Krevety s kokosovou omáčkou a rýží

Tento jednoduchý recept s krevetami je jedním z mých oblíbených receptů, po kterém se olizuje celá rodina. Proč asi? Protože není vůbec ale vůbec dietní :-D

Ingredience:

Tohle jídlo mě nikdy nebaví aranžovat, protože už ho chci mít v sobě:D

• balíček krevet
• 1 cibule
• 1 smetana na vaření
• 1 hrnek mléka (obyčejné nebo kokosové)
• špaldová mouka na zahuštěný omáčky
• kokos podle chuti
• pepř
• sůl
• kari
• chilli paprička
• jasmínová nebo jakákoli jiná rýže jako příloha

Postup:
Na oleji osmažíme nakrájenou cibuli. Přidáme krevety, osolíme, opepříme, dáme kari a chilli. Chilli nešetřete sladko-pálivá chuť tohoto jídla je klíčová. Když jsou krevety zlehka orestované, zalejeme smetanou a necháme provařit. Pokud chcete víc omáčky, přidejte mléko s rozmíchanou moukou, aby se vám množství zvětšilo a omáčka zhoustla. Množstvím přidané mouky a mléka regulujete konzistenci omáčky (čím víc mouky, tím hustčí, čím víc mléka, tím řidší, kdyby někdo nechápal:D). Nakonec přidejte nastrouhaný kokos, čerstvý je aromatičtější, ale můžete použít i sušený. Ještě chvíli povařte a je hotovo!

Jako přílohu podávejte rýži.

Proč nepiju alkohol – odpověď pro všechny, co se pořád tak debilně ptaj

Než se úplně rozvášním, ráda bych uvedla na pravou míru, jak to s alkoholem momentálně (poslední dva tři roky) mám. Nejsem abstinent, ale taky nejsem adorující konzument. Občas si dám, ale většinou si nedám. Z většiny pozřeného alkoholu mám migrénu, a proto se pití alkoholu snažím momentálně co nejvíc vyhýbat. 

Tento krátký odstavec by naprosto stačil ke shrnutí mého vztahu k alkoholu. Ale mně to samozřejmě nestačí a vám určitě taky ne :D

Je mi jasný, že můj postoj k pití je určen právě bolestí, kterou mi jeho konzumace vyvolává. Je mi jasný, že když vám po alkoholu není nijak extra blbě, že se k němu rádi vracíte, protože proč ne. A je mi jasný, že právě jdu proti většině a že to je předem prohraná bitva. Někdy mi přijde, že já a pan doktor Nešpor jsme sami proti celému světu :D

Znovu opakuju, že nejsem totální abstinent, ale i tak si přijdu v dnešní společnosti hodně vyloučeně, když říkám ne, děkuji, nechci. Nemám chuť. Cože?! Jak nemůžeš mít chuť na alkohol?! Šok!!!

Kdybych po alkoholu neměla migrénu, třeba bych mu taky holdovala, nevím. Ale „díky“ mým migrenálním stavům k němu mám vztah takový, jaký mám a jsem tak nějak nuceně hozena do pozice nudnýho suchara, kterej si jako jedinej objednává nealko. (Zas abych nebyla za úplnou trapku, v mládí jsem si alkoholu užila dostatek, abyste věděli, takže něco mám odpito a tudíž jsem plnohodnotný člen společnosti!)

Začínám být ale s rolí jakože-abstinenta ve společnosti smířena a začínám si ji relativně užívat, ač to vůbec není procházka růžovou zahradou, protože v naší společnosti, kde alkohol je pro mnohé náhražkou vody a kde vyhráváme v konzumaci jak u dětí tak dospělých na mnoha světových příčkách, to není žádnej med, to mi věřte.

Jste za podivína, trapáka, suchara, kazíte zábavu, jste divná, nepochopitelná a zase divná. Proč si jako nedáš? Ty jako fakt nechceš? Tak si dej, ne? A fakt nechceš nalejt? Tak si dej, ne? A fakt si teda jako nedáš, jo? Tak aspoň jednoho panáka? Tak ale skleničku vína si dáš, ne? A fakt teda ne, jo? Takže seš těhotná! (Nejsem, ty vole…) Palba otázek, která mě poslední roky tvrdě zasahovala.

A palba mých odpovědí, kterými bylo nutné odvracet úder. Ne, nedám si, díky. Ne, nechci, díky. Ne, nedám si ani debilní lok, protože nejde o množství. Nó, fakt nechci. Ne, ne, ne, prostě ne. No, fakt nechci. Ne, nedám, ani za hodinu si nedám, ani zítra, ani když se mě budete ptát po stopadesátý. Takže si fakt nedáš, nó to je divný, hahaha. Takže seš fakt těhotná, hahaha.

Až v situaci „abstinenta“ jsem poznala sílu, kterou alkohol vryl do společenským zvyků. Já neříkám, že je to úplně špatně. Je s ním prostě větší sranda, stmeluje a tak, ale nic se nemá přehánět. Z pití alkoholu se stal tak zarytý standard, že jeho porušení vyžaduje tvrdé sankce. Kdo nepije jako by nežil. A kdo nepije je chtě nechtě vyloučen ze stáda a označen za outsidera.

Je to zajímavé, jak se pro nás stalo to připití lihem důležité. Děláme to při zvláštních příležitostech, je to pro nás jakýsi obřadný posvěcující legitimizující rituál, který je nutné prodělat a přes to nejede vlak. Na to si musíme připít a na tohle si taky musíme připít, protože... Proč vlastně? (Odpovězte si sami.)

Tímto článkem nebojuju za zákaz alkoholu ani za nic jinýho. Upřímně, je mi to srdečně jedno, jestli pijete, kolik toho pijete či co pijete. (Jen u těch nejbližších mi to úplně jedno není a ti jsou pod mým drobnohledem :D) Nejsem světice, taky občas piju. Jen bych byla ráda, kdyby se alkohol přestal brát jako povinnost. Pít alkohol není nutnost. A hlavně, což si mnozí bohužel neuvědomují, alkohol je droga. Je to jed, který je naprosto legální a ještě ke všemu tak hojně opěvovaný a veřejně schvalovaný autoritami. Alkoholová ideologie je solidně velkej byznys, kterej poslušně hltáme a to doslova. Opilej konzument, šťastnej konzument. Asi se mi teď většina z vás vysměje, jak jsem to ale trapná, že mám takové názory a lokne si přitom z lahváče...

Takže co jsem vlastně chtěla říct: alkohol jako občasný zpříjemňovač nálady: ano. Alkohol jako každodenní pomocník, ranhojič a utěšitel: ne. Nehledejte štěstí na dně sklenky, protože tam není. Alkohol může být dobrý sluha, ale rozhodně ne pán. Prostě to s ním nepřehánějte. A neptejte se abstinentů stokrát za sebou, jestli si fakt nedaj. Nedaj. Tečka.

Filmové tipy: Catfish, Můj soukromý měsíc, Zkáza krásou, Saulův syn, Moje velká noc

Když už jsem založila kulturní rubriku, slušelo by se do ní něco přispívat. Vezmu to stručně a nebudu to moc okecávat (což právě vůbec nedělám) a naservíruju vám tipy na filmy, které jsem v poslední době zhlédla, a které se mi líbily. 

Věřím, že to někomu přijde vhod (já sama tipy na filmy miluju, protože pořád nevím, na co se mám koukat a když mi někdo doporučí nějaký dobrý film, jsem šťastná jak blecha). Samozřejmě vkusy se různí a co se líbí jednomu, nelíbí se druhému, ale s tím už se nic nenadělá a tak nezbývá, než toto riziko podstupovat.

Každý si samozřejmě myslí, jak je jeho vkus ten pravý a to, co se líbilo jemu, se musí zaručeně líbit všem. To tedy pro jistotu o sobě tvrdit nebudu, nemyslím si, že jsem nějaký kulturní guru, naopak mám vcelku prazvláštní nemainstreamový vkus, ale budu ráda, když vás nějaké filmy osloví, protože filmy, na které koukám, jsou samozřejmě hrozně kvalitní a hodnotné.

Catfish (2010)

Tenhle film jsem viděla před několika měsíci, ale říkala jsem si, že ho sem musím dát. Povinně pro všechny, kdo hází na internet své údaje, seznamují se přes internet a žijou online životem více než realitou. Na Ameriku docela zajímavý kousek, který podle mě stojí za zhlédnutí.

Odkaz na ČSFD

Můj soukromý měsíc (2009)

Jsem ráda, že se ke mně tahle věc dostala. Jak už víte, dokumenty miluju. A kontroverzní dokumenty bojující proti mainstreamu ještě víc. Já bych to dala povinně všem, hlavně mužům :D

Dokument o menstruaci obsahující velmi zajímavé informace a souvislosti. Menstruace součástí politických ideologií, menstruace jako něco, o čem se na veřejnosti nemluví, menstruace jako něco špatného. 

Mně se to fakt líbilo, ale každý to sdělení asi nedokáže absorbovat (napadají mě různé tématické metafory, ale radši pomlčím). A je to teda slovensky bratia a sestry.

Odkaz na ČSFD

Online ke zhlédnutí zde

Saulův syn (2015)

A jelikož jsme s panem K. taky hojně chodili do kin, mám pro vás i tipy na čerstvé benjamínky. Nejhrůznější film o holocaustu, říká se. S takovou se vám do toho kina moc nechce. Normálně se jsem bála a vůbec se mi za tímto kulturním zážitkem nechtělo. Ale jak to tak bývá, nic není tak hrozné, jak se na první pohled zdá. A já bych po zhlédnutí tento film nominovala spíše na jeden z nejzajímavějších filmů o holocaustu, kterého se netřeba obávat. 

Počet ukápnutých slz: 0. Počet zakrytí očí: možná 2. Kulturní a morální obohacení: k nezaplacení. Taky povinně a všichni. Nejen, že je to film o hnusu, na který se prostě nesmí zapomenout a který je důležitý připomínat. navíc je to ale fakt umělecky povedený dílo, který byste neměli zatratit jen proto, že to je o smutnym tématu a na to já se dívat nechci. Debut mladičkého režiséra Laszla Nemese, který se opravdu povedl. A je to fakt úplně jiný, než všechny ostatní filmy na tuto tématiku. Koukněte a uvidíte.

Odkaz na ČSFD

Zkáza krásou (2015)

Filmy od Heleny Třeštíkové, jak jsem již zmiňovala, prostě miluju a jsem v tomto směru silně neobjektivistická. Takže vidět další kousek od ní byla prostě povinnost a prostě se mi to líbilo, i když to příliš zábavné nebylo, což samozřejmě není povinností. 

Je to s podivem, ale na tento snímek jsem se naopak (narozdíl od Saula) hrozně těšila a odcházela s větší depresí, než z filmu o masovém zabíjení Židů. Nějak se mě to dotklo. A to se občas u umění stává. Život Lídy Baarové nebyl žádné peříčko a krása ani mládí není udržitelná věc. A to se týká nás všech, a nás dam zejména. 

Nekomentuju, že většina kin hraje spíše film Lída Baarová od Filipa Renče, na který chodí davy a o dokumentu Třeštíkové se skoro neví. Nekomentuju už radši nic. Po tom, co jsem slyšela, jaké scény se v Renčově filmu objevují, se nemohu dočkat, až tento skvost zřím v televizi a královsky se u toho pobavím. Možná si k tomu dám ještě vedle televize obrázek pana prezidenta.

Odkaz na ČSFD

Odkaz  na rozhovor s Helenou Třeštíkovou o filmu

Moje velká noc (2015)

A na závěr něco veselejšího. Šli jsme s panem K. na festival španělských filmů a lepší komedii jsme dlouho neviděli. Nutno podotknout, že španělské filmy neskrytě adorujeme, takže jsme opět těžce subjektivní. 

Ale takhle jsem se u filmu dlouho nepobavila a kino bylo narvané do posledního místa, což jsem naposledy zažila před 12 lety na prvním dílu Harryho Pottera ve vesnickém biografu. Pokud máte rádi černý humor, ironii a neberete si osobně výsměch dnešní konzumní době a absurditě televizní zábavy, koukněte. 

Odkaz na ČSFD

Muži a jejich úchylky (a úchylka pana K.)

Pokud jste nažhaveni, o jakých sexuálních úchylkách to asi budu psát, budu vás muset zklamat. Stává se ze mě stejně vypočítavá chladnokrevná bestie, jakou jsou bulvární pseudonovináři, a já pomocí lákavých slov využívám vaší pozornosti.

I když nelžu úplně, jak to v některých tiskovinách bývá. Bude to o úchylkách, ale ne o těch spojených s uspokojováním vlastního těla. Bude to o úchylkách uspokojujících duši. Koníčcích, zálibách a tak. Ale úchylky zní prostě líp, no ne?

Zřejmě každý muž má nějakou tzv. úchylku, či pokud tedy chcete koníček. Někdo rád rybaří, někdo pije pivo, někdo hraje či sleduje fotbal, někdo hraje na počítači, někdo poslouchá hlasitou hudbu, nebo posiluje, někdo rád spí. Koníčky mužů jsou různé. A je jistojistě důležité a dobré, když každý muž má nějakou svou zálibu, které se rád oddává. Bylo by poněkud patologické a nezdravé, kdyby muž neměl žádný koníček, který by mohl rozvíjet jeho osobnost a obohacovat jeho poznatky.

Taková meditace u rybníka to je kumšt, ale co teprve skupinová meditace s kukama v hospodě, to je teprve level hodný zkušeného jogína! Ti naši chlapi ten ventil zkrátka potřebují a my ženy bychom jim ho neměly odpírat, všechny dámy jistě souhlasí. I když to znamená, že pokud se jde koníček praktikovat, neexistuje nic jiného, jde se zkrátka "meditovat" a přes to nejede vlak. Narozeniny dětí, příjezd tchýně, návštěva kamarádky, nic nemá takovou váhu, aby to mohlo narušit průběh meditace. Naopak se zdá, že právě události tohoto typu přímo zvyšují touhu po meditaci a nutnosti oddávat se svým zálibám. Divné.

I pan K. má svou úchylku. A je to úchylka mužům velmi typická – pan K. miluje auta. Což by nebylo tak s podivem. Podivné je to, že pan K. nemiluje nová, nablýskaná, vytuněná auta. Pan K. miluje auta stará. Což by možná taky ještě šlo, ale jak jsem měla možnost za posledních let poznat, pan K. miluje stará a NEPOJÍZDNÁ auta (wtf?!). Pan K. totiž miluje jejich opravování. A čím je oprava nepravděpodobnější, nákladnější a delší, tím bych řekla, že jeho láska prudce stoupá.

Je to podivná úchylka, která velmi důkladně testuje mou lásku k němu. Někdy si totiž nejsem vůbec jistá, co je pro pana K. důležitější. Jestli ten starej (milovníci starých aut prominou lehce sugestivní výraz) křáp ve stodole nebo já. A takové nevědomí těžce zahoupá ženiným sebevědomím. Ani se na tu otázku neodvažuji odpovídat, protože se obávám, jestli bych z toho vůbec vyšla jako vítěz.

Hodiny strávené pana K. se svým miláčkem mluví za vše. Jsem poražena starým (opravdu se snažím vybírat ta nejhezčí pojmenování pane K.!) plechem, který na rozdíl ode mě vrže, smrdí, reziví a chcípá. Ale asi právě to je pro pana K. lákavější. Pana K. vzrušuje nedokonalost, možnost zachraňovat nezachranitelné a možnost obnovovat neobnovitelné. Asi se přestanu mýt, cvičit, vonět a celkově o sebe starat. Udělám ze sebe trosku a třeba ten šedesát let starý stroj porazím. Bude mě taky potřeba opravit a pan K. se do toho s vervou pustí. Nebo mě nechá sejít, protože nejdřív bude potřeba dodělat tu (to bude ten výraz) nádheru přede mnou…

Takové negativní myšlenky mnou cloumaly první roky. Nyní jsem prozřela a pochopila, že nemá cenu s úchylkou soupeřit. Je třeba ji přijmout a akceptovat, v ideálním případě neskrytě adorovat, což chce opravdu velkou dávku sebezapření a tolerance nebo velkou flašku rumu. 

Každý má právo na svou úchylku, ať je jakákoli. Samozřejmě nic se nemá přehánět. Je třeba vymezit určitý čas na zábavu a určitý čas na zabavení partnerky. Prostě se nám, pánové, musíte taky občas věnovat, no. Máme to rády a chceme, abyste nám věnovali alespoň kousek svého drahocenného času.

A když nám věnujete hodinku, rády vám pak poskytneme hodinky klidně tři na ty vaše záááliby. Jen si nemyslete, my taky máme svoje úchylky, kterýma vyplňujeme čas, když to na vás přijde a řeknete, že to je na pět minut, ale vrátíte se nejdřív za tři hodiny nebo až další den ráno…

Životní problémy ve společnost blahobytu aneb dejte si facku a proberte se

Žijeme ve společnosti blahobytu. Máme kde složit hlavu, není nám zima, máme, co jíst a pít a k tomu máme mnoho dalších vychytávek, které nám zpříjemňují bytí na této planetě. Máme toho prostě sakra hodně. Ale vůbec si toho nevážíme.

Samozřejmě se najdou i lidé, kteří tyto základní potřeby pokryty nemají, a jejich problémy nezlehčuju, právě naopak chci ukázat, jak jsou důležité a jak jsou proti nim naše starosti naprosto malicherné. Beru si na paškál „normální lidi“, kteří mají vše a přece si pořád stěžují, mají málo, jsou nešťastní a mají hrozné problémy a starosti, protože jim na čele vyrašil beďar nebo došly kapsle do kávovaru.

Problém tkví opět v samotném konceptu konzumní společnosti, která nás naučila nikdy nemít dost. Navíc v nás zřejmě převládá ještě mindrák našich babiček z dob válečných a dob totalitních, kdy dost teda opravdu nebylo a my tak máme jakousi vnitřní potřebu si to neustále vynahrazovat a nasyslit si dostatek, aby náhodou nebylo něčeho málo. Za války nebylo, tak si dám do kafe ty lžičky cukru čtyři a za komárů se stály fronty na banány, tak si jich koupim radši deset a pak je třeba vyhodim, hlavně když je budu mít…

Máme se prostě sakra dobře a vůbec si to neuvědomujeme. Přestali jsme si vážit mála a začali řešit kraviny. Zdraví je samozřejmost, svoboda je samozřejmost. To, co před sto lety byla představa největšího luxusu, je pro nás dnes naprostá samozřejmost, spíš takovej podprůměr. Dřív byli lidi šťastní jen z toho, že přežili další den, nebo z toho, že dostali krajíc chleba a že ještě teda hlady neumřou. Ano, jdu do extrémů, ale ta naše současná povaha je taky docela extrémní, akorát se pohybuje v úplně opačným módu.

Protože většina z nás nemusí řešit opravdu důležitý existenciální problémy (hlad, zima, žízeň, spánek), řešíme sra*ky. A ono je to asi logické, protože, co jiného bychom měli řešit? Že má nějaký dítě támhle v Tramtárii hlad nebo že nějakej bezďák na hlaváku chcípá mrazem? Co je mi jako do toho, já mám svoje problémy! Dneska jsem měla jít na nehty, ale ta kráva si klidně onemocní a v obchodě neměli mojí velikost trička, takže se mi právě zhroutil svět!

Neříkám, že je povinností každého být humanitárním pracovníkem, odevzdávat svou výplatu všem žebrajícím, brát si domů opuštěná zvířata i utečence (já to taky nedělám), jen mi vadí ta povrchnost dnešního světa. To, jak jsme začali řešit takový malicherný kraviny a stali se z nás namyšlený povrchní narcisové, kteří jsou pořád nespokojený.

Když je vaše štěstí závislý na materiálních věcech, nemáte to vůbec lehký, protože tím pádem nikdy šťastný nebudete. Konzumní duše ve vás vám to nikdy nedovolí. Nikdy nebudete mít dost, pořád si budete muset kupovat něco novýho a tím si dokazovat, jak jste hrozně šťastný. Jenže štěstí netkví v novým kabátu, kabelce nebo autě. A navíc je tenhle pocit štěstí falešnej jak vuittonka na tržnici. Je to něco, co je hrozně pomíjivý. Tenhle pocit štěstí hřeje pár hodin a pak je potřeba ho obnovit koupí něčeho dalšího.

A nepíšu to tady jakože já jsem ta chytrá a vy jste ty blbý, píšu to hlavně pro sebe, protože jsem sama začala víc konzumovat, než žít. Protože jsem si uvědomila, že život není obchodní centrum nebo internetová aukční síň Ebay. Nakupování je uměle vytvořenej svět, kterej jsme si přímo zamilovali, protože nám dává ten krásnej falešnej pocit štěstíčka.

Na nás ale je si uvědomit, že štěstí nemusí a hlavně by vůbec nemělo stát peníze (v konzumní společnosti docela sci-fi, baru). Štěstí může (spíš mělo by) být i zadarmo, je ve vztazích s lidma, který máme rádi, v životě, kterej bychom měli žít tak, abychom šťastný byli, přirozeně a nenásilně. Štěstí si nemusíte kupovat, když budete žít tak, jak sami chcete, život vám ho dá zdarma, bez účtenky a s celoživotní zárukou.

(Jenže vy jste šťastný, když jedete třeba na dovolenou a ta stojí prachy, co? Vždyť říkám, že je to sci-fi…)

Kdo vymyslí, jak být zadarmo šťastný, dostane zlatýho bludišťáka!