Vnímání času, způsob života a celkově povahu člověka beru
jako důležitý faktor, který ovlivňuje či (lépe řešeno narušuje) pohodu ve
vztahu. Říká se, že protiklady se přitahují, ale taky se říká, že vrána k vráně
sedá. Tak jak to teda je? Je lepší, když jsou dva úplně odlišní nebo úplně
stejní? Já se ze své zkušenosti přikláním k něčemu, co je napůl cesty (ideální
podle mě je, když převažuje shodnost, ale dobré jsou i menší odlišnosti, které
zaručují určité „vzrušení“.)
Bohužel ve většině případů nejde o vzrušení ve smyslu
příjemného pocitu. Jde o vzrušení z neznámého, které většinou spíše děsí,
než navozuje tantrické orgasmy. Svou odlišností vám partner dává jiné pohledy
na věc, rozšiřuje vám obzor, ukazuje jinou cestu, o kterou ale ve většině
případů vůbec nikdo nestojí, protože já mám pravdu a ty drž hubu, že?Právě proto odlišnosti často znamenají neshody, stres, hádky, krize… Prostě dva různé názory, které se střetávají a bojují proti sobě, protože ani jeden nechce být ten poražený, každý chce mít pravdu. (Řešením je tolerance a kompromis, ale to některým lidem bohužel nic neříká.)
Myslím, že se s panem K. snažíme být relativně
tolerantními jedinci, ale občas ta tolerance prostě strašně bolí a ega v nás
jí nedají šanci. Jedním z míst, kde se naše odlišnosti střetávají je vnímání
času, což je zrovna docela důležitá a pro život základní věc.
Čas je něco co prostě nikdo nezastaví, nezpomalí, ani
nezrychlí. Něco proti čemu nemůžeme bojovat, nemůžeme to, jak se tak říká
vos*at (omlouvám se všem přítomným za vulgarismus). Bohužel pan K. si myslí, že
takovou mocí oplývá. Za těch x let, co spolu soužijeme, mi přijde, že má
neustále pocit, že dokáže předběhnout čas, všechno stihnout a oklamat vteřinovku,
protože bude rychlejší a mazanější než ona. Takže pořád spěchá. Když říkám
pořád, myslím opravdu pořád a ve všem, co si jen dovedete představit. Je jedno,
jestli jdeme autobus, na relaxační procházku, na nákup nebo na výstavu. Prostě
spěcháme honem šup šup, aby nám nic neuteklo.
Jak už asi tušíte, já jsem úplný opak. Na všechno mám moře
času, nikam nespěchám, nic mě nehoní. Prostě nemám potřebu stihnout dřívější
vlak, nemusím tryskem letět na metro, když nehraje žádnou roli, kdy dojedu do
cíle, nemám potřebu běžet (!) do kopce, když nemůžu ani popadnout dech a hlavně
mi nikdo nestopuje čas, ani na mě nikde nikdo nečeká?!
Kolikrát jsem pana K. s prosíkem přemlouvala, že
opravdu nemusíme spěchat, že se můžeme někdy i kochat nebo si užít pomalou
chůzi…NE! To je nuda, to nejde, to prostě neexistuje. Když ho někdy uprosím,
aby zpomalil krok, demonstrativně udělá jeden krok vpřed a tři kroky vzad, aby ilustroval
mou směšnou rychlost nebo mě obchází dokola a strašně se směje, jak můžu být
tak trapně pomalá a jak se mi to ještě ke všemu může líbit! Tím mě dostatečně
namíchne a mně nezbývá, než přidat do kroku (což s mými krátkými nožkami je
oproti jeho dlouhým pařátům téměř nadlidský úkol).
Již jsem si ale za ta léta povšimla faktorů, které mají vliv
na rychlost naší chůze. Mě zrychluje hlad, zima, žízeň nebo představa, že jdeme
nakupovat oblečení. To jsem najednou rychlejší než kdejaký profesionální
rychlochodec. Pana K. zase zpomaluje jeho nový chytrý telefon (žádné jiné faktory jsem bohužel zatím neobjevila, je to nezmar!). Takže když se to
správně nakombinuje, jsou spokojené obě strany. Člověk se prostě s tim materiálem
musí naučit pracovat.
Ale jsem prostě taková a pan K. je makový. A tato odlišnost
vytváří každodenní rozpory, jelikož pan K. by snad spěchal i na vlastní pohřeb
a já bych se naopak radši ještě válela v posteli a jela až dalším vlakem. A
ne, není to o lenosti, kdyby vás to náhodou napadlo :D Je to o povaze člověka (jasně baru, jsi prostě líná, no. Nejsem, je to VĚDECKY dokázané!). Já
tíhnu k introvertnímu klidu, pan K. k extrovertnímu chaosu. A tak se
snažíme nějak to plácat a vyvažovat, často je ale jeden uraženej (kdo asi) a s maximální
nas*aností běží na vlak, protože ho prostě musíme stihnout, i když ho vůbec
stihnout nemusíme, ale tak proč bysme ho nestihli, žejo?!?!
A tak my to máme s časem.
Každý ho vnímáme jinak, pro mě je to přítel, pro pana K. nepřítel č. 1. A i přes
tenhle rozkol spolu dokážeme koexistovat. Protože (troufám si tvrdit) nám
tolerance a kompromis aspoň něco málo říkají... a hlavně moudřejší ustoupí a
osel nastoupí, že ano :D
Žádné komentáře:
Okomentovat