Vytuněná avokádová pomazánka

Avokádo je super zdravé a některými tak právem označované za superpotravinu. Z 80% ho tvoří zdravý tuk + je plné vitamínů a minerálů. Takže byste ho co? Měli zařadit do svého jídelníčku!

Tato avokádová pomazánka oklame i zaručené odpůrce zdravého stravování, protože i když je zelená chutná naprosto skvěle.

Ingredience:

• 1 avokádo
• 1 menší rajče
• 1/3 salátové okurky
• 1/2 papriky
• lučina
• bílý jogurt
• pepř
• sůl
• česnek

Jak poznáte, že je avokádo zralé

Postup:

Avokádo rozpůlíte a vydlabete a spolu s lučinou a jogurtem rozmixujete (poměr
lučina:avokádo:jogurt si veberte podle chuti, klidně jogurt vynechte nebo tam dejte úplně jiné "pojidlo"). Ke vzniklé hmotě přidejte na miniaturní kousky nakrájenou okurku, papriku a rajče, okořeňte a přidejte česnek.

A je to! Super pomazánka k pečivu nebo k nějakým pečeným plackám.

Jak jsme si s panem K. koupili chytré telefony a staly se z nás hloupé ovce

Abych vám ponejprv vykreslila situaci. Nejsme žádný hipstři, co touží po tom, aby se jim z kapsy plísňových džínů po babičce hrdě dmula Nokia 3310, ale rozhodně nejsme ani adorující zastánci chytrých telefonů. Teda nebyli jsme. Do teď.

Rozhodli jsme se pokročit s dobou (ano jsme velmi pokrokový, a víme, že každý z vás už měl aspoň deset dotykáčů, ale nám to holt trvá no) a koupili jsme si ony chytré telefony.

Náš názor na tyto chytré stroje před jejich koupí byl zhruba takovýto: je nám jasný, že taková chytrá věcička může usnadňovat život. Kór když jste ztracený v lese a můžete si tím zachránit život. GPS? Mapy offline? Pane Bože, díky za to! Dal jsi mi naději na přežití! (Ideální na naše výlety.)

Je nám jasný, že s takovou věcí bude asi i docela zábava, což vám může ukrátit dlouhé chvíle čekání nebo nudy.

Co nám ale vadí je, že hraní si s touto chujovinou často vytlačuje všechny ostatní lidský činnosti.

Že místo toho, abyste si povídali naživo, čumíte do tý cihly a píšete si s někym online. Že se sejdete s kamarádama a místo, abyste si je užili, čumíte do mobilu. Že sjíždíte Facebook a jiný sociální sítě odshora dolu, zleva doprava, vzhůru nohama i naruby a nemůžete se odlepit i když už to všechno znáte nazpaměť (a o tom, že to jsou dozajista životně důležitý poznatky o tom, co si kdo dal k obědu, pomlčíme). Prostě prokrastinujete jako prase. A to nám vadí fakt hodně.

A to je ten hlavní argument, proč jsme ty mobily pořád nechtěli. Nechtěli jsme bejt jako všichni magoři, co do toho pořád čumej, zběsile rolujou a hltaj nerealitu, kterou prožívaj víc než reální bytí. Nechtěli jsme, aby pro nás něco, co je schovaný v blbý krabičce bylo důležitější než opravdovej život. Ach och ich, jsme to ale morální!

Naše odhodlání vzdorovat moderní technice bylo, troufám si tvrdit, docela vytrvalé. Ale podlehli jsme. Když jsem svůj archetyp mobilu vytáhla v metru, začínala jsem se mezi všemi těmi Iphony docela stydět. Začínalo mi docházet, co všechno vzrušujícího bych s novým chytrým miláčkem mohla zažívat a začala jsem po něm toužit. Konzumní touha ve mně přemohla všechny mé morální hodnoty. A pan K. samozřejmě nemohl zůstat pozadu. Tak vona bude mít chytrej telefon a já s tim mym trilobitem ostouhám mrkvičku? To teda ne! A tak nám ježíšek nadělil chytré přístroje.

Že jsme nechtěli bejt jako všichni magoři, co do toho pořád čumej, zběsile rolujou a hltaj nerealitu, kterou prožívaj víc než reální bytí? Hahahahahahaha. Dobrý odhodlání baru a pane K.

Modelová situace č.1: Dva dny po Vánocích, sedíme si tak v rodinném kruhu, povídáme, je nám fajn. Teda já povídám, ostatní povídají, pan K. čumí do mobilu, přiblble se usmívá a něco si tam ťuká, nevnímá, nereaguje, je jinde. Dobrý no, začínám se bát.

Modelová situace č.2: Zimní procházka, paráda, nádhera, romantika. Jdeme si ruku v ruce s panem K., já se kochám krajinou a vyprávím mu své životní poznatky a on?!?!?! Čumí do mobilu a absolutně mě nevnímá?! No tyvole, tak to jsem fakt nečekala, že to bude až takovej ignor a konec naší komunikace.

Modelová situace č.3: Večer, postel. Já: Tak si poď lehnout, ne? On: Hmmm… a dál přiblble čumí do toho pos*anýho mobilu a vůbec nevnímá, jakou zrovna dostal nabídku. Nebo možná ještě hůř – moc dobře ví, jakou dostal nabídku, ale dal přednost mobilu přede mnou?!?! Nejen konec komunikace ale i sexuálního života? Aha?! Začínám hořce litovat. A začínám na tu blbou krabici žárlit. To mě *****.

Modelová situace č.4: (Abych nehanila jen pana K.) Uvařeno, jde se jíst. Hmmm to vypadá dobře. Nene, všichni musíte počkat, ani se toho nedotkněte, já to nejdřív vyfotím a hodím to na Instáč. Jídlo studený, pan K. nas*aný.

Jak jsou ty moderní technologie a život online fajn, co?

Recept na šťastný vztah aneb jak k sobě najít ideálního partnera

Možná to může být trochu troufalé v mém relativně ještě nízkém (no dobře už taky nejsem nejmladší :D) věku psát něco o tom, jak najít ideální vztah. Určitě se najdou zkušenější a moudřejší, kteří by vám prozradili to gro dobrého vztahu. 

Mě partnerská tématika zajímá v podstatě od doby, kdy jsem si začala hrát s panenkama a zjistila, že svět se dělí na dva naprosto rozdílné vesmíry - MUŽE a ŽENY. Dva tábory, které se na jednu stranu šíleně nenávidí, ale na druhou stranu taky šíleně milují. Souboj starý jako lidstvo samo, který trvá od školky až po důchoďák.

Myslím si, že právě v tom je jádro pudla, na kterém stojí celý svět. Partnerství. Láska. Sex. Nikdy (nebo aspoň skoro nikdy) nejde o nic jiného. Maximálně když nejde o sex, tak jde o prachy. A často jde o obojí zároveň. Určitě nebudete všichni souhlasit a to je v pořádku. Ale podle mě je otázka vztahu, otázka toho, najít si k sobě někoho pravého, jednou z hlavních otázek smyslu života. 

Proč bychom se jinak už miliony let pořád párovali? Proč bychom jinak pořád k sobě někoho hledali? Protože nám jde o zachování rodu? Houby s voctem. Prostě nechceme být sami.

Člověk je tvor společenský. Chceme svůj život s někým sdílet, chceme někomu dát svou lásku a chceme, aby ji někdo dával nám. Prostě to chceme. A když říkám to, myslím i TO. Životním posláním každého puberťáka je začít sexuálně žít a toto poslání nám pak ve většině  případů (pomineme-li askety, kteří na to alespoň tajně myslí) vydrží celý život. Hlavně pánové toto poslání neberou na lehkou váhu, že?

Někdo nemá s navázáním vztahu problém, někdo ho má. Někdo má potřebu střídat partnery každý pátek, někdo touží po dlouhodobém vztahu. Každý jsme jiný. A každý se postupem času měníme. Někdo zažil divoká období a pak se usadil. Někdo se usadil hned na začátku a (zatím nebo vůbec) neměl potřebu měnit. Někdo štěstí má, někdo nemá, na někoho teprve čeká. Každý to máme prostě jinak. 

Neexistuje jeden univerzální recept, jak na šťastný partnerský život. NIKDO VÁM NEDÁ UNIVERZÁLNĚ PLATNÝ NÁVOD, JAK BOD PO BODU NAJÍT TU PRAVOU LÁSKU. Musíte si uvědomit, že každý jsme jiný, každý máme jiný život, jiné hodnoty a nemá cenu kopírovat život někoho jiného.

Samozřejmě ale můžeme najít nějaké modely, které v hodně případech fungují a dají se tak považovat za docela věrohodné.

Jak tedy poznat ideálního partnera? Ono je to v podstatě docela jednoduché, kdybych to měla napsat jen jednou větou, napsala bych, že byste s ním měli BÝT ŠŤASTNÍ. A víc bych k tomu nemusela dodávat. Protože o co jiného vám ve vztahu jde?

Co si každý definuje pod pojmem štěstí je už jeho věc. Může to být to, že mě bude zahrnovat láskou, že mě bude zahrnovat dary, že mě bude mít rád takovou, jaká jsem, že mě bude respektovat, že mě bude naplňovat (po psychické stránce samozřejmě), že mě rozesměje, že mě dojme, že mě dokáže překvapit, že se na něj můžu spolehnout, že mi pomůže, že mě zabezpečí, že mi dá pocit jistoty, že mi bude naslouchat, že mě bude tolerovat, že bude jíst moje výtvory a bude říkat, že mu to chutná, že se mnou bude hodinu vybírat jedno tričko, že bude mít rád moji matku, že bude mít rád moje kamarády, že se za mě nebude stydět, že že že … 

Každý očekává něco trochu jiného, i když možná v podstatě všichni očekáváme to samé. Prostě chceme být milováni a chceme při tom být šťastní. Nebo to máte jinak?

Je jasné, že nikdy nic není 100% sluníčkové a partnerské krize jsou a budou. Bude vás štvát, že nehází špinavý zpocený ponožky do koše na prádlo, ale úplně někam jinam (třeba na stůl), bude váš štvát ten jeho/její stupidní humor, bude váš štvát, že zas na něco zapomněl/a, bude vás štvát, že tohle dělá jinak než vy... Občas vás prostě bude zaručeně štvát. Ale mělo by to být jen občas a nemělo by se jednat o věci, který jsou pro vás zásadní. Mělo by jít o maličkosti, který, i když vás vytáčí do běla a přijdou vám důležitější než celá uprchlická krize, se dají v podstatě přejít mávnutím ruky (ale vás prostě vytáčej úplně nehorázně).

Když to vezmeme statisticky, rozhodně by šťastné chvíle měly převažovat nad nešťastnými. Jestli víc brečíte nebo jste naštvaní, než se smějete a jste v pohodě, utíkejte! 

(Rozvášnila jsem se nějak víc, než jsem chtěla a vůbec jsem se zatím nedostala k tomu, k čemu jsem chtěla. Takže z toho udělám seriál na pokračování :D)

Ovesná kaše s čerstvým kokosem

O kaších a snídaních už jsem něco málo psala. Tahle kaše ale byla tak dobrá a fotogenická, že vám jí sem musím dát taky!

Ingredience:

• 1 kokos
• ovesné vločky
• mléko (případně voda)
• oříšky, semínka a jiné plody podle libosti (já tam mám lněné zlaté semínka, kustovnici, chia, černý sezam, vlašské ořechy)
• sladidlo podle libosti (já měla datlový sirup)

Postup:

Vločky si přes noc namočíte, klidně můžete až ráno, ale čím déle vločky namáčíte, tím bude kaše vláčnější. Ráno (nebo v jinou denní dobu :D) rozbijete a nastrouháme čerstvý kokos. Přidáte do kaše a vše povaříte. Na vrch si přidáte, co máte rádi, osladíte, můžete zasypat ještě další várkou kokosu a je to.

No hrozně složité, ale hlavně hrozně dobré!

Zdravý životní styl: póza nebo jak to doopravdy je?

Zhubnout. Začít cvičit. Začít jíst zdravě. Začít žít zdravě. To jsou, předpokládám, předsevzetí, která si dalo mnoho z vás. Líp se to ale říká než plní, co?

Krafat o zdravým životním stylu s kámoškama u kafe, fotit si fotky nově nakoupených bio potravin a nových hadříků na cvičení umí každej, jak ale opravdu zabřednout do zdravého životního stylu a „žít ho“?

Za prvé přestaňte hledat výmluvy. Přestaňte se vymlouvat, že něco nejde, že na to nemáte čas, že to není nic pro vás a že teda když už tak až zítra. NE. Jde to, máte čas, zvládnete to a klidně už dnes! Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Když se chce, všechno jde. Ale musíte to udělat vy sami, nikdo jinej to za vás neuvaří ani neodcvičí.

Zdravý životní styl neznamená, že si jednou týdně dáte zdravější oběd nebo půjdete do posilovny. Zdravý životní styl není měsíční dieta nebo třiceti denní cvičební program. Jasně, nikdo vám nenutí, že musíte žít celý život zdravě, pokud jenom chcete zhubnout a pak se zas vrátit ke starému způsobu života. (Pak ale počítejte s tím, že se vám zhubnutá kila zase vrátí a vy zas pojedete znova kolotoč hubnutí <-> starý životní styl a tak pořád dokola. Ano, to je ten jojo efekt).

Takže pokud jste osvícenější, předpokládám, že byste rádi žili (převážně) zdravě už napořád. Protože zdravý životní styl není krátkodobá životní póza, jak většina rádoby fitness-healthy-food a jiných fajnšmekrů předpokládá, zdravý životní styl je dlouhodobá, náročná a neustále se vyvíjející cesta za zdravým, lepším a kvalitnějším životem.

Jo, je to teďka hrozně cool vyznávat healthy lifestyle. Jo, hodně lidí se na tom teď veze (a já taky :-D). Ne, zdravý životní styl není výmyslem posledních pár let. Představte si, že lidi tenhle styl vyznávaj a praktikujou už několik desítek, stovek či tisíce let, jen dosud neměli potřebu rvát to na Facebook a Instagram a prohlašovat se za výživové poradce a fitnessáky. Neměli a nemaj potřebu se s tím chlubit jako třináctiletá healthy-food-bloggerka, co včera objevila cizrnu a myslí si, jaký to neučinila objev století. Takže trochu pokory k našim předchůdcům, nejsme žádný průkopníci, to nám jen moderní technologie dávají falešný pocit slávy a mesiášství. Věřte, že skoro vše už bylo objeveno a řečeno dávno, než jste se narodili. Někdy to jsou pravdy starý tisíce let.

To jsem se ale trochu rozvášnila a odbočila od tématu. Zkrátka a dobře, jestli chcete žít zdravě, ŽIJTE ZDRAVĚ. To znamená: nakupujte, vařte a jezte zdravá jídla, buďte aktivní (fyzicky, ale i psychicky!), hýbejte se, choďte, běhejte, cvičte, plavejte, dělejte zkrátka to, co vás baví. A právě o tom by to mělo být především – mělo by vás to bavit. Pokud vás to nebaví a děláte to jen pro to, že je to teď cool, tak se na to vykašlete, protože u toho dlouho nevydržíte a opustí vás to v momentě, kdy přijde jiná módní vlna.

Nehrajte si na něco, co nejste. Buďte sami sebou. Protože zdravý život znamená šťastný život a pokud při cvičení nebo přežvykování řepy nejste šťastný, to, že je ta řepa zdravá a kliky dobrý na fyzičku, je vám k ničemu. Tak dělejte, co vás opravdu baví, a vykašlete se na nějaký trendy. Nemusíte se přetvařovat, když radši sedíte u televize, tak se vyfoťte, jak sedíte doma u tývky a nepostujte fotku, jak jdete běhat, když to pak stejně zakempíte u první lavičky a jste nas*aný, že jste vůbec vylejzali z postele.

Teď to může znít, že odrazuju od zdravýho životního stylu – to fakt ne, já sama ho miluju a chci podporovat lidi, který do toho chtěj jít taky. Jen nasnáším přetvářku a pozéry, který to neberou vážně a je to pro ně jen možnost, jak získat co nejvíc lajků. Takže vy, co to se zdravím myslíte vážně, směle do toho!

(Po napsání a editování tohohle článku slovní spojení "zdravý životní styl" nechci dlouho vidět.)

Stále slunný říjen

Takový říjen jsem snad v životě nezažila. Bylo tak strašně krásně, že jsme pořád vyráželi s panem K. na výlety. (Jaké to je, chodit s panem K. na výlet si můžete přečíst tady.)

První výlet byl na Babu, kam chodí pan K. běhat. No s takovým výhledem bych běhala taky.

 Pak jsme se snažili vyskočit oba naráz, páč to je pak supr-cool-fotka.

 Ano, nešlo nám to.

Tak holt postojíme.

Další výlet se konal v Orlických horách. Tentokrát jsme zabloudili jen malilinko :D

Jó, my jsme letos našli houby! Ale museli jsme pro ně až do hor.

Další víkend patřil výletu na Kárlštejn. Jestli bydlíte v Praze a kopete se doma do zadku, fakt doporučuju ten zadek zvednout a z hlaváku dojet kousek za Prahu. My takhle z Prahy na výlet vyrazili poprvé v životě (divný no:D) a bylo to hrozně super!

To bychom ale nebyli samozřejmě my, pokud bychom šli jen 100 m od vlaku na hrad a zas domů. Takže jsme si to protáhli na Ameriku a nestačili čumět. Jestli jste tam nikdy nebyli, tak opravdu povinně, je to krása! Tyhle krásy pro vás vyfotil pan K.

Bez komentáře, fakt jedna z největších parád, co jsme v ČR viděli. A že jsme toho viděli dost!

A zase bychom to ale nebyli my, kdybychom si to z Ameriky neprodloužili ještě o dalších 10 kilásků krásnou lesní cestou do Sv. Jána.

Pan K. v lese

Na poslední říjnový výlet mě pan K. vzal do údolí Divoké Šárky. Ano, i v Praze se dají dělat takhle krásný výlety, což jsem vůbec netušila a byla z toho nadšená. (Nojono, to je tak, když se někdo chodí projít akorát na Václavák :D)

Nežijte podle toho, co by se mělo aneb o tragédii průměru

Teď se možná někoho dotknu, protože bude mít pocit, že se ho to týká. Že mluvím o něm. Jo, mluvím o tobě. Mluvím o vás všech, kteří slepě plníte předepsanou pětiletku a neřešíte, že vlastně vůbec nejste šťastný a že takhle žít nechcete. 

Je to taková jednoduchá věta, kterou slyšíme ze všech stran – ono by se mělo, ono se to takhle dělá, ono se to ode mě očekává. Sakra jaký vono? Váš život není žádný standardizovaný ono, váš život je váš originální jedinečnej život, kterej máte ve vlastních rukou a o kterým byste měli rozhodovat pouze vy sami.

Naši společnost sužuje tragédie průměru. Všichni se snažíme být normální, zapadat a hlavně chraň Bůh příliš nevybočovat. Protože pak nejsme normální, jsme divný a to je přece automaticky špatně. Seš normální? Tohle přece není normální! To jsou hlavní věty, které slyší malé dítě už při výchově ve standardizovaného průměrného jedince. Bojíme se odlišnosti. Bojíme se být jiní, než většina. Bojíme se neuposlechnout tlaku společnosti (či rodiny) a udělat něco jinak. Jsme prostě posraný až za ušima. A není divu, vždyť je to do nás cpáno ve všemožných pohádkách a souslovích už od malička – černá ovce, ošklivé káčátko a tak dále a tak dále (už nemůžu nic jinýho vymyslet:D). Ve školkách i ve školách jsou potlačovány vlastnosti, které vybočují z normy. Učíme se, jak se máme chovat, učíme se, co je normální.

Co ale vlastně je to normální? Ve slovníku najdete vysvětlení, že normální = běžný, průměrný, obvyklý, pravidelný, představující normu. Podle toho mi teda přijde, že normální = docela solidní nuda. Normální tlak. Normální holka. Normální život. Normální vztah. Normální práce. Normální hudba. Normální jídlo. Normální názory. Všechno musí být normální, jinak seš nenormální a to je tfuj tfuj tfuj!

Už to taky cítíte? Být normální? To je normální diktatura. Buďte takový, jaký chcete bejt. Buďte sami sebou. Přestaňte fungovat v módu, co je a co není normální, co by se mělo a co by se nemělo, co se od vás očekává a neočekává. Nikdo (ať už stát nebo vlastní matka) nemá právo, od vás něco očekávat a natož to od vás násilně požadovat. Jasně, že se nemůžete chovat jako nezodpovědní blázni (ale kdo je vlastně blázen, že?) a nějaká zodpovědnost a morálka je samozřejmě nutná, ale nesvazujte se a neničte si život tím, že budete dělat něco, co sami nechcete a děláte to jen proto, že by se to mělo.

Je to váš život, kterej je docela krátkej na to, abyste ho prožili nešťastný, ale s vědomím jó udělal jsem, co se ode mě očekávalo. Nelezte do chomoutu, když jste nešťastný, ale cítíte to jako povinnost vůči partnerovi, matce, Bohu, whatever. Nedělejte si děti, když je ještě nechcete, ale chce je někdo jinej (partner, tchýně, váš pes, whatever). Nestudujte tu školu jen proto, že tam studoval váš děda, praděda i prapraděda. Nedělejte tu práci, když ji bytostně nenávidíte (pokud neživíte tři hladový krky, potom ji dělejte do tý doby, než si najdete práci jinou). Prostě nedělejte věci, který necítíte jako správný. Dělejte je až ve chvíli, kdy budete vědět, že je ten správnej čas. Ucejtíte to, věřte mi. Ale nenechte se do ničeho nutit a nikoho do ničeho nenuťte. Život může bejt fakt krásnej, když si ho nebudete komplikovat závazkama a slibama, který děláte kvůli někomu jinýmu. 

Neřešte, co na to budou říkat báby v krámě, řešte co na to říkáte vy sami. Je to váš život, váš svět, ve kterým žijete 24/7, tak si ho udělejte podle sebe, ať vás baví, protože nikdo jinej ho za vás neodžije.

Howgh.