Brazílie - ulice a lidé Rio de Janeira

Plna úžasu, že mé neochvějně zajímavé reporty z Brazílie nečte ani pan K., který byl přímým účastníkem této expedice, jsem se ho jala velmi nenásilně donutit k jejich přečtení a zhodnocení. Občas se solidárně pousmál a prý jako dobrý a prý jak růžová knihovna. Taktně tedy spláchl mou objektivitu a věrohodnost do záchodu, ale já si barvu svých vzpomínek vzít nedám a pokračuji dál! 

Dnes vás konečně vezmu ven do Ria a zkusím naservírovat i nějaké ty turistické památky a faktické údaje. 

Z ulic Ria jsme měli respekt, byli jsme mnohokráte varováni, ať jsme na pozoru i v pozoru.

A nebyla to varování planá, každodenní zprávy mluvily jasnými čísly a počet zastřelených lidí v tomto jinak krásném městě nebyl nijak úsměvný...

Inu vydali jsme se se staženými žaludky a lišácky ukrytými cennostmi do akce.

První den jsme se připojili k turistické skupince, abychom se rozkoukali a další dny už brázdili Rio na vlastní pěst.

Nejkrásnějším zážitkem byly nekonečné pláže, které Rio lemují.

Neopomenutelná je Copacabana, která na mě byla moc přelidněná, hlučná, špinavá i zdrogovaná, ale člověk si to odškrtnout musel, že.

Doporučuji nechodit na Copacabanu k večeru, nekempnout to v první řadě u moře, nevypadat jako turista a nedávat moc ostentativně najevo veselí. Drogový dealeři i podivíny všeho druhu si na vás smlsnou jak Horst Fuchs na důchodcích.

Samozřejmě pokud máte zájem utratit všechny svoje peníze, odcházet zcela zdrogovaní, kdo ví čím a do toho být zcela opojeni výtečnou caipirinhou, dávejte na odiv svoje majetky, stejně jako svoje bělošské předky.

Větší nálet potulných obchodníků se štěstím jsem nezažila. Větší strach o svou zrcadlovku i holý život skoro také ne, to ještě přijde jindy a jinde. (Ano, z fotek to na nálet nevypadá a zase to vypadá, že akorát vše zveličuji a přeháním. Bohužel nejsem placený válečný reportér, abych vytahovala aparát v tom "nejlepším".)

Každopádně otrlé i extrovertní povahy si pobyt na slovutné Copacabaně asi i užijí. Já jako těžký autistický introvert byla na pokraji zhroucení. Zvlášť když jedna polovina vaší posádky pod vlivem caipirinhy přestává vnímat realitu, srdečně se objímá se všemi přítomnými černochy a už ani neregistruje, kdo vše je u vaší deky a kdo vše se domáhá vstupu do otvorů vašich zavazadel.

Lidé jsou v Riu i v celé Brazílii tak trochu jiní. A nemyslím to pejorativně ani nijak jinak, ale prostě tomu tak je. Velká část obyvatel je takzvaně a jednoduše řečeno normální, velká část je ale také dosti podivná.

Podíl na tom mají zřejmě různé omamné látky a asi i život sám. Hodně lidí je poblouzněných, porůznu šilhají, běhají po ulici, něco mumlají a bohužel i dost obtěžují. Nejčastěji chtějí něco prodat nebo chtějí peníze nebo váš mobil nebo foťák nebo vaši duši, kdo ví.

Dost se na člověka lepí. Jakože hodně lepí. Regulérně se na vás přitisknou a svým jedním šilhajícím okem vám koukají do očí a druhým šilhajícím okem si měří vaši kabelku.

No je to takové záživné, co vám budu povídat. Po prvních pár nalepeních jsem se velmi rezolutně naučila pár výstražných hlášek a gest a byla na pozoru před každou existencí.

Hodně jedinců bylo uražených i dotčených, že je považujeme za žebráky nebo otrapy, že oni nám jen chtějí něco prodat...bohužel jsme neměli milion reálů, abychom uspokojili tržní nabídku všech prodávajících a měli plné kapsy všemožných pokladů, které nám byly nabízeny...

Někteří byli lišky podšité a měli svoje služby vychytanější.

