Úvodem k sociologickému okénku

Oslím můstkem k jádru věci

Znáte Jana Hnízdila? Já jsem na něj narazila před čtyřmi lety, když jsem tak nějak náhodou pročítala Žlutý časopis, který vydává Student Agency. Seděla jsem v autobuse a četla rozhovor s ním. A ten pán mi mluvil z duše. A ten pán byl doktor. Doktor, který neléčí, ale uzdravuje. Dívá se na vás jako na celek, praktikuje celostní medicínu. Odklonil se masy a dělá věci jinak. A zřejmě mu to dost jde, jeho přecpaná kartotéka s pacienty mluví za vše.

Tak tento pan doktor Hnízdil tvrdí, že naše současná společnost je nemocná. A že v nemocné společnosti nelze být zdravý. Což je argument, který mi přijde vcelku logický a souhlasím s ním. Naše společnost rozhodně není v pořádku, není "zdravá" a asi ani není v lidských silách ji zdravou udělat. Rozhodně ne v téhle hektické době.

Konečně k jádru pudla

Jak tedy být zdravý v nemocné společnosti? Tímto nemotorným úvodem jsem se chtěla dostat k tomu, že naše nemocná společnost často vyvolává mnoho témat k zamyšlení. A podle mého názoru uvědomování si problémů a snaha je nějak řešit nebo o nich alespoň mluvit, může být lékem (nebo přinejmenším podpůrným vitamínem).

Jakožto studentka sociologie tak budu mít zřejmě občas choutky polemizovat o české společnosti nebo o společnosti obecně. Rozhodně netvrdím, že moje názory jsou nějak kvalifikované a správné. Jde pouze o můj názor a pohled na dané téma. Zřejmě nebudu vůbec objektivní, ale v rámci mého studia by to mohlo být fajn, vzít si na paškál společnost, i když ne pomocí odborných metodologií a na základě argumentů podložených provedenými výzkumy a publikovanými statěmi, ale prostě tak nějak selským rozumem. To je „sociologie“, která mě baví, i když není dostatečně vědecká a vzdělaní sociologové by nad ní jistě jen ohrnuli nos. 

Budou to takové polemiky, úvahy, názory. Prostě publicistické okénko jedné mladé rádoby socioložky. Nehlásám ortodoxní pravdu a nikoho nenutím, aby vyznával můj názor. Říkám jen, co si myslím, jak to cítím. Takže mě nikdo nemůže nutit, abych své názory podkládala fakty a nějak  je obhajovala (na druhou stranu si nemyslím, že mám tak zcestné názory, takže doufám, že se s některými z vás i shodnu a budu ráda, když u někoho čtení mých polemik vyvolá úsměv nebo souhlasné pokyvování, ale samozřejmě neočekávám, že můj názor budou sdílet všichni, takže budu ráda za diskuzi v komentářích). 

Nejde mi o objektivní popis reality, bude to subjektivní popis mé „reality“, se kterou souhlasit můžete, ale také vůbec nemusíte. A mě to nevadí. Každý nechť má názor svůj. Žijeme v demokratické společnosti a svoboda slova je prý vítána, tak směle do toho!