Silvestrovský speciál: Jak trávíme silvestry a jaký je pan K. romantik

Každá máme asi podobné představy o našem vysněném princi na bílém koni. Každá chceme, aby byl dokonalý, aby nám plnil, co nám na očích vidí. Každá sníme o alespoň trochu romantické duši, co nám čas od času dá kytku nebo nás něčím překvapí. A nemusí to být hned postel plná růžových lístků (nebo nových kabelek), stačí nám alespoň miniaturní gesto, že jsme pro toho druhého stále atraktivní a stojíme mu za pozornost.

Tak to, řekla bych, máme skoro všechny. A když jste zadaná, silvestr je takovou MENŠÍ událostí, kdy má váš muž možnost ukázat toho romantika v sobě. 

Celou pubertu jsem snila o tom, jak budu trávit romantické silvestry po boku sexy muže, který mně bude nalévat po sklenicích šampaňského, budeme ležet ve vířivce pod hvězdnou oblohou a vyčkávat Nový rok. SAMOZŘEJMĚ přeháním... Vířivku bych MOŽNÁ oželela, ale prostě jsem se celou dobu těšila na to, že budu mít někoho, komu budu moct dát novoroční polibek, s kým se budu moct obejmout a infantilně se rozněžnit nad tím, jak se máme, že se máme.

No… asi vám je jasné, že když to tady sepisuju, že to asi bude jinak, než jsem si vysnila :D I když je pan K. samozřejmě téměř dokonalý, v tomto ohledu je opravdu nezřízený antiromantik. 

Silvestry trávíme v partě s přáteli. Do té doby, než k nim dojedeme a vystoupíme z auta, jsme to pořád my dva, ale jakmile se pan K. ocitne v houfu svých letitých kamarádů mužského pohlaví, my dva přestává právoplatně existovat. Žádné my dva, ale my kluci a vy trapný holky. 

Jsme neúprosně rozděleni na dva tábory a přes to nejede vlak. Žádný páry. Žádný pusy. Žádná romantika. Teď tady velej hoši a party hard pi*o a vy si holky dělejte, co chcete, my jste vostrý kluci, co si spolu vypijou pár pívek a nějaký ty panáky a pak padnou pod stůl! (První roky jsem psychicky příliš nezvládala a má představa sexy muže a vířivky mizela v nedohlednu :D)

A nutno podotknout, že pan K. je největší antiromantik ze všech, ti ostatní alespoň milostivě políbí svou milou na Nový rok.

Pro lepší představu si vykresleme pár reálných situací:

Modelová situace č.1: půlnoc, náměstí, ohňostroj, nedočkavě se těším na novoroční polibek, všechny páry již v sobě a já se smutně rozhlížím, kde jen ten pan K. může být... Já v počínající depresi, že když si nedáme novoroční pusu, tak ten novej rok bude stát za ho*no a ON si fotí ohňostroj! Jasně, kdyby si udělal jednu fotku (a nejdřív mi dal tu debilní pusu, tak proti gustu žádný dišputát a nemám sebemenší problém!) ale on si ho fotí úplně celej asi 15 minut a vůbec po mě nevzdechne. Mám dost…tak šťastnej novej rok, tyvole..

Modelová situace č.2: Zase se blíží půlnoc, jdeme na náměstí, všechny páry se drží za ruce připravujíce se na polibek, jak jinak. Já se opět rozhlížím, kde je ten pan K. a očekávám, že se bude chovat stejně jako ostatní, že mě vyhledá, chytne za ruku a bude se TÉŽ připravovat na nějaké to líbání. Ale to on né, on s bohemkou ruce obejme nejbližšího kámoše, zavěsí se do něj a notujou si, jak to je fajn, že se maj. Já neexistuju, jdu za nima, sama a nasraná. Tak to si zas pos*al chlapečku…

Situace č.3: Už to známe, půlnoc, náměstí, ohňostroj, všichni se objímaj a líbaj, já zas sama, hledám víte koho. Otáčím se jak káča na obrtlíku a co k mému zděšení nevidím...pan K. místo toho, aby mě objímal a líbal, má dostaveníčko s kanálem, kam vrací to, co za večer zkonzumoval?!?! Ok, už se líbat nechci. Nikdy. Tyvole, my se asi rozejdem nebo já nevim… Šťastnej novej rok? Letos asi ne, díky...

A takové hezké já ty silvestry mám. (Abych panu K. nekřivdila, tyto situace jsou již starší, loni i předloni to bylo RELATIVNĚ dobré, ale stejně má pořád přednost ohňostroj přede mnou.)

A abych jen nekázala vodu a pila víno, když vám tu píšu, jak máte partnerovi říkat na rovinu, co chcete, tak vám tímto pane K. vzkazuji, že chci krásný novoroční polibek a celý večer po boku muže, který si ASPOŇ OBČAS všimne, že kromě klučičí party je v místnosti i jeho holka. Díky.

A vy si užijte silvestra a celý rok 2016, moji milí! A hlavně – buďte zdrávi ;)

Zdravé cukroví: Sušené ovoce s oříšky v čokoládě

Bez zbytečného cukru, bez mouky, bez výčitek. Navíc sladké a delikátní. Co víc si může člověk hlídající si svou linii o Vánocích přát?

Ingredience:

• 20ks libovolného sušeného ovoce (já použila datle a švestky)
• 20 ks libovolných ořechů (já dala mandle a vlašské)
• 1 lžička perníkového koření
• 2 lžíce másla
• 1 lžíce medu
• 150g čokolády

Postup:
Máslo rozehřejete a smícháte dohromady s medem a kořením. V této směsi vykoupete ořechy a dáte je na plech vystlaný pečícím papírem na cca 20 minut do 130° vyhřáté trouby, dokud nezezlátnou. Mezitím si naříznete připravené sušené ovoce, kam poté vložíte po jednom ořechu. Takto vycpané ovoce namočíte v čokoládě a necháte ztuhnout.

A je to! Rychlá zdravá variace na vánoční cukroví je na světě, fantazii se opět meze nekladou. Já neodolala a ještě vyrobila samostatné vlašské ořechy pokapané čokoládou. A je to bomba!

Tak hezké Vánoce bez zbytečného přejídání a kynutí :-)

Vánoční speciál: Proč tak hrozně milujeme nakupování aneb jak funguje konzumní společnost

Vsadím se, že jste stejně jako většina národa strávili minulý měsíc (nebo ještě stále trávíte) po nákupech. V přecpaných obchodních centrech, na přelidněných vánočních trzích nebo přilepeni na monitoru obrazovky na stránkách nějakého eshopu. Ano, já taky. Taky jsem vinna, taky jsem dokonalý konzument a nakupování je mojí vášní. Je to něco, co mě naplňuje pocity štěstí, něco, co (bohužel) fakt miluju.

Ale čím dál víc si říkám, jestli to jsou opravdu pocity štěstí? Jestli to není něco umělého, nepravého, něco, co by šlo nějak nahradit? A tyto myšlenky mě jako správnou socioložku nutí neustále přemýšlet o tom, jak vlastně ta naše konzumní společnost funguje a hlavně proč vůbec vznikla a jak je možné, že tak krásně a nenásilně ovládá životy nás všech.

Jasně, jsou Vánoce. Nakupovat se musí. To je přece jasný. Tak se holt utratí o něco víc, než obvykle. Jo, fakt s tím nemám problém, sama utrácim za dárky pro ostatní, protože jsem zjistila, že nemiluju jenom nakupování věcí pro sebe, ale taky miluju ten pocit, když můžu obdarovat druhé. Co ale nechápu je, že si někdo na dárky PŮJČÍ? Jako pardon?! To vám jako přijde normální se zadlužit kvůli pos*anejm dárkům? Jo, když na to máš, tak si utrácej jak hrdlo či peněženka ráčí, ale jestli na to prostě nemáš, tak se na to vy*er.

Tady je opravdu vidět, jak je ten tlak konzumní společnosti brutální, jak nutí lidi do takových absurdit jako je půjčování si na dárky (jsem jediná komu to přijde ultra mega giga debilní?!?!). Kdybys nekoupil dárky, seš největší lůza, musíš utratit deset tisíc za příšernou bárbínu, jinak nejsi milující rodič, diktuje konzum.

A v tom je ten problém. Začali jsme odměřovat lásku penězi. Začali jsme hodnotit všechno podle toho, kolik to stojí. Když nám někdo dá moc levnej dárek, nemá nás dostatečně rád. Přijde vám to normální, když se nad tím zamyslíte? Opět za to v podstatě nemůžem, máme to naprogramováno již několik generací. Zkrátka prachy až na prvním místě a je mi jedno, jestli mě máš fakt rád, ale jestli nedostanu pod stromeček tu vuitonku, tak mě opravdu nemiluješ. (Je to smutný, řekla bych.)

Co dostávaly pod stromeček vaše babičky a dědové a jejich babičky a dědové? V podstatě kulový. Dostali oříšek nebo nějakou hračku vyřezanou ze dřeva, maximálně pletenej svetr a byli šťastný jak blechy. (Pokud nejste buržoazní rodina, tam byla asi situace lepší.) Dnešní děti dostanou desítky dárků a je jim to málo. Hlavně ani nevědí, co dřív a v tom množství ani nevědí, co vůbec dostali a ničeho si nevážej, protože maj všeho moc. (Jo, moje děti budou dostávat oříšky a dřívka:-D)

Jo, taky ráda dávám pěkný dárky, nedávám lidem pod stromeček zabalenou šišku. Ale kdybych na to neměla, tak jim tu šišku klidně dám. Protože by člověk neměl hodnotit druhého podle cenovky dárku, ale podle toho, že si na něj ten člověk vůbec vzpomněl a udělal to gesto a daroval. Protože nezáleží na tom, co darujete, ale ŽE DARUJETE. (Jóóó, taky mám větší radost z novýho mobilu než z borový šišky, ale chápete jak to myslim, ne?)

Další vtip je, že ty dárky opravdu nemusej stát majlant a můžou bejt úplně super-cool. Taky nejsem žádnej milionář, ale myslím, že dokážu vymyslet pěkný dárky, který mě nezruinujou. Chce to akorát zapnout víc mozek a přemýšlet. Hodně věcí třeba vyrábím, což mě vyjde na nula nula nic, ale je to skvělej originální dárek, kterej teda stojí víc času než peněz, ale je téměř zadarmo! (Po vánocích se těšte na můj DIB speciál, kde odhalím všechny blbůstky, co jsem vyráběla:-D)

Ale samozřejmě je mi jasný, že nakupování jen tak milovat nepřestanem. Jak říkám, já sama jsem poslušnou součástí systému, i když si to uvědomuju a nelíbí se mi to, neumím se tomu úplně vzepřít. A upřímně asi ani nechci. Prostě mě to naplňuje. I když je to povrchní a materiální hodnota, která je svým způsobem bezcenná, jako placebo na štěstí ale funguje skvěle. 

Jen bych chtěla, abychom to nakupování trochu omezili, abychom to nepřeháněli a nekrmili shopaholiky v nás, ale o tom asi někdy jindy. Ale hlavně prosím – nepůjčujte si na vánoční dárky, jděte radši do lesa a nasbírejte si šišky..

Jaké to je, jezdit s panem K. autem

V první řadě musím opravdu uznat, že já (zatím) nejsem žádný skvělý řidič. Ale jelikož se snažím být pozitivně smýšlející člověk, věřím, že za pár (desítek) let se to řízení naučím na jedničku, zvlášť když mám doma takového lektora.

Je páteční večer, mladí lidé v našem věku míří do klubů a na koncerty a my s panem K. jako správní důchodci vyrábíme se dvěma dalšími (manželskými a "trochu" postaršími) páry jakési trubičky na Vánoce. Paráda. (Né, jako byl to fajn večer! Ale prostě je to vtipný, horečka páteční noci, je nám lehce přes dvacet a toto, chápete tu situaci :D)

Ale proč to říkám – stali jsme se svědky krásných partnerských rozepří jak řídí muž vs. jak řídí žena. A já si uvědomila, že to bude asi všude stejné, že i kdybych řídila jako Schumacher, tak to stejně neumim. A tak jsem se jen tak pousmívala, poslouchala manželské fighty a byla ráda, že dnes večer neřídím já a bylo mi jasné, že mám další téma na článek.

Takže milé dámy předpokládám, že doma máte také odborníka na řízení. Že to ví i umí vždycky líp něž vy. Nemám pravdu? Já mám doma ale extra speciální kousek – pan K. je nejen vyučený automobilový expert, ale nyní se z něj stává i vysokoškolsky vzdělaný vědec, který má know-how na ten nejekologičtější a nejefektivnější způsob řízení. Takže si zkuste s takovym materiálem pracovat.

Předem podotýkám, že pan K. mě násilně donutí řídit cca 2x do roka. Musí být léto, nesmí být mokro, ani tma a ideálně musím znát každou uličku, do které pojedeme. (Jo, jsem hodně těžkej případ.) Vše začíná už nastoupením do auta, kdy se pan K. horlivě pásá, div se nemodlí otčenáš, aby cestu přežil v pořádku. (Jo, to vám fakt na sebevědomí přidá.) Poté to pokračuje při řazení, kdy jsem samozřejmě moc pomalá. Pan K. má zařazeno za 0,001 s, mně to holt trvá o něco déle (cca 3s). Potom pořád slýchám - to musíš pořádně vytočit ty votáčky, než tam zařadíš, vohul to!!! Musíš tomu pořádně protáhnout trubky, tak šup, dej si tam pětku! A mě jen polívá horký pot a už se modlím, abychom byli v cíli (a aby bylo parkoviště úplně volný, abych se chraň bůh neotřela o nějaký jiný auto či nedej bože musela někam couvat).

Velmi milé také je, když projíždíme nějakou zatáčku. Když řídí pan K., jsme jako v rallye, řežeme jednu zatáčku za druhou, gumy kvílí a všechno je oukej. Když řídím já stylem nikam nespěcháme a omylem jednou v zatáčce zaskučí pneumatika, to už je zle. Pan K. výrazně zezelená, začne vydávat hlasité „Ssssssssssss“ přičemž vypadá jak chřestýš před popravou, křečovitě se přidržuje palubní desky, div při tom nezvrací z okýnka a nešlape na neviditelnou brzdu. Prý že cítí za to auto. Že mu jako způsobuju bolest. Tomu autu. Aha?! 

Blbé je, že pan K. neřeší pouze, jak jede naše auto. On řeší celkovou dopravní situaci a bere v potaz všechny a všechno. No to musíš předvídat, milá zlatá! Takže pokud jedete před nějakým autem, nesmíte ho zdržovat, což znamená, že musíte jet tak rychle, aby vás to auto nemuselo předjíždět. Jinak zdržuješ provoz a to se nedělá holčičko. Takže se svou poklidnou bezpečnou rychlostí mám smůlu, když za mnou jede nějakej blázen stovkou, nemůžu ho prostě zdržovat a musim chtě nechtě přidat. Přece nebudu zdržovat provoz!

Že je pan K. v autě občas sprostý, to asi není překvapení. No to je *****, co tam to sedí za ****, to je ale ******** *****, tak jeď ty *****, slýchám občas (často). Já se například těmi dopravními situacemi tolik nestresuji, ale pan K. je prožívá stejně jako děvčata v domově důchodců Esmeraldu. Dodnes nechápu proč?

Naštěstí pan K. neřve, což vím, že je výsadou mnoha mužů a bytostně to nesnáším. Občas proběhne velmi konstruktivní výměna názorů, ale naštěstí na sebe neštěkáme jak psi na cvičáku.

A tak my to máme při jízdě autem. Asi proto chodíme spíš pěšky či na kole :D Ještě jednou musím uznat, že má jízda není opravdu dokonalá a v podstatě jsem za lekce řízení od takového specialisty ráda, ale po včerejší party-hard u trubiček mi je jasné, že těm lekcím nebude nikdy konec, tak aspoň že v tom zřejmě nebudu sama. A co vy dámy, máte doma taky svého experta?

Jak jsem za měsíc zchudla o 3 kila (moje tipy, jak zhubnout)

Jak jsem psala v jednom z článků, s výdrží ohledně stravování a hubnutí mám prostě problém. (Kdo ne, že?:D) Přes léto se mi podařilo nakynout o krásná 4 kila, což už je poměrně dost. Kór když jako já měříte 164 cm a jste tudíž docela prcek. Dostala jsem se na váhu úctyhodných 56 kilo, které jsem v životě neměla. (Pro rýpaly: Já vím, že 56 zní, že je to málo, tak co tady dělám za scény, ale berte v potaz mou výšku a to, že jsem náročná a jako každá žena chci být dokonalá. Takže mě kecy, že to je v pohodě, co tady vyšiluju, nezajímaj.)

Mít na svém kontě takovou tučnou sumu (sádla) už pro mě bylo neudržitelné a řekla jsem si, že je čas začít zase něco dělat. Od října jsem se tedy pokoušela něco dělat. Ale byl to spíš takový pokus než opravdová revoluce. Občas jsem si milostivě zacvičila Shauna a jedla méně (což je blbost, vím!!), ale pořád stejně. Říkala jsem si, že když si prostě dám menší porci, že to bude ok a skladbu jídla nemusím měnit. Takže mi na denním pořádku zůstaly všechny sladkosti, kterých jsem se po létu neuměla vzdát. (Jo, vytvořila jsem si závislost na cukru.)

Celý říjen se (nečekaně) nic nedělo. Váha pořád stejná, já hladová a nasraná. Jednoho dne jsem se ale probudila a řekla si, že to prostě musim prolomit a do Vánoc ty kila zhubnout (abych je pak mohla zas cukrovím nabrat:D).

Takže jsem radikálně změnila svůj přístup a začala na sebe aplikovat všechny vylepšováky, který znám. A za listopad zhubla o tři kila a teď za 10 dní v prosinci o kilo další. Takže tadá, má stará váha (52 kg a pár deka) je zpět.

Samozřejmě si své vylepšováky nebudu syslit jenom pro sebe a napíšu vám je. Jen si prosím nemyslete, že to je nějaký zaručený způsob, jak 100% zhubnout. Každý jsme jiný a na každého funguje něco jiného, já se už docela znám, takže vím, jak na sebe jít. Za zkoušku ale nic nedáte a já věřím, že něco z toho by vám pomoct mohlo.

CO JSEM PRAKTIKOVALA:

Strava

Totální vysazení nezdravých cukrů v jídelníčku (rozuměj sušenky, sladké pečivo apod.). Zdravé přirozené cukry jsem do sebe samozřejmě dostávala v podobě ovoce a jiných přirozených potravin. A můžu vám odpřísáhnout, že závislost na cukru je opravdu pravda a že to je stejná závislost jako na cigaretách či jiných drogách. Tři týdny jsem v sobě neměla umělý cukr a když jsem si pak dala čtvereček čokolády, vůbec jsem na ni neměla chuť, ani mi to nechutnalo. Fakt, přísahám :D Takže konspirační teorie o cukrové ideologii opravdu funguje a všechny cukrovarnický firmy vás maj na háku, protože vám dealujou svojí drogu a vy fetujete, ani o tom nevíte :)

Z doby, kdy jsem držela Mačingovou dietu, jsem pořád zblblá fenoménem bílá mouka. Takže jsem celý říjen jedla pouze žitné suchary a mouce se vyhýbala obloukem. V listopadu jsem se na to vykašlala a začla jíst normálně i pečivo a vy už víte, jak to dopadlo. Neříkám, že bílá mouka je dobrá, to si fakt nemyslim! Ale myslím, že prostě platí mé heslo VŠEHO S MÍROU a že když si dám jednou za den bagetku nebo chleba, že nezhynu bídnou smrtí. Samozřejmě do sebe nesmíte cpát mouku horem dolem (ráno pečivo, k obědu knedlík, pak koláček, večer pečivo a tak). Já jím pečivo 1x denně.

Ano, ta kočka jsem já :D

A je pravda, že omezuju přílohy, v čemž musím dát Mačingové za pravdu. Prostě si místo brambor k masu dám zeleninu. A je mi dost fajn. Ale někdy si dám i tu přílohu, prostě pohoda jazz, všeho s mírou, víme.

(Jestli jste úplně neposkvrněni poznatky o tom, jak správně jíst čtěte více tady.)

Hladovění je další zajímavá kapitolka. I když to vím už x let, že hladovět je prostě blbost největší, stejně mám v mozku naprogramováno, že když si dám míň, tak zhubnu. S tímhle, musím přiznat, bojuju pořád. I když to prostě vím a vím, ale ty kódy nejdou tak lehce přeprogramovat. Hodně pomáhají kalorické tabulky, které vám ukazují, kolik toho máte ještě sníst, abyste naplnili svůj denní příjem. (Zas abych nevypadala, jak nějaká chudinka, co málo jí. Během mých nabíracích obdobích toho sním dvakrát tolik než pan K., kterej teda jí dost. Takže jsem vadná na obě strany.)

Pití

Dříve jsem pila převážně čaje a převážně zelené, protože green tea to je super-cool-zdravá-věc-že-jo. Jak jsem zjistila, s tím zeleným čajem to taky není tak horké a není tak úžasný, jak se všude hlásá. Nebo spíš – je zdravý ale pouze hrnek denně, jinak příliš dehydratuje. Já blbá pila litr. Takže jsem omezila čaje a začala pít více čisté neperlivé neslazené obyčejné vody z kohoutku. Minimálně 2 litry jsou snad jasné, já piju cca 2,5l nebo se o to spíš snažím.

Radikální věcí, která mi v hubnutí pomáhá, je podle mě terapie pití vody po ránu, o které vám už chci dlouho napsat, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Celé kouzlo tkví v tom, že hned po probuzení (tedy nalačno) vypijete hodně vlažné (ideálně převařené) vody (já do sebe dostanu 0,5l a to mi stačí) a pak minimálně 45 minut nic nejíte. Najíst se můžete až po těch 45 minutách. Je to prastará ozdravná metoda východní medicíny, když budete chtít, napíšu o tom víc. Všichni se mi smáli, co to jako dělám a že to je nechutný dostat do sebe hned po probuzení tolik vody (navíc teplý!), ale přijde mi, že to na hubnutí fakt pomáhá. A i kdyby to bylo placebo, tak je to dobrý placebo!

Pak třeba dělám takový úchylárny, že nepiju během jídla ani půl hodiny po jídle a ani těsně před jídlem:D, ale to nevím, jestli má nějaký vliv? Jen je to prostě pro tělo lepší. A neříkám, že to dělám vždy.

Jak to vypadá v praxi:

• Před snídaní: 0.5 l vody
• Snídaně: 1-2 ks ovoce, nějaká kaše nebo jogurt s domácím müsli nebo ovesné palačinky nebo jiné dobroty. (Ano, mám z 99% sladké snídaně.) Pro inspiraci koukněte do receptů s tagem snídaně.
• Oběd: cokoli co najdete v receptech :D
• Večeře: nejčastěji nějaká pomazánka + pečivo + hooodně zeleniny + sýry + šunka, někdy tvaroh třebas

Jo, jím jen tři jídla denně. Ne, nemám chuť jich jíst pět :D

Pohyb

Celý problém nehubnutí tkvěl také v tom, že jsem si myslela, že to půjde jenom stravou. Všude se hlásá, jak 80% hubnutí dělá strava, ale ejhle – na mě to fakt neplatí. Asi to bude tím, že už mám několik let odcvičeno, moje tělo je zvyklý na docela solidní záhul a nějaký vysazení bílý mouky ho prostě netankuje. Takže jsem začala zase pěkně cvičit. (Teď cvičím tříměsíční program Kayly Itsines, kterou mi doporučila kamarádka a je to dobré!) Ale zas to nijak nepřeháním, dřív jsem cvičila 6x týdně, teď se k tomu dokopu stěží 2x za týden.

A samozřejmě chodíme na výlety a tak. Prostě se snažím nesedět jenom doma na zadku.

Stres

Nerada musím přiznat, že jsem zhubla asi i díky stresu. Ne že bych teď byla v depresi, to fakt nejsem, právě naopak, jsem teď tak přetížená hormony štěstí (asi to vysazení antikoncepce), že mám takový příjemný stres, kdy potřebuju pořád něco dělat, a tudíž nestíhám. Ale stres rozhodně nedoporučuji!

Tak to je asi všechno. (Je toho málo, vím :D) Ve zkratce moje doporučení tedy je: přestat jíst nezdravé sladkosti bez výjimky (sušenky, sladké pečivo, nekvalitní čokolády apod.), pít hodně čisté vody, pít 0,5l vody nalačno a hýbat se.

Vím, že někdo bude namítat, že jsem třeba zhubla moc rychle, ale tak za to já nemůžu, že to najednou jde ze mě ven :D Navíc nejsem žádný specialista, nepočítám si každý den kalorie, prostě dělám, co si myslím, že je to pro mě nejlepší. Jestli se vám to nelíbí, tak to nezkoušejte a jestli naopak jo, tak to zkuste. 

Pro mě je největší odměnou, že se mám na sebe zase chuť dívat do zrcadla. Ale samozřejmě jako každá žena nejsem nikdy spokojená a toto není rozhodně finální výsledek, vždycky je co zlepšovat, můj cíl je momentálně již nehubnout, ale nabrat svalovou hmotu, o kterou pořád přicházím svým nicneděláním.

Tak jestli se sebou taky chcete něco dělat, tak směle do toho! :)

Zdravá snídaně: ovesné palačinky bez mouky a cukru

Vím, že název může snít docela děsivě. Palačinky bez mouky a cukru? Brrrr :-D Ale opak je pravdou. Tahle zdravější varianta klasických palačinek je úplně božská a ovesné palačinky jsou mnohem sytější než ty moučné. Testováno na partnerech i bratrech. Ideální na víkendovou snídani do postele :-)

Ingredience:

• ovesné vločky
• mléko
• vejce
• skořice

Postup:

Vločky si rozemelte v mixéru na jemno, přidejte mléko, vejce a skořici. (Hrozně těžké.) Pokud chcete, samozřejmě si můžete přidat cukr nebo med. Těsto by nemělo být úplně hutné, aby se vám s ním dobře pracovalo. Vločky mléko vstřebávají, takže ho budete muset postupně přidávat.

Palačinky osmažíte na másle (nebo na sucho) na pánvi a podáváte s marmeládou, tvarohem, arašídovým máslem nebo ujídáte samotné.

Jak jsem od pana K. dostala květinu

Asi jako každá ženská mám hrozně ráda kytky. No… ty na zahradě v květináči zas tak nemusim, upřednostňuju třeba rajčata v kýblu, který můžu alespoň sníst, ale miluju kytky, který vám někdo daruje. Z lásky, k narozeninám, k svátku, jen tak, prostě... za to, že jsi…znáte to.

A nemusí to ani být pugét za tisíce, klidně mi stačí natrhané luční kvítí. Prostě se mi líbí to gesto, ten proces darování, to že dostanete kytku. Že jste žádaná žena obdarovaná květinou. Ach!

A já už hodnou chvíli žádnou nedostala. Nejsem žádaná? Nejsem žena? Říkala jsem si. Co mi paměť sahá, nevzpomínám si, kdy by mi pan K. milostivě daroval pugét. Jó, asi mi utrh při jednom z našich slavných výletů nějakou levanduli z cizí zahrádky nebo květ třešně taky z cizí zahrádky, jako jó dobrý, taky se to počítá, ale není to ono, že. Pugét jsem neviděla nějakej pátek (rozuměj rok).

A tak jsem si o něj jen tak mimochodem řekla. Takový to Týjó, já bych chtěla dostat kytku, to je takový hezký, už jsi mi dlouho žádnou nedal pane K. A co se stalo? 

Jdem si takhle dopoledne po nákupech jako správní důchodci, nakupujem věci na oběd, jdeme po pardubické avenue a pan K. najednou zamíří do květinářství. Já hned zbystřím. Co je? Co se děje? Proč tam jdeš? Co tam chceš? Prostě zvědavá jako vždy. Pan K. neodpovídá a zamyšleným pohledem sjíždí krám. Já ignoruju jeho neodpověď a stále nechápajíc se alespoň koukám po ozdobách na vánoční věnec, když máme ty Vánoce. 

Pak ale Pan K. zamíří k mým milovaným růžím a mně začíná svítat. Ahá ahá tývago on mi jde koupit kytku, to mě podrž, hlavně nebreč ty kozo. A tak pan K. udělal docela malým činem krásné gesto, které ho ani tolik nestálo, zkrásnil mi den a udělal mě zas na nějakou dobu květinově uspokojenou. (Nutno podotknout, že situace mi hrála do karet, jelikož jsem měla zrovna svátek.)  

Možná byste řekli žádná neobvyklá situace, tak proč to sem píšeš? To bych ale nebyla já, abych za tím neskrývala nějaké hlubší poselství :D 

Tímto příběhem jsem vám všem chtěla říct, abyste se nebáli projevovat své názory a pocity a říkali druhému, co chcete, co vám chybí, co potřebujete. Ten druhej vám nemůže pořád číst myšlenky a nemůže tušit, že když na něj významně zvedáte pravý obočí, že chcete, aby taky někdy umyl nádobí. A že když zvedáte levý, že chcete, aby vynes koš. Vykašlete se na nějaký kódy a naznačování a prostě to řekněte. Pokud je vaše love člověk na správným místě, vyslyší vás, splní vám vaše přání a váš vztah nebude troskotat na tom, že vám váš partner nerozumí nebo vás nenaplňuje. On jen zkrátka místo zašifrovanejch kódů potřebuje jasný instrukce.

Domácí balzám na rty

Tenhle balzám jsem zkoušela poprvé loni a testovala ho na všech rodinných příslušnících a kamarádech, kteří ho dostali pod stromeček. Řekla bych, že testem prošel na výbornou. Od všech slýchám, že ho pořád používají a že jako dost dobrý. (Tak doufám, že nekecaj:D)

Jeho výroba je více než primitivní a malý kalíšek (30ml) vám vydrží celý rok při několikadenním používání. Je přírodní, vyrobíte si ho sami a nevím, co víc byste si mohli přát. Takže já doporučuju všema deseti.

Recepis jsem ukradla holkám z Herbáře, protože jejich postup i ingredience byly ze všech nejjednodušší.

Co potřebujete:

• kokosový olej
• bambucké máslo
• včelí vosk
• esenciální olej podle chuti (já dala pomeranč)
• skořice (nemusí být, slouží pouze na obarvení a na dně kelímku pak dělá peeling, který pekelně pálí, takže já příště bez ní)

Postup:

Všechny vosky rozehřejete a smícháte v poměru 1:1:1. Já rozehřívala ve vodní lázni. Nakonec přidáte pár kapek esenciálního oleje a případně skořici, rozlijete do kelímků a je hotovo!

Super dárek, super produkt. Víc k tomu nemám, co dodat, já už si balzám na rty asi nekoupím :)

Jaké to je, chodit s panem K. na výlet

Řekla bych, že jsme docela aktivně založený pár. Jasně, taky máme dny, kdy se celej den jen tak válíme, jíme, sjíždíme facebook, koukáme na filmy a nic moc neděláme (a strašně u toho hejtujeme lidi, co jsou líný a celý dny nic nedělaj).

Když to ale okolnosti dovolují, podnikáme nejrůznější výlety. Bohužel pan K. nemá vlastní helikoptéru, aby mě vzal na výlet do Říma, jak to dělávají gentlemani v amerických filmech. Já jsem ale holka skromná a spokojím se s výletem po našich krásných Čechách, kam mě doveze autem (občas bohužel nejedeme ani tím autem, ale jdeme z domu rovnou pěšky nebo aspoň na kole).

Abych vám přesně vykreslila naše charaktery. Já se veřejně prohlašuji za sportovní typ a snažím se tak chovat a prezentovat, ale ve svém nejskrytějším koutku duše jsem přeci jenom trochu lenoch, takže mé lenošství a aktivismus proti sobě svádějí dennodenní souboj. Pan K. je aktivista (po mamince) tělem i duší a lenošení v jeho srdci nemá místo. Chodil by na celodenní túry i v mínus dvaceti stupních a na kole jezdil i v dešti (jako wtf?! nebudu jezdit mokrá). Takže se občas poněkud kočkujeme, když on chce jít na výlet a já vystrčím prstíček z okna a zdá se mi, že teplota překročila povolené maximum či minimum.

Když už se ale na výlet vydáme, začíná teprve to pravé dobrodružství. Všichni nám vždy závidí, jak si chodíme do hor a do luk a hájí a jak se máme krásně, což vyvozují z fotek plných úsměvů a krásné přírody. Nikdo ale netuší, co za muka se za těmi úsměvy skrývá. Nikdo netuší, že za mým americkým úsměvem je často schováno skryté zoufalství či běsnící hysterie, která má co dělat, aby se udržela pod pokličkou.

Pan K. je totiž přeborník v turistice bez map a jiných pomocných navigací. Vidí cestičku a tak prostě jde. Já zběsile po stromech hledám alespoň nějakou turistickou značku (postupem času jsem se spokojila i s běžkařskou, cyklistickou nebo alespoň NĚJAKOU značkou, která naznačuje alespoň sebemenší náznak lidské civilizace a to, že nejsme nadosmrti ztraceni) a propočítávám, jak dlouho nám vydrží voda a jestli přes noc neumrzneme.

Většinou tomu říká zkratka. Doma si naplánujeme poklidný výlet podle turistických tras, ale poklidný výlet se ihned mění v adrenalinový orienťák, pokud z hlavní značené cesty vede nějaká jiná (úzká, téměř neviditelná, stromy popadaná) cestička. To bude zkratka a jde se.

Asi vám nemusím říkat, že v mnoha případech to zkratka fakt není (jó, někdy jó, abych mu nekřivdila). Ale člověk si holt vždycky pamatuje to horší než lepší. A tak jsem takhle jednou málem umřela v broumovských skalách, protože jsme šli zkratkou, kterou vyšlapal nějaký myslivec a která končila na úpatí skály. Málem jsme (i s mojí kamarádkou, která budiž mi svědkem) umrzli v Orlických horách, protože jsme šli zkratkou přes les (vůbec jsem se během prolézání mezi stromy nepropadala po pás do sněhu). A málem jsme nikdy nenašli auto, protože jsme špatně odbočili a úplně vyflusaný šli asi deset kilometrů navíc (a při tom bloudění vyrušili natáčení Herbáře, kde zrovna Káča Winterová házela košíčkem a režisérovi se to pořád nezdálo dostatečně autentické).

A tak my to máme pořád. Maminka pana K. se mě po každé túře už automaticky ptá, jestli jsme zabloudili a já na ní jen tak mrknu jakože no hádejte paní K. Ale i přes tohle všechno ty výlety miluju. Protože jsme (zatím) vždycky přežili. Protože jsme (zatím) vždycky dojeli domů. Protože i když ten adrenalin boje o život moc nemusím, je to přeci jen trochu vzrušující. A protože mám zaručeno, že se asi nikdy v životě nebudu na procházce nudit. Protože i z obyčejné procházky na houby se dá vždy udělat dobrá bojovka. Stačí trochu sejít z cesty a vzít to zkratkou ;)

Zářijové léto

Jako vysokoškolák nemusím prvního září cupitat do školy, takže září je pro mě další krásný měsíc plný volna. Jak jsem si ho letos užila? Parádně. Pěkně po venkovsku.

Venkovská idylka

Nějaká ta sezónní dekorace musí být!

Vaříme z darů přírody.

Když je chuť na sladké a chcete hubnout. Sladká jáhlová kaše (recept) s karamelizovanou hruškou.

Snídaně - ovesná kaše

Les čaruje.

Krůtí stehno s těstovinami, cuketou a rajčaty, posypané parmazánem. (Malá porce:D)

Ano, krůtí stehna byla v akci :D Tentokrát s celerovými hranolkami (recept).

Zdravý tvarohový dort (recept) opět na scéně. Tentokrát s notnou dávkou kokosu a mátovými lístky obalenými v čokoládě.