedním šilhajícím okem vám koukají do očí a druhým šilhajícím okem si měří vaši kabelku.

No je to takové záživné, co vám budu povídat. Po prvních pár nalepeních jsem se velmi rezolutně naučila pár výstražných hlášek a gest a byla na pozoru před každou existencí.

Hodně jedinců bylo uražených i dotčených, že je považujeme za žebráky nebo otrapy, že oni nám jen chtějí něco prodat...bohužel jsme neměli milion reálů, abychom uspokojili tržní nabídku všech prodávajících a měli plné kapsy všemožných pokladů, které nám byly nabízeny...

Někteří byli lišky podšité a měli svoje služby vychytanější.

Například pán na fotce nabízel čištění bot a moc dobře věděl, že aby se bota chtěla vyčistit, musí se cítit špinavá. Nelenil tedy nenápadně házet po botách ptačí exkrementy a pak jako zázrakem seslaným z nebes nabízel své čistící služby. Pán se vyznal, pán věděl.

Doprava byla v Riu záživná stejně jako jeho obyvatelstvo. Metro spletité, ale hezké a čisté. Autobusy plné každodenního života a taxíky příjemné cenou i klimatizací.

Jestli v Riu budete, rozhodně vyjeďte na Cukrovou horu. Za mě největší nádhera tohoto města.

Samozřejmě si vyšlápněte na sochu Krista Spasitele. S poklidnou náboženskou poutí ale moc nepočítejte.

Rio je krásné město. A když se nebudete chovat jako páv máchající svým chytrým telefonem a ostatní technikou všem před očima, nemusíte se ani moc bát. (Jak vidno, toto varování zcela pozbývá platnosti na turistických místech, je účelné v uličkách a zákoutích.)

My to přežili ve zdraví, všechny končetiny, orgány i věci s námi pokračují dál do vnitrozemí. Ale to zas příště...

Brazílie - Rio de Janeiro a náš pan domácí

V Riu jsme bydleli u moc parádního pana domácího. Měl takový hezký domek v ještě hezčí vintage čtvrti Santa Teresa, kde pobýval se svým starým přítelem. K domku náležela zahrádka a pak takový menší byt, který jsme po čtyři dny s radostí okupovali...

Nebyl to čtyř hvězdový hotel jak z letáčku cestovní kanceláře, ale mně se tam hrozně líbilo, mohla jsem si v poklidu sledovat východy slunce z terasy, užívat jakýs takýs ranní chlad, který možno zažít pouze kolem třetí až čtvrté hodiny ranní, a mohla poslouchat kohouty, protože i v Riu mají kohouty a to tiché asi jako jejich slavný karneval...

Pan domácí byl moc milý starý pán, který nám dával ovoce z vlastní zahrádky a který uměl i anglicky, což bylo v celé Brazílii nedocenitelnou komoditou.

Ani na letišti není neobvyklé, spíše je to na tuty jasné, že vám zaměstnanec nerozumí ani "Do you speak english?", možná tak Hello a OK. A to mu musí být silně pod dvacet a musí mít vůbec náladu se s vámi bavit jinak než portugalsky.

Tak jsme si tam tak povídali nepovídali, dorozumívali se rukama nohama, ale vždy došli k nějakému řešení, ať už jeho podoba byla jakákoli.

Pan domácí byl vysloužilý profesor, který objel svět na kole, dokonce brouzdal i české cyklostezky a o naší malé zemičce mluvil moc hezky...pokud nekecal, tak se mu tam líbilo a to moc.

S ním i jeho podivuhodným přítelem, který byl asi ještě emeritnějším profesorem, neboť šilhal na obě oči a vypadal, že toho ví tolik a tolik toho chce říct, jsme si povídali kombinací angličtiny, španělštiny a portugalštiny a po několik večerů jsme probírali taková témata, že by se za ně nemusel stydět ani přednášející na katedře historie.

A bylo to moc hezké a hodně jsme se toho dozvěděli, probrali jsme různé komáry a různé režimy a poslouchali, jak to bylo, je a bude v Brazílii a kdo ví, jak to bylo, je a bude, ale pánové byli zapálení a vypadali spokojení, že si mají s kým povídat a my taky, protože vycházet po setmění z domu nám bylo každý den s úsměvem na tváři silně nedoporučováno.

Bylo to moc roztomilé, když vám jen tak jako by nic byl přán hezký den doprovázený varováním před možnou smrtí, která v Riu opravdu zřejmě číhá na každém rohu a moc se neptá, jestli máte náladu v tak krásném městě, v tak krásný den skonat.

Pan domácí byl každý večer rád, že se vracíme živi a zdrávi a my byli rádi ještě víc než on. Jemu se asi nechtělo řešit papírování s mrtvými turisty a my toho chtěli ještě dost vidět...

Sic byl pan domácí děd v důchodu přivydělávající si poskytováním Airbnb, jako správný Brazilec měl k ruce hezkou mladou pomocnici Elenu. Byl to svým způsobem takový panoptikon a návrat do let či možná i staletí minulých. Elena byla jak duch doby minulé...

Brazílie byla první zemí v Latinské Americe, která začala, počátkem 16. století, dovážet otroky z černé Afriky, a také poslední zemí v regionu, která nakonec otroctví zrušila. Bylo to 13. května 1888.

A já si uvědomila, že i když žijeme v jednadvacátém století, máme mnoho lobujících feministek a ještě více zákonných floskulí zaručující rovnoprávnost žen v zaměstnání i na toaletě, jsou na světě místa, kam čurokap  nebo slovní hříčky jako genderová vyváženost ještě zdaleka nedorazily a asi ani nemají v plánu dorazit.

Elena byla moc krásná černoška, která k pánům docházela každé ráno. Poklidila, navařila, udělala potřebné a večer se zas odebírala ku svému domovu. Moc se ke slovu bohužel nedostala, ale anglicky uměla možná i lépe než pan domácí a kafe dělala lepší než kdejaká pražská kavárna.

I pan domácí byl na ní asi na brazilské poměry hodný, ale mně jako evropské ženě se při jeho stylu komunikace s ní ježily chlupy...všude. "Elena, coffee!" "Elena, kaki!" "Elena! Elena! Elena!"

Elena uměla a dělala vše a ještě se u toho usmívala a těžko říct, co si u toho myslela. A tak to na dvorečku pana Selvy chodilo a nejspíš chodí do teď...

A já ráda vzpomínám na to nejlepší kaki, co jsem kdy jedla, a na ty politicko-filozofické debaty, které jsme ve špangličtině dokázali vyplodit.

Jestli ty ulice města jsou opravdu tak smrtelné, jak naznačovaly obavy v očích pana domácího, rozlouskneme příště...