Například pán na fotce nabízel čištění bot a moc dobře věděl, že aby se bota chtěla vyčistit, musí se cítit špinavá. Nelenil tedy nenápadně házet po botách ptačí exkrementy a pak jako zázrakem seslaným z nebes nabízel své čistící služby. Pán se vyznal, pán věděl.

Doprava byla v Riu záživná stejně jako jeho obyvatelstvo. Metro spletité, ale hezké a čisté. Autobusy plné každodenního života a taxíky příjemné cenou i klimatizací.

Jestli v Riu budete, rozhodně vyjeďte na Cukrovou horu. Za mě největší nádhera tohoto města.

Samozřejmě si vyšlápněte na sochu Krista Spasitele. S poklidnou náboženskou poutí ale moc nepočítejte.

Rio je krásné město. A když se nebudete chovat jako páv máchající svým chytrým telefonem a ostatní technikou všem před očima, nemusíte se ani moc bát. (Jak vidno, toto varování zcela pozbývá platnosti na turistických místech, je účelné v uličkách a zákoutích.)

My to přežili ve zdraví, všechny končetiny, orgány i věci s námi pokračují dál do vnitrozemí. Ale to zas příště...

Brazílie - Rio de Janeiro a náš pan domácí

V Riu jsme bydleli u moc parádního pana domácího. Měl takový hezký domek v ještě hezčí vintage čtvrti Santa Teresa, kde pobýval se svým starým přítelem. K domku náležela zahrádka a pak takový menší byt, který jsme po čtyři dny s radostí okupovali...

Nebyl to čtyř hvězdový hotel jak z letáčku cestovní kanceláře, ale mně se tam hrozně líbilo, mohla jsem si v poklidu sledovat východy slunce z terasy, užívat jakýs takýs ranní chlad, který možno zažít pouze kolem třetí až čtvrté hodiny ranní, a mohla poslouchat kohouty, protože i v Riu mají kohouty a to tiché asi jako jejich slavný karneval...

Pan domácí byl moc milý starý pán, který nám dával ovoce z vlastní zahrádky a který uměl i anglicky, což bylo v celé Brazílii nedocenitelnou komoditou.

Ani na letišti není neobvyklé, spíše je to na tuty jasné, že vám zaměstnanec nerozumí ani "Do you speak english?", možná tak Hello a OK. A to mu musí být silně pod dvacet a musí mít vůbec náladu se s vámi bavit jinak než portugalsky.

Tak jsme si tam tak povídali nepovídali, dorozumívali se rukama nohama, ale vždy došli k nějakému řešení, ať už jeho podoba byla jakákoli.

Pan domácí byl vysloužilý profesor, který objel svět na kole, dokonce brouzdal i české cyklostezky a o naší malé zemičce mluvil moc hezky...pokud nekecal, tak se mu tam líbilo a to moc.

S ním i jeho podivuhodným přítelem, který byl asi ještě emeritnějším profesorem, neboť šilhal na obě oči a vypadal, že toho ví tolik a tolik toho chce říct, jsme si povídali kombinací angličtiny, španělštiny a portugalštiny a po několik večerů jsme probírali taková témata, že by se za ně nemusel stydět ani přednášející na katedře historie.

A bylo to moc hezké a hodně jsme se toho dozvěděli, probrali jsme různé komáry a různé režimy a poslouchali, jak to bylo, je a bude v Brazílii a kdo ví, jak to bylo, je a bude, ale pánové byli zapálení a vypadali spokojení, že si mají s kým povídat a my taky, protože vycházet po setmění z domu nám bylo každý den s úsměvem na tváři silně nedoporučováno.

Bylo to moc roztomilé, když vám jen tak jako by nic byl přán hezký den doprovázený varováním před možnou smrtí, která v Riu opravdu zřejmě číhá na každém rohu a moc se neptá, jestli máte náladu v tak krásném městě, v tak krásný den skonat.

Pan domácí byl každý večer rád, že se vracíme živi a zdrávi a my byli rádi ještě víc než on. Jemu se asi nechtělo řešit papírování s mrtvými turisty a my toho chtěli ještě dost vidět...

Sic byl pan domácí děd v důchodu přivydělávající si poskytováním Airbnb, jako správný Brazilec měl k ruce hezkou mladou pomocnici Elenu. Byl to svým způsobem takový panoptikon a návrat do let či možná i staletí minulých. Elena byla jak duch doby minulé...

Brazílie byla první zemí v Latinské Americe, která začala, počátkem 16. století, dovážet otroky z černé Afriky, a také poslední zemí v regionu, která nakonec otroctví zrušila. Bylo to 13. května 1888.

A já si uvědomila, že i když žijeme v jednadvacátém století, máme mnoho lobujících feministek a ještě více zákonných floskulí zaručující rovnoprávnost žen v zaměstnání i na toaletě, jsou na světě místa, kam čurokap  nebo slovní hříčky jako genderová vyváženost ještě zdaleka nedorazily a asi ani nemají v plánu dorazit.

Elena byla moc krásná černoška, která k pánům docházela každé ráno. Poklidila, navařila, udělala potřebné a večer se zas odebírala ku svému domovu. Moc se ke slovu bohužel nedostala, ale anglicky uměla možná i lépe než pan domácí a kafe dělala lepší než kdejaká pražská kavárna.

I pan domácí byl na ní asi na brazilské poměry hodný, ale mně jako evropské ženě se při jeho stylu komunikace s ní ježily chlupy...všude. "Elena, coffee!" "Elena, kaki!" "Elena! Elena! Elena!"

Elena uměla a dělala vše a ještě se u toho usmívala a těžko říct, co si u toho myslela. A tak to na dvorečku pana Selvy chodilo a nejspíš chodí do teď...

A já ráda vzpomínám na to nejlepší kaki, co jsem kdy jedla, a na ty politicko-filozofické debaty, které jsme ve špangličtině dokázali vyplodit.

Jestli ty ulice města jsou opravdu tak smrtelné, jak naznačovaly obavy v očích pana domácího, rozlouskneme příště...

Brazílie otázkou času aneb země velká a den krátký

Na Rio jsme si vyhradili čtyři dny. A bylo to málo. Ale to není důvod k pláči, protože i týden, nejspíš i měsíc či rok by byly prostě málo. Ve světe zkrátka člověku, českému člověku, tak nějak dojde, že například trasa Praha-Brno je ve své podstatě komická, že na co my si pořád stěžujeme, když naše hlavní město přejedeme za hodinu a celou republiku za hodin pár. 

Jestli máte tyto nešťastné pocity při dojíždění do práce, do školy či kamkoli, opravdu doporučuji návštěvu Brazílie...tyto roupy vás opustí rozhodně rychleji než řepka Čechii a pokora, možná i obdiv k té naší malé roztomilé zemičce bude najednou více než hmatatelný. Alespoň na vašich hýžďových svalech, protože jestli o něčem Brazílie je, tak je o hodinách, desítkách hodin a tisících kilometrech strávených v dopravních prostředcích. A to není žádný hoax.

Geografické okénko pro zvídavé: Brazílie je s rozlohou 8 516 000 km² největším a nejlidnatějším státem Jižní Ameriky a pátým největším a nejlidnatějším státem světa. Rio de Janeiro má 6,4 milionu obyvatel a rozlohu 1260 km², je druhým největším městem Brazílie, šestým v Americe. Naše zlatá stověžatá je rozlohou skoro třetinová a počet obyvatel snad všichni známe. V Riu je hustota obyvatel oproti Praze dvojnásobná. Konec geografického okénka pro zvídavé. Zvídavější si jistě rádi pogůglí více údajů.

Každopádně co tím chtěl básník říci - počítejte s tím, že jestli vás o něco Brazílie obere, tak to kromě brazilských reálů (1 BRL=6 Kč) bude hlavně váš čas a spánek a možná i zdravý selský rozum. Protože pokud jste správný turista, budete chtít vidět co nejvíc a z vaší dovolené vytřískat každou minutu...a to všechno tak nějak nejde na takové rozloze v takovém časovém úseku dohromady, takže pokud někde chcete přidat, rozhodně někde musíte ubrat. 

Když máte týden na Seči nebo dva týdny v San Marinu, tak to jde asi docela hravě, ale logisticky uspořádat třítýdenní harmonogram v Brazílii tak, aby to vaše peněženka unesla a vaše touhy byly zcela cestovatelsky uspokojeny je docela kumšt. A zachovat chladnou hlavu a zůstat v reálném čase, to považuji za kumšt hodný nějakého gurua, protože překračování tolika časových pásem v tak krátkých časových úsecích jsem jako řádná Česka opravdu nikdy nezažila a celou dovolenou měla pocit, že snad lítám časem a všechno se mi to snad jenom zdá... (No děvče, technicky vzato jsi časem lítala, tak co se tak divíš?!)

Brazílie má čtyři časová pásma, v Riu je teď o sedm hodin méně než v Čechách.

Ale považte, že když se ocitnete na místě jako je tohle, že je snad škoda i chodit spát...A tak jsme, dobře jsem (chlapci si v poklidu vyspávali a byli každý den pěkně čerství) vstávala s kohouty a sledovala východy slunce a byly to jedny z nejlepších věcí, co jsem mohla dělat, i když jsem byla celý den jak mátoha. Toto nechat probíhat zatímco spím? Nikdy! Moje heslo znělo jasně: vyspím se až v hrobě a budu koukat na tu nádheru, ať mám v důchodu na co vzpomínat...

A pak vstal i pan K. a fotili jsme spolu východy a mlčeli a mluvili a byli i nebyly a mělo to opravdu zvláštní nádech...takový okamžiky...růžová knihovna hadr, co vám budu povídat. 

A už se nám to tady zase mění na zcela něco jiného než jsem zamýšlela...Víc Esmeralda než Cestománie a pořád se nedostávám k jádru pudla, jak už je tak nějak mým (zlo)zvykem. 

No tak třeba se příště už konečně dostaneme do města...nebo aspoň na zahradu našeho dočasného bydliště...

Kdo nečetl díl první, může.

Brazílie úvodem - přílet do Ria de Janeira

Už je tomu více než rok, co jsme navštívili krásnou a rozlehlou brazilskou půdu a já si řekla, že o tom musím sepsat pár řádků (jistě to bude jen pár!), protože to byl zážitek tak intenzivní a neopakovatelný, že bych si ho ráda uchovala v paměti.

Takže pokud máte chuť nasát trochu brazilské atmosféry mýma očima, směle do toho...

Pár praktických informací na začátek: do Brazílie jsme vyrazili loni na přelomu února a března ve čtyřech - já (žena) a tři muži. Sestava to byla podle mého ideální, i když poněkud genderově nevyrovnaná a možná na pohled trochu podivná...

Zkrátka jet do Brazílie ve větší skupině není zcela na škodu. V té době mě tato myšlenka velmi uklidňovala, jelikož Brazílie nemá pověst zrovna tourist friendly insta country. Je to země svá a nesmlouvavá...takže jsem byla ráda, že nejedeme jenom jako pár, že jako budu mít víc bodyguardů, protože zážitky a zkušenosti jiných cestovatelů (převážně z internetových diskuzí) byly různé..."no to se připravte, že vás bude chtít každej minimálně okrást, ale spíš i rovnou zabít", "no to se podívej na ten film Město Bohů a uvidíš", "no jako neukazuj se tam v žádnejch drahejch hadrech a foťák i mobil jsou tabu, to tě hned někdo podřízne"..."no jako vlastně lepší moc nikam nechodit, nic nefotit, držet se ve skupině a se setměním zalézt do postele". 

A tak jsme se zrcadlovkou pod košilí (extrémně nenápadné), chytrými telefony ukrytými v nejrůznějších zákrutech těla, vysokými tepy a odhodláním nezemřít vyrazili vstříc jižnímu kontinentu!

(Abych vás uvedla do ještě detailnějšího obrazu - pro mě i pana K. to byla v podstatě po všech těch Chorvatskách, Itáliích a eurotripech první pořádná cesta, ale tak proč do toho neskočit rovnou po hlavě, že? Co se budeme v klidu opalovat na Bali, když můžeme brázdit brazilské uličky plné dětských gangů!)

Takže očkování, balení, vážení, řešení, plánování, těšení, obavy, těšení, obavy, těšení, to vše samozřejmě probíhalo a mohlo se vyrazit.

S co nejlehčími krosnami (mé největší dilema, čert vem obavy ze smrti - Jaké tílko si vezmu a nevezmu? Bílé nebo béžové?!) a příručními batůžky jsme na konci února nasedli na letadlo směr Paříž (2 hodiny letu) a pak na další letadlo směr Sao Paulo (12 hodin letu).

Do Sao Paula jsme dorazili v noci a ještě jsme měli přelétat dalším letadlem zhruba hodinu do Ria, kde měla celá naše cesta začít. Ale bohužel, hodina na přeběhnutí sao-paulského letiště a vyzvednutí a odbavení bagáže málo, letadlo vzlétlo, my na pevnině.

Po několika peripetiích, o další letenky chudší (bohatší?) jsme ale seděli v dalším nočním letadle směr Rio de Janeiro a už se viděli po skoro čtyřiadvaceti hodinách na nohách v posteli.

Pak už nás jen čekalo noční přistání v Riu (všechny ty historky o mordech jsou právě z Ria, tralala), sehnání taxíku, dorozumívání rukama nohama, kam nás má řidič odvézt a dojetí do prvního airbnb v malebné čtvrti Santa Teresa, které v tu chvíli působilo spíše jako sémě všech vrahů a násilníků...

Ale to se tak jeví, když jste toho moc nenaspali, už den taháte několik kilo na svých bedrech, nevíte, čí jste, kde jste, kolik jste překročili časových pásem, natož kolik je asi tak vlastně hodin...a do toho všeho je tma tmoucí a maminka daleko předaleko.

A do toho všeho jsou všude ostnaté dráty a pozorní hlídači a nevíte, kdo se víc diví. Jestli vyjevený hlídač, že vidí čtyři pomatené bílé evropské postavičky v noci v jeho rajónu, které se motají a nevědí kudy kam, nebo na smrt unavený vy, že vidíte hlídače, který něco povídá a vy nevíte co, protože koukáte jenom na tu bouchačku za opaskem a říkáte si "to jsme toho ještě moc nezažili"...

Ubytování i našeho pana domácího na následující čtyři dny jsme nakonec našli a tento výhled na noční Rio budiž nám odměnou. Takže hurá do postelí, ať už je nový den a my můžeme začít objevovat krásy Ria de Janeira!

Pokračování příště...

Jak jsme byli s panem K. v obchodním domě IKEA (čtyřikrát za sebou)

IKEA je takové krásné místo, kde některá srdce plesají štěstím a jiná hynou zmarem. Tohoto krásného poznatku jsem nabyla na přelomu ledna a února, kdy jsme měli s panem K. tu čest být v IKEE několik víkendů za sebou. Pro mě to byla čirá slast, pro pana K. to byla aktivita náročnější než rozebrání a následné sestavení celého traktoru.

Zdroj: https://www.thevintagenews.com

Proč? Inu vím i nevím. Mě vybírání a přebírání tisíců položek, které IKEA nabízí, bavilo. Bavilo mě koukat se na vydesignované pokoje, přemýšlet, co by se mi kam hodilo, co bych si mohla ještě pořídit etc. Pan K. byl ale tak velkým výběrem otrávený, ostentativně funěl u každého nového oddělení (a že jich tam je) a vraždil pohledem každého, kdo se byť jen lehce pousmál a dal najevo, že ho celodenní výlet v obchodním domě baví („jak to může někoho ***** bavit?!?!“, soptěl si v duchu pan K.).

Nechme mluvit ilustrační příběh za vše, možná, že po jeho vykreslení mě pan K. také zabije (ale já vím, že mě má rád a že mi odpustí):

Inu byli jsme v IKEE po čtvrté (naposledy pro pana K., já se tam již brzy opět chystám) a měli jsme nakoupit nějaký ten nábytek. Chtěla jsem vše vzít pěkně v poklidu popořádku, měla jsem svůj systém a plán. Pan K. ale běsnil a (jak jsem již psala) funěl a chtěl mít vše rychle z krku (nutno uznat, že zde bylo opravdu hodně moc moc lidí. Jet do IKEA v sobotu kolem oběda opravdu nebyl pouze náš nápad a uznávám, že i na mě to byl velký lidský oříšek či spíše ořech). 

Já jakožto podřízená žena jsem ustoupila ze svého poklidného plánu a dala otěže rychlému plánu muže. Rozdělili jsme si úlohy a každý měl na starost svou půlku nákupu. Ok, nemohla jsem si půl hodiny stát u oddělení krabiček a pomalu si vybírat, jaká se mi nejvíce hodí do knihovny. Ok, budu se snažit být rychlá. Ok, ok, ok. Kdo již četl nějaký ten příběh s panem K., už to zná. Prostě spěcháme i když nevíme tak jistě kam..

Dala jsem tedy panu K. polovinu mého seznamu a šla běhat (či spíše sprintovat) po svých záležitostech. Sešli jsme se u kasy. Já šla urychleně házet věci do tašky, abychom se už nezdrželi ani o setinu sekundy a pan K. šel vybalovat (důležité pro pointu). 

Zdroj: https://www.thevintagenews.com

Měli jsme tu čest předběhnout jeden vozík, na kterém bezmocně polehával silně růžolící muž (tento výjev připomínal snad až umučení Krista, pokud si mohu tento obrat směle vypůjčit). „Toho předběhněte, ten ještě čeká…“ upozornila nás hnedle všímavá dáma z vedlejší řady… To byla nahrávka pro pana K.! S největším a nejhlubším pochopením jaké jsem kdy v jeho očích zřela se chápavě zahleděl do očí našeho trpitele a pokynul mu jakože och jak já vás TAK chápu a vyřkl „Tak vy TAKY ještě čekáte co..." a asi padesátkrát kývnul jakože tyvole chápu máme to s těma bábama težký… V tu chvíli jsem měla chuť nově nabytou skleněnou vázou rozbít NĚKOMU o hlavu, ale držela jsem se (hodila se mi na jednu kytičku, byla by jí škoda).

A tak jsme bleskurychle vyházeli nákup na pás a už si to šinuli k autu a poté meteleskum pleskum do skladu do Horních Počernic. V IKEA jsme strávili necelé dvě hodiny (můj rekord!). Že JSME ale zapomněli zaplatit za položku, kterou jsme měli vyzvednout v počernickém skladu a že JSME vzali špatný nábytek ve skladu a tudíž ono peklo jeli prožívat ještě jednou celé znova, o tom už mlčím, protože láska někdy neprochází jenom žaludkem, ale taky obchoďákem...

(P.S.: Toto není reklama na obchodní dům IKEA.)

Pan K, adrenalin a já (vyhlídkový let)

Kdo už četl nějaký ten příběh s panem K., jistě si utvořil nějaký obrázek o našich charakterech (nebo přijal za svou verzi, kterou nenápadně podsouvám já, jakožto autorka těchto rádoby smyšlených příběhů, které jsou bohužel více než pravdivé). Jestli je ten obrázek chybný či nikoli je vcelku jedno...jde zkrátka o to, že pan K. je bílá a já jsem černá, on je aktivista, já lenorista, on je muž a já žena.

Inu přišel do našeho života další zajímavý den. Pan K. měl narozeniny a co čert nechtěl - jeho maminka, která je ve svém krásném věku stokrát aktivnější a činorodější než já ve svém nejproduktivnějším věku, vymyslela přenádherný dárek. Vyhlídkový let cessnou. To je prosím takový malý letoun pro čtyři osoby, ve kterém letíte a koukáte po kraji. Pan K. byl nadšený, tchýně nadšená, já dělala, že jsem nadšená. Proč?

Protože jak jste již mohli zaznamenat, jednalo se o letoun pro čtyři!!!! osoby, přičemž je jasné, že když už se letí, tak se přeciš nepoletí na prázdno a koho jiného by pan K. přibral do teamu než svou milovanou lenivou dívku, která adrenalin miluje asi jako lenochod překážkový běh.  

Dobře, všudypřítomná pozitivní energie a kolektivní nadšení, které by se dalo krájet, mě uklimbalo do stavu, že jsem sama uvěřila, že se těším a že to bude dobré...opravdu jsem tomu věřila, já blbá naivní...

...vzlétáme, moje víra je stále se mnou, je to velmi vzrušující, zajímavé a příjemné...krásná panorámata, výhledy, pan K. a jeho úsměv k nezaplacení...do té doby, než se začne ozývat oběd, který jsem do sebe před půl hodinou musela urychleně hodit, protože život s panem K. nedovoluje pomalost a klidnost, že...

Začínám prozírat. Začíná mi docházet, proč asi do prdele celej život nesnášim poutě, proč jsem asi v životě nebyla ani na řetízkáči, proč jsem vždycky jenom jezdila na ponících a jedla cukrovou vatu, proč proč proč...protože na to nejsem, kurňa! Jedinkrát jsem byla na autodromu a v domu hrůzy a stačilo. Prostě nejsem adrenalinový a dobrovolně se stresující typ. Škoda, že ten vyhlídkový let netrvá 3 minuty jako ta atrakce na Matějský, máme to na půl hodiny, to se ale máme!

Všichni záříce štěstím prohlížejí okolní krajinu, v očích jiskřičky, nadšeně vyprávějí, ukazují...já se dementně usmívám, za slunečními brýlemi ukrývám slzy nasrání, hluboce polykám a ještě dychtivěji oddechuji ve snaze oddálit neoddálitelné...jsem na pokraji zhroucení, vůbec nevim, která bije, vůbec nevnímám, jakou nádheru vidim. "Hele, Kuňka!" "...hmmmmmmmmmmmmmmmmm", hluboký polk...jediný hlubokomyslný postřeh, na který se zmůžu. (Už to nevydržim...proč jsem si nevzala nějakej igeliťák do *** ****, proč musím sedět za pilotem...kdo to bude uklízet...no tyvole, to je teda dáreček.)

Mé myšlenkové pochody byly opravdu dechberoucí...a do toho mi nadšený a momentální situací naprosto přešťastný a uspokojený pan K. hází třikilový foťák: "Na, foť to!!!!" Ty vole, asi prohodim tu zrcadlovku oknem, sebemenší pohyb mi způsobuje smrt a já mu mám fotit panoramata a otáčet se okolo své osy... Stejně jako to dělá pilot se svým strojem. Hmmmm díky, je to super.....hmmm ten propad o deset metrů je taky moc fajn....hmmm a to naklonění o 180°, abychom líp viděli....hmmm hmmm hmmm, tyvole kam to pošlu...

Nejdelší půl hodina v mém života skončila. A já to nakonec nikam neposlala. (Nechápu?! Musím nepokrytě přiznat, že jsem na sebe hrdá. Můj strach ze ztrapnění a s ním související krutopřísná sebedisciplína je natolik rozvinutá, že vydržím nevydržitelné.)

Nikdo nemusel uklízet letadlo ani pilota. Nikdo nepřišel k fyzické ani psychické újmě. Mně bylo blbě ještě pár hodin, pan K. si užil krásný den. A tak to má asi být...

Občas je asi dobré se pro toho druhého obětovat, dopřát mu radost, vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco, co bychom sami neudělali, ach ta láska...ach ach ach. 

Otázkou zůstává, do jaké míry je to nezištná oběť pro druhého, do jaké míry je to promyšlený čin a do jaké míry (sebe)tyranie? Dokud nejsou mrtvý ani zranění, tak asi ok...

Já už na vyhlídkový let nejdu, nebo před nim nebudu alespoň půl dne jíst. A rozhodně nejdu na žádný seskok padákem, ani bungee jumping, pane K. Já radši ty poníky.

Ideál krásy a honba za dokonalostí

(Tak jsem si říkala, že si zase jednou zahraju na chytračku. Musíte mi tato filozofická rozjímání odpustit, ale zjistila jsem, že jimi nechci poučovat vás, ale hlavně sebe. A pokud si z toho také něco vezmete, budu jen ráda.)

Kult krásy. Touha být dokonalá. Nikdy nezestárnout, pořád vypadat na dvacet, napodobovat holky z VIP zpráv, asi to znáte. Každá (ale i každý, neřekla bych, že se jedná čistě o ženskou záležitost, jen u žen je to více patrné) chceme být krásná, mladá, žádaná a žádoucí navěky věků amen.

Ale víte co? Toto svazující rozhodnutí, které nám do hlavy nabušil diktát ideálu krásy, nám ty roky a vrásky nakonec spíš přidává než ubírá.

Neustále řešíme, jak vypadáme, srovnáváme se s ostatníma (a většinou právě s modelkama a jinýma "nadbytostma", což je lehoulilililince frustrující, protože ženská od dvou dětí asi na sebe nemá tolik času jako modelína, která se sebou zabývá 24/7 a tělo je její živobytí.

Nebudu to okecávat, prostě chci říct, že bychom se měli přestat honit za dokonalostí, protože nedokonalá/ý jste dokonalá/ý (aby to bylo genderově vyvážené). Potvrzený průzkum od mužů i žen. Někomu se možná líbí umělá plastická barbie s liftingem, pětkama a odsátym zadkem, věřte ale, že většina lidí spíš ocení originalitu, zdravé sebevědomí a přirozenost. Měli bychom se přeprogramovat a přestat si myslet, že dokonalost je povinností.

Takže co? Nemá cenu to přehánět. Mějte se rádi, využijte předností/jedinečností, které vám příroda (nebo spíš geny vašich rodičů) nadělily, a nestresujte se tím, že máte moc tlustej nos, stehna nebo zadek. To, že na břiše nemáte pekáč buchet, pod trikem pevný trojky, na vejšku sto sedmdesát pět a nohu třicet osmičku, z vás nedělá zrůdu, jak by si mnozí mohli myslet.

Samozřejmě pokud máte sto dvacet kilo, kuří oko nebo otevřenou zlomeninu, asi by to chtělo se sebou něco dělat. Mluvím spíš o případech, kdy se řeší neviditelné pseudo-mikro-problémy, které trápí jen a pouze vás. 

Sama na sobě to za poslední roky pozoruju, jak moc mi celý život záleží na tom, jak vypadám, jak moc to řeším. Od malička jsem poslouchala "no ty jsi ale krásná holčička, no z tebe už je pěkná slečna, no no no, štípání do tváře a v očích vítězství toho, že jsem hezký a tedy povedený člen společnosti." Samozřejmě jsem za tyto pochvaly vděčná, čechraly mi ego a těšily mě, ale na druhou stranu mi přijde, že mě tato lichotivá hodnocení a tím pádem i očekávání zavázala k tomu, že když už ses jednou jako hezká holčička narodila, musíš hezká i zemřít. Závazek. Tlak.

Do nějakých dvaceti jsem si žila ve své krásné bublině, jak je to důležité dobře vypadat. Pak jsem ale viděla dokument od Heleny Třeštíkové Zkáza krásou a tak nějak mi docvaklo všechno, co se mi asi už nějakou dobu podvědomě honilo hlavou. 

Krása a mládí jsou pomíjivé a to je prostě fakt faktů. Čas nezastavíš a pokud se budeš upínat pouze na to, jak vypadáš, dopadneš hodně špatně. Od té doby se snažím soustředit na jiné nepomíjivé stránky sebe sama a víte co? Osvobodilo mě to. Od stresu z toho, že stárnu, že jednoho dne budu šedivá a vrásčitá, že prostě nebudu pořád vypadat jako ve dvaceti. (Dobře to se mi to kecá, když mi teprv bude čtvrt století, za deset let udělám update!)

Taky jsem ale zjistila, že i když je to dost povrchní záležitost, prostě mě to baví a dělá mi dobře o sebe pečovat a být se sebou spokojená. Takže se ze mě po tomto článku nestane lesní žínka, co si přestane holit nohy a začne nosit jutové pytle. Jen bych to chtěla přestat tak hrotit, víc si užívat, to co mám a přestat se neustále kritizovat. A naučit se chválit.

Když si prohlížím staré fotky, zjišťuju, že jsem byla naprosto, ale naprosto zbytečně kritická a že jsem řešila s prominutím ho*na. To koukání zpětně na fotky mi hodně pomáhá v lepším objektivním vidění sebe sama, zkuste to taky. Podívejte se na nějakou starší fotku a řekněte si upřímně, jak jste vypadali...huř/líp, byli jste opravdu tak tlustí/ošklivý/atd, jak jste si o sobě tehdy mysleli? Tipla bych, že ne.

Kašlete na to, jak působíte na ostatní a naučte se mít rádi! Neřešte, co o vás si myslí ostatní, řešte, co si o sobě myslíte vy. (Přemýšleli jste o tom vůbec někdy?) 

Sebeláska není narcistická zbytečnost, sebeláska je cesta ke šťastnějšímu životu.

Howgh.