Blížíme se do finále aneb jak lidstvo zahubí samo sebe

Nikdy (opravdu nikdy) bych si nemyslela, že budu psát články tohoto typu. Vždy pro mě byly poněkud trapně paranoidní, zbytečně vyhrocené a konspirační. Ale já tu sedím a datluju do klávesnice tyhle myšlenky. Proč?

Protože už delší dobu kolem sebe pozoruju věci (ať už na lokální nebo globální úrovni), který naznačujou děsivou (či spíš žádnou) budoucnost pro nás všechny. Ono se to děje pomalu už desítky let, ale přijde mi, že teď to všechno nabírá nějak na obrátkách. A nemůže za to nikdo jiný než člověk chamtivý, tvor, kterýmu nestačí to, co má, chce pořád víc a bere si to bez ohledu na všechny a všechno okolo.

Problém dnešní doby spočívá v tom, že se zaměřujeme především na krátkodobé cíle. Řešíme, co je pro nás výhodné teď, neřešíme, jaký to bude mít dopad za několik let, jak to ovlivní nás a naše potomky. (Viz. například antikoncepce: super řešení, když teď nechci dítě, ale už neřeším, co se mnou po deseti letech braní antikoncepce bude, až to dítě chtít budu. To budu řešit až to bude aktuální a nechám se radši uměle oplodnit, než to vyřešit nějak preventivně.)

A takových příkladů by bylo mnoho. Jasně, můžete oponovat, že v dnešní době to pomalu ani nijak nejde, že v dnešní chaotický době člověk musí řešit co je teď a hned a nemá čas myslet na vyšší dlouhodobější cíle, protože to než se mu vrátí, tak bude pod drnem a ani si to neužije. Jasně. Jo, máte pravdu, je to tak. Ale potom musíte uznat, že jsme arogantní sobci, co myslí jen na sebe a neřeší, jak se budou mít naše děti a děti našich dětí a tak dále.

Chápu, že většině z vás je dost volný, jak se má nějakej Somálec, protože žije na druhým konci světa. Každej holt to sociální cítění nemá. Ale že si v poklidu rodíte děti do světa, kterej jde s prominutím do hajzlu, to už mi přijde zajímavý. Protože sobcům na vlastní krvi většinou záleží.

Můj přítel nedávno vyslovil myšlenku, jestli má vůbec cenu do takovýho světa přivést vlastní dítě. A já jsem bohužel musela uznat, že má pravdu. Protože přivést dítě do doby, která je naprosto sebedestruktivní, je docela proti zdravýmu rozumu. Zas jako nebudu přehánět, nemyslím si, že svět skončí s další generací, ale myslím, že ještě pár stovek let a končíme přátelé nebo budeme žít minimálně úplně jinak. Protože nebude voda, nebude prales, ale hlavně že budou prachy. A hlavně to budeme řešit, až v tý době, až k tomu dojde, nebudeme to řešit předem. Proč, když se nás to v podstatě netýká. My za pár let natáhnem brka, tak ať se snažej ty, co do toho přijdou.

Problém je v tom, že všichni akorát hrabeme. A nemáme dost. Chceme pořád víc. Ani za to v podstatě nemůžeme, je to v nás naprogramovaný, nutí nás k tomu model konzumní západní společnosti. A jen pár jedinců vyznává jiný hodnoty a ty jsou automaticky označení za magory a exoty, div nejsou postavený na okraj společnosti jako socky, protože nemaj auto a ajfoun.

Milujeme peníze a majetek a moc. Milujeme to všechno mnohem víc než přírodu. Než naši Zemi, na který žijeme. My žijeme na ní. Ne ona na nás. Jsme v podstatě hosty, ona nás přijala jako obyvatele, ubytovala nás. Nemělo by být samozřejmé, že se host chová ke své hostitelce slušně? Neměli bychom jí být alespoň trochu vděční? Né, to my bereme jako samozřejmost, že tady bydlíme, že pijeme její vodu a kácíme její les, do kterýho si utíráme prdel. A teď jsme se dostali ke správnýmu slovu – je nám to prostě u prdele, ne-li ještě někde jinde. A příroda nemá šanci. Nemá takový zbraně jako člověk, nemůže se bránit proti debilním nápadům, který na ní aplikujeme. Jediná její odpověď jsou přírodní katastrofy. (A že je jich čim dál víc, nemyslíte?)

Co s tím? Asi nic podstatnýho. Momentální arogantně-egoistická ideologie se ze dne na den nezmění, nezmění se ani z generace na generaci. Takže můžete zas v poklidu žít, nakupovat palmáč, jíst antikoncepci a klidně spát. Já jsem se z toho vypsala a budu doufat, že stihnu porodit dítě do doby, kdy ještě bude mít šanci vidět orangutana nebo deštnej prales. A že to pro děti za několik stovek let už může bejt jenom sci-fi, o kterým budou číst ve svých 10D ultra mega giga full HD digital učebnicích, to mi může bejt tak maximálně líto. Víc s tím bohužel nenadělám.

Co mě v poslední době zaujalo: tipy na dokumenty

Nevím, jak vy, ale já dokumenty miluju. Ne že bych milovala úplně všechny. Válečným opravdu neholduju a čistě naturální taky nemusím vidět každý týden. Co miluju, jsou dokumenty sociální, ty co se týkají lidí, jejich životů, jejich problémů, jejich mikrosvětů.

Už od útlé puberty jsem fanouškem časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové. Její manželské etudy jsem hltala od začátku do konce. Pak s nadšením zhlédla všechny celovečerní snímky (Katka, René, Marcela, Soukromý Vesmír a další). Mallory jsem bohužel ještě neviděla, jelikož ji v Pardubicích, kde jsem trávila čas jejího promítání v kinech, nedávali! (Styďte se Pardubice, hlavně že promítáte všechny americký pí*oviny.)

Teď vám tu z hlavy nevysypu všechny dokumenty, který už jsem viděla a líbily se mi, ale dám vám sem tipy na dokumenty, který jsem viděla v nedávné době a mám je ještě v živé paměti. 

ZELENÁ POUŠŤ (2012)

Před pár dny jsem psala článek o palmovém oleji. Když člověk napíše o antikoncepci čtou to desítky lidí a návštěvnost stoupá kolmo nahoru. Když člověk napíše o palmovém oleji, neštěkne po tom pomalu ani pes. Smutné. Pokud máte hodinu volnýho času, koukněte na to a udělejte si se svým svědomí vlastní názor. Názor na to, jestli jako západní společnost máme právo brát život zvířatům, devastujícím způsobem ničit přírodu, ničit život lidem na druhým konci planety a zