Jaký je pan K. v kuchyni

Pan K. je tak trochu přírodní úkaz. Není to úplně typickej chlap, i když klasickými znaky mužství jako je bezmezná láska k pivu, neskryté vylučování zvuků i pachů (bohužel) také oplývá. Oplývá ale také vlastnostmi, které u každého medvídka svá žena nenajde. A asi to se mi na něm právě líbí, protože vylučování to, hádám, nebude.

Pan K. vždy říká „že ho naučil život“, což zní super-drsňácky jako kdyby přežil pět světovejch válek a tři mise v Afgánistánu a vždy, když to slyším, projede mnou vlna vzrušení, jakého to mám chlapáka. A právě tedy škole života mohu zřejmě děkovat za to, že jsem narazila na mužskou existenci, která ví, jak se zapíná pračka, jak se žehlí košile nebo jak se vaří polévka. (Já v době našeho seznámení nevěděla ani jedno, takže jsem k panu K. shlížela jako k bohu :D)

Mohli jste se tedy už pomalu dovtípit, že pan K. díky výuce života kraluje (na rozdíl od své neschopné přítelkyně, která do teď neví, na kolik se pere barevný a na kolik bílý prádlo) nejen v koupelně a jiných částech bytu, ale také kuchyni. Především v kuchyni. Klidně přiznám bez jakéhokoli donucení, že můj kuchařský „um“ je těžce založen na umu pana K. Jeho učil život, mě učil on. A jelikož já jsem holka učenlivá, vysála jsem z pana K. veškeré jeho vědění a pomalu se z nás stali dva rovnocenní kohouti na jednom smetišti.

Jak správně tušíte tím smetištěm a tedy i bojovým polem je kuchyně. Místo, kde jdou všechny milostné city stranou. Místo, kde se z partnerů stávají nepřátelé. Místo, kde vítězí jen jeden. Z příjemné kuchyně osvětlené slunečními paprsky se při našem společném vaření najednou stává chladná místnost plná nebezpečných nástrojů. Kdo má ostřejší nůž, vyhrává.

Ono když jste mladá husička a neumíte si ani zapnout troubu, to je ve vztahu klid a mír. Vaření necháte na svém milém, on poskakuje v kuchyni a vy si zatím čtete poslední číslo Cosmopolitanu (nebo Svět vědy a techniky, záleží na vkusu, že). Pán uvaří, vy to sníte, pochválíte a je klid zbraní.

Problém nastává ve chvíli, kdy taky zatoužíte projevit svůj kulinářský um a začnete do toho pánovi kecat. A neměl bys lepší dát tam tohle? Fůůůj, tohle tam nedávej! No to tam snad nebudeš přidávat? A můžeš to nakrájet víc najemno? Tenhle hrnec bys na to měl lepší! Ale já to mám radši takhle! Musíš to dělat tak pálivý?

A je zle! Dva kohouti se začínají čepýřit, dvě ega se začínají špičkovat, v kuchyni ke kompromisu dojdete těžko. Ta kurkuma nebo to chilli tam prostě bude nebo nebude, nic napůl nemá smysl. A že nesnášíte v jídle zázvor nebo víno, no to máte smůlu, protože šéfkuchař ho tam naopak miluje.

Hodně často jsem se rozčilovala, nadávala, klela, naříkala. A pak jsem na to přišla. Jeden kohout musí z kola ven. Dva kuchaři na jednom smetišti nedělají dobrotu. Takže se musíme střídat. Když vaří jeden, druhý nemá právo mu do toho mluvit. Představa pěkná, realita samozřejmě jinde.

Když jeden z nás vaří, druhý většinou pořád nenápadně šmejdí kolem, demonstrativně kroutí vočima, jak to tam první může dávat a proč tam ještě nedá tohle a tamto. Taky může potajmu měnit hrnce, přimíchávat ingredience a měnit teploty. Prostě kontrolovat, aby se to náhodou nepodělalo. Protože ten první samozřejmě není schopen dokončit jídlo bez dozoru. Supervize je důležitá. A buzerace taky.

A tak se mírumilovný vztah mění na partnerskou krizi ve chvíli, kdy se jde vařit. Asi jsem měla zůstat tou husičkou, která nic neumí a mohl být klid. Pan K. by mě strčil na pekáč a upek k nedělnímu obědu.  Ale já blbá se to všechno naučila a snažila se vyrovnat muži, pánu tvorstva!

Jediné štěstí, že partnerská krize končí s vylízaným talířem a začne zase až u dalšího vaření. Do té doby máme dost času mít se aspoň chvíli rádi. Kohouti sklápí peří a dávají si pauzu. Konec dobrý, všechno dobré. 

Úvodem k nové rubrice aneb pár slov o všežroutství

Všežroutství. To je slovo, které jsem chtěla do titulku mermomocí dostat a jen tak pro srandu králíkům vám ukázat, jak se krásně manipuluje se čtenáři. Jisto jistě očekáváte, že když se v titulku objevilo slovo, které evokuje jídlo, že budu mluvit třeba přejídání, o tom, jak se mu vyhnout a tak. Smůla, pěkně jsem vás obalamutila a přichází moment prozření - nic o jídle, tentokrát to bude o kultuře. To čumíte, co? :D

Abyste si ale nemysleli, že vás úplně vodím za nos – koncept kulturního všežroutství ve vědě opravdu existuje. Včera mi ho připomněl již poněkud přesluhující pan profesor, který místo přednášení většinu času hledá myš na monitoru. (Ale je to moc roztomilé, jen poněkud uspávající!)

Co to to všežroutství vlastně je aneb krátké sociologické okénko: Tenhle pojem je připisován především mladé generaci. Ano, i a já se k této skupině mohu přihlásit. Jsem všežrout (a vy moji milí mladí zřejmě taky). Jsem všežrout v kulturním (a bohužel i v jídelním) slova smyslu. 

Jde o to, že dříve byly relativně ostré hranice mezi vysokou a nízkou kulturou. Dělnická třída chodila do hospod, poslouchala škváry a koukala na zábavné pořady v televizi, smetánka chodila do opery, hrála golf a pila šampaňské. Dnes se tyto rozdíly téměř stírají. Golf hraje kdekdo a šampaňským si prolejvá krk i Pepa z fabriky. Staly se z nás všežrouti, využíváme celou paletu kulturních možností, ničemu se nebráníme, konzumujeme, jak je nám libo. A tak se stane, že člověk, co jde jeden den do divadla na Kafku, druhý den kouká v televizi na SuperStar nebo na Výměnu manželek.

Na mě to sedí přesně. Chodím do divadla, čtu knížky, fotím, dívám se na dokumenty, chodím na plesy a dělám další věci, které by se daly označit za „vyšší kulturu“, zároveň ale koukám na zábavné (nejradši bych napsala stupidní) pořady v televizi, čtu časopisy, pletu (ano, opravdu :D), chodím do hospody či na punkový koncerty, což by se dalo považovat za „kulturu nižší“.

A tímto krkolomným úvodem jsem se chtěla dostat k tomu, že kultura je v našich životech taky důležitá. Ano, tento blog se jmenuje Buď zdráv, takže jste dost možná očekávali tipy na to, jak být zdráv, možná nějakej ten recept, ale nějakou kultůru to si můžeš strčit někam ty blogerko. Můj argument je ale ten, že pokud chce být člověk zdráv, musí být zdravý nejen fyzicky ale i duševně a myslím, že kultura je duši výborným lékem. A navíc je přírodní, bez chemických konzervantů a barviv! (Pokud teda nejdete na koncert a neopijete se jak dobytci vodkou z gumových medvídků.)

Tak jsem si to pěkně obhájila a vy se můžete těšit na novou kulturní rubriku, ve které bych ráda doporučovala dobré věci, které jsem sama zažila, přečetla, viděla. Předvoj byl vlastně článek o dokumentech, který vás nijak extra nezaujal, ale mně to nevadí :D Já mám tu výhodu, že tenhle kyber prostor je jen a jen můj a já si můžu psát, co budu chtít, i když to nikdo nebude číst.

A co vy? Taky jste všežrouti nebo si myslíte, že je tenhle pojem blbost?

Salát z červené řepy se sýrem cottage

Červená řepa je takový malý-velký nedoceněný zázrak. Je hrozně zdravá a relativně levná, ale skoro nikdo ji nejí, protože nám ji nutili ve školce a škole k rizotu, fůůůj. Zkuste se oprostit od pravěkých mindráků a dejte řepě šanci, fakt si to zaslouží!

Řepa je kvalitním zdrojem kyseliny listové, vitamínu C a zejména draslíku, který upravuje srdeční činnost, udržuje normální krevní tlak a napomáhá správné činnosti nervové soustavy. Poskytuje tělu křemík, který posiluje kosti, cévy i kůži.

Co řepa všechno zvládá?

• podporuje peristaltiku střeva, čímž odstraňuje zácpu
• podporuje činnost žaludku a žlučníku
• odstraňuje z těla jedovaté látky
• vytváří vazivové tkáně
• zesiluje stěny cév
• zlepšuje využití bílkovin
• zajišťuje duševní pohodu
• zpevňuje pokožku
• napomáhá při alergiích
• aktivuje tvorbu červených krvinek
• má kladný vliv na revma
• je cenným pomocníkem v boji proti mykózám

Řepu je ideální jíst na podzim a v zimě.

Kouzlo je v tom umět si řepu připravit tak, aby vám chutnala. Ona neexistuje jen sterilizovaná řepa, která se podává k onomu inkriminovanému rizotu. Je nekonečno způsobů, jak si řepu připravit. Jedna z možností je salát z řepy se sýrem cottage. Díky této kombinaci máte zajímavou alternativu, kterou si můžete dát k večeři místo másla a uzenin.

Všechny fotky nemohou být tak fotogenické :D

Ingredience:

• řepa
• cottage
• pepř
• sůl

Postup:

Řepu si uvaříme ve vodě doměkka (cca 30-50 minut, záleží na velikosti). Necháme vychladnout, oloupeme, nastouháme, přidáme cottage, trochu pepře a soli a je to! Strašně složité :D

Dýňový medovník

Tento recept jsem viděla v Herbáři a neskutečně se mi na něj sbíhaly sliny. Příprava ale vypadala moc složitě, samé válení a překládání těsta, tak jsem si radši nechala zajít chuť. O několik týdnů později jsme ale byli na chalupě, já měla k dispozici hromadu dýní i hromadu času. I vzpomněla jsem si na tento lákavý recept a bylo jasno, co budu servírovat ke kávě :)

Tenhle dezert opravdu není žádná rychlovka, i s kynutím a pečením vše trvalo asi 4 hodiny. V Herbáři to pojmenovaly dýňový dezert, já se nebojím nazvat to přímo dýňovým medovníkem, protože to tak (téměř) chutná. Je to medové, je to z dýně, tak co by ne. (A zdravý to teda taky úplně není. Je to sladký jak cukrkandl, ale právě proto je to móc dobrý.)

A zde recept:

Ingredience pro 4-6 osob:

Těsto:

• 2 lžíce másla
• 60 ml mléka
• 100g třtinového cukru
• 1,5 lžičky sušeného droždí
• 250g dýňového pyré (já to úplně neodhadla a dala asi 3x tolik :D, ale nic se nestalo, jen jsem musela přidat i mouku)
• půl lžičky soli
• 300 g špaldové nebo jiné hladké mouky
• 1 lžička skořice
• hrst drcených vlašských ořechů
• 1 lžíce olivového oleje

Poleva: 

• 50 g moučkového cukru
• 2,5 lžíce medu
• 1 hrst nasekaných vlašských ořechů
• 2 lžíce mléka

Postup:

Těsto:

Jako první si dáte péct rozpůlenou dýni, Pečete cca 40 minut na 180°. Prostě pečte, dokud nebude měkká a nepůjde dobře vydlabat. (Já pekla v peci, takže mi to místo 40 minut trvalo skoro dvě hodiny, protože někdo nepřikládal :D) Potom dýni vydlabejte a umixujte pyré.

Na ohni si rozpusťte máslo, až vychladne, nalijte do něj mléko, pak přidejte 2 lžíce cukru a droždí, zamíchejte a na nechte na teple vzejít kvásek (cca 10 minut). 

Do mísy dejte pyré, osolte, přidejte mouku, kvásek a vypracujte těsto, které necháte hodinu a půl kynout v teple.

Těsto rozdělte na 2 části a vyválejte pláty silné cca 1 cm. 

Ze zbytku másla, cukru, skořice a ořechů smíchejte směs, kterou nanesete na těsto. Posypané pláty dejte na sebe a nařežte je na cca 2 cm široké pruhy, které dáte opět na sebe. Výsledný pruh nakrájejte na menší obdelníčky (volte velikost podle formy, ve které budete péct, aby se vám tam kousky vešly). Obdélníčky vyskládejte těsně vedle sebe do olejem vymaštěné formy (jí pekla v normální zapékací míse).

Potom nechte jestě 30 mimnut kynout a pak pečte dozlatova na 180° zhruba 40 minut.

Poleva:

Vše promíchejte na mírném ohni dohromady a hojně nalévejte na nakrájené kusy medovníku.

Polevu dělat nemusíte, ale bez ní je dezert dost suchý. 

Jak pan K. vnímá čas

Vnímání času, způsob života a celkově povahu člověka beru jako důležitý faktor, který ovlivňuje či (lépe řešeno narušuje) pohodu ve vztahu. Říká se, že protiklady se přitahují, ale taky se říká, že vrána k vráně sedá. Tak jak to teda je? Je lepší, když jsou dva úplně odlišní nebo úplně stejní? Já se ze své zkušenosti přikláním k něčemu, co je napůl cesty (ideální podle mě je, když převažuje shodnost, ale dobré jsou i menší odlišnosti, které zaručují určité „vzrušení“.)

Bohužel ve většině případů nejde o vzrušení ve smyslu příjemného pocitu. Jde o vzrušení z neznámého, které většinou spíše děsí, než navozuje tantrické orgasmy. Svou odlišností vám partner dává jiné pohledy na věc, rozšiřuje vám obzor, ukazuje jinou cestu, o kterou ale ve většině případů vůbec nikdo nestojí, protože já mám pravdu a ty drž hubu, že?

Právě proto odlišnosti často znamenají neshody, stres, hádky, krize… Prostě dva různé názory, které se střetávají a bojují proti sobě, protože ani jeden nechce být ten poražený, každý chce mít pravdu. (Řešením je tolerance a kompromis, ale to některým lidem bohužel nic neříká.)

Myslím, že se s panem K. snažíme být relativně tolerantními jedinci, ale občas ta tolerance prostě strašně bolí a ega v nás jí nedají šanci. Jedním z míst, kde se naše odlišnosti střetávají je vnímání času, což je zrovna docela důležitá a pro život základní věc.

Čas je něco co prostě nikdo nezastaví, nezpomalí, ani nezrychlí. Něco proti čemu nemůžeme bojovat, nemůžeme to, jak se tak říká vos*at (omlouvám se všem přítomným za vulgarismus). Bohužel pan K. si myslí, že takovou mocí oplývá. Za těch x let, co spolu soužijeme, mi přijde, že má neustále pocit, že dokáže předběhnout čas, všechno stihnout a oklamat vteřinovku, protože bude rychlejší a mazanější než ona. Takže pořád spěchá. Když říkám pořád, myslím opravdu pořád a ve všem, co si jen dovedete představit. Je jedno, jestli jdeme autobus, na relaxační procházku, na nákup nebo na výstavu. Prostě spěcháme honem šup šup, aby nám nic neuteklo.

Jak už asi tušíte, já jsem úplný opak. Na všechno mám moře času, nikam nespěchám, nic mě nehoní. Prostě nemám potřebu stihnout dřívější vlak, nemusím tryskem letět na metro, když nehraje žádnou roli, kdy dojedu do cíle, nemám potřebu běžet (!) do kopce, když nemůžu ani popadnout dech a hlavně mi nikdo nestopuje čas, ani na mě nikde nikdo nečeká?!

Kolikrát jsem pana K. s prosíkem přemlouvala, že opravdu nemusíme spěchat, že se můžeme někdy i kochat nebo si užít pomalou chůzi…NE! To je nuda, to nejde, to prostě neexistuje. Když ho někdy uprosím, aby zpomalil krok, demonstrativně udělá jeden krok vpřed a tři kroky vzad, aby ilustroval mou směšnou rychlost nebo mě obchází dokola a strašně se směje, jak můžu být tak trapně pomalá a jak se mi to ještě ke všemu může líbit! Tím mě dostatečně namíchne a mně nezbývá, než přidat do kroku (což s mými krátkými nožkami je oproti jeho dlouhým pařátům téměř nadlidský úkol).

Již jsem si ale za ta léta povšimla faktorů, které mají vliv na rychlost naší chůze. Mě zrychluje hlad, zima, žízeň nebo představa, že jdeme nakupovat oblečení. To jsem najednou rychlejší než kdejaký profesionální rychlochodec. Pana K. zase zpomaluje jeho nový chytrý telefon (žádné jiné faktory jsem bohužel zatím neobjevila, je to nezmar!). Takže když se to správně nakombinuje, jsou spokojené obě strany. Člověk se prostě s tim materiálem musí naučit pracovat.

Ale jsem prostě taková a pan K. je makový. A tato odlišnost vytváří každodenní rozpory, jelikož pan K. by snad spěchal i na vlastní pohřeb a já bych se naopak radši ještě válela v posteli a jela až dalším vlakem. A ne, není to o lenosti, kdyby vás to náhodou napadlo :D Je to o povaze člověka (jasně baru, jsi prostě líná, no. Nejsem, je to VĚDECKY dokázané!). Já tíhnu k introvertnímu klidu, pan K. k extrovertnímu chaosu. A tak se snažíme nějak to plácat a vyvažovat, často je ale jeden uraženej (kdo asi) a s maximální nas*aností běží na vlak, protože ho prostě musíme stihnout, i když ho vůbec stihnout nemusíme, ale tak proč bysme ho nestihli, žejo?!?! 

A tak my to máme s časem. Každý ho vnímáme jinak, pro mě je to přítel, pro pana K. nepřítel č. 1. A i přes tenhle rozkol spolu dokážeme koexistovat. Protože (troufám si tvrdit) nám tolerance a kompromis aspoň něco málo říkají... a hlavně moudřejší ustoupí a osel nastoupí, že ano :D

Prosinec ve znamení DIY

Prosinec byl těžce tvořivým měsícem. Upletla jsem si na sebe solidně dlouhý bič, protože jsem si vymyslela mnoho nápadů, které jsem chtěla zrealizovat a mnoho dárků, které jsem chtěla vyrobit. (Ach, ta kreativní duše dívčina...) No, málem jsem se z toho po... :-D Protože jsem to časově příliš nedávala, ale zvládla jsem to a měla z vykonané práce vopravdovou radost...

(O tom, že jsem elegantně přeskočila měsíc listopad, taktně pomlčme, zkrátka nebyly žádné zajímavé fotky hodné publikování.)

Špenátovo-žampionové lasagne, mňam! Recept zde (odkaz).

První z tvořivých počinů byla přírodní mýdla. Pan K. vařil, já se piplala s designem a celé léto sbírala potřebné plody. No není to nádhera?! + nemluvim o tom, jak jsou fakt mega giga super a bez chemickejch sraček! Nic jinýho už co? Nechci! 

Pak jsme zdobili perníčky...

Pak jsem vyráběla balzám na rty (odkaz). Taky super věc a o tom žádná.

Zdravá snídaně v podobě ovesných palačinek (odkaz na recept).

Pak jsem tvořila vánoční věnec...

Pak jsem k balzámu na rty přidala i lesk na rty...

Pak jsme taky stihli jít na procházku. Že to místo 5 bylo 15 km, nekomentuju, už jsem si zvykla.

Pak jsem den před Vánocema konečně sesmolila nějaký zdravý cukroví. (Odkaz na recept.)

Pak jsem balila dárky. Kdo ne, že?

Pak jsem dostala nejlepší předvánoční dárek - rozchodili jsme stroj po prababičce aneb stará kovová klasika nerezaví a šije jak ďas! Takže mé DIY od této chvíle dostává úplně nový rozměr, protože už nebudu šít x hodin v ruce, ale budu to mít za pár minut na stroji. (Blbý, že mi to zatím vůbec nejde a trvá mi to ještě dýl než v tý ruce :-D)

Klasické vánoční snídaní. (Tu větévku nejím, samozřejmě.)

Vánoční procházka.

Štedrovečerní Praha. Moc to ale na prosinec nevypadá, co?

Silvestrovské sushi by pan K, mňam jak sviňa! (Je vidět, že jsem stůl nedyzajnovala já, ty prázdný místa mě zabíjej a ty slaný tyčinky ještě víc :-D Ale holt ne každý si myslí, že fotit jídlo je supr-cool, tak jsem musela fotit jen tak potajmu a narychlo :-D) +Sushi a čaj, to asi nikdo jinej nevymyslí aneb 5 o´clock sushi&tea, konec :-D

Ano, pan K. neopomněl fotit ohňostroj :-D Ale mé prosby vyslyšel a pusa byla!

Z mé DIB (Do it Baru, děkuji nejmenované slečně Veronice za nejlepší hlášku!) dílny to ovšem není zdaleko vše, můžete se tedy (brzy?) těšit DIB speciál!

A jelikož už jsem taky trapka s chytrým mobilem, můžete mě stalkovat 24/7 i na instagramu, kam jsem začala dávat fotky a bohužel musím přiznat, že mě to hrozně baví. Jsem tu (@by_baru.)