Jak jsme si s panem K. koupili chytré telefony a staly se z nás hloupé ovce

Abych vám ponejprv vykreslila situaci. Nejsme žádný hipstři, co touží po tom, aby se jim z kapsy plísňových džínů po babičce hrdě dmula Nokia 3310, ale rozhodně nejsme ani adorující zastánci chytrých telefonů. Teda nebyli jsme. Do teď.

Rozhodli jsme se pokročit s dobou (ano jsme velmi pokrokový, a víme, že každý z vás už měl aspoň deset dotykáčů, ale nám to holt trvá no) a koupili jsme si ony chytré telefony.

Náš názor na tyto chytré stroje před jejich koupí byl zhruba takovýto: je nám jasný, že taková chytrá věcička může usnadňovat život. Kór když jste ztracený v lese a můžete si tím zachránit život. GPS? Mapy offline? Pane Bože, díky za to! Dal jsi mi naději na přežití! (Ideální na naše výlety.)

Je nám jasný, že s takovou věcí bude asi i docela zábava, což vám může ukrátit dlouhé chvíle čekání nebo nudy.

Co nám ale vadí je, že hraní si s touto chujovinou často vytlačuje všechny ostatní lidský činnosti.

Že místo toho, abyste si povídali naživo, čumíte do tý cihly a píšete si s někym online. Že se sejdete s kamarádama a místo, abyste si je užili, čumíte do mobilu. Že sjíždíte Facebook a jiný sociální sítě odshora dolu, zleva doprava, vzhůru nohama i naruby a nemůžete se odlepit i když už to všechno znáte nazpaměť (a o tom, že to jsou dozajista životně důležitý poznatky o tom, co si kdo dal k obědu, pomlčíme). Prostě prokrastinujete jako prase. A to nám vadí fakt hodně.

A to je ten hlavní argument, proč jsme ty mobily pořád nechtěli. Nechtěli jsme bejt jako všichni magoři, co do toho pořád čumej, zběsile rolujou a hltaj nerealitu, kterou prožívaj víc než reální bytí. Nechtěli jsme, aby pro nás něco, co je schovaný v blbý krabičce bylo důležitější než opravdovej život. Ach och ich, jsme to ale morální!

Naše odhodlání vzdorovat moderní technice bylo, troufám si tvrdit, docela vytrvalé. Ale podlehli jsme. Když jsem svůj archetyp mobilu vytáhla v metru, začínala jsem se mezi všemi těmi Iphony docela stydět. Začínalo mi docházet, co všechno vzrušujícího bych s novým chytrým miláčkem mohla zažívat a začala jsem po něm toužit. Konzumní touha ve mně přemohla všechny mé morální hodnoty. A pan K. samozřejmě nemohl zůstat pozadu. Tak vona bude mít chytrej telefon a já s tim mym trilobitem ostouhám mrkvičku? To teda ne! A tak nám ježíšek nadělil chytré přístroje.

Že jsme nechtěli bejt jako všichni magoři, co do toho pořád čumej, zběsile rolujou a hltaj nerealitu, kterou prožívaj víc než reální bytí? Hahahahahahaha. Dobrý odhodlání baru a pane K.

Modelová situace č.1: Dva dny po Vánocích, sedíme si tak v rodinném kruhu, povídáme, je nám fajn. Teda já povídám, ostatní povídají, pan K. čumí do mobilu, přiblble se usmívá a něco si tam ťuká, nevnímá, nereaguje, je jinde. Dobrý no, začínám se bát.

Modelová situace č.2: Zimní procházka, paráda, nádhera, romantika. Jdeme si ruku v ruce s panem K., já se kochám krajinou a vyprávím mu své životní poznatky a on?!?!?! Čumí do mobilu a absolutně mě nevnímá?! No tyvole, tak to jsem fakt nečekala, že to bude až takovej ignor a konec naší komunikace.

Modelová situace č.3: Večer, postel. Já: Tak si poď lehnout, ne? On: Hmmm… a dál přiblble čumí do toho pos*anýho mobilu a vůbec nevnímá, jakou zrovna dostal nabídku. Nebo možná ještě hůř – moc dobře ví, jakou dostal nabídku, ale dal přednost mobilu přede mnou?!?! Nejen konec komunikace ale i sexuálního života? Aha?! Začínám hořce litovat. A začínám na tu blbou krabici žárlit. To mě *****.

Modelová situace č.4: (Abych nehanila jen pana K.) Uvařeno, jde se jíst. Hmmm to vypadá dobře. Nene, všichni musíte počkat, ani se toho nedotkněte, já to nejdřív vyfotím a hodím to na Instáč. Jídlo studený, pan K. nas*aný.

Jak jsou ty moderní technologie a život online fajn, co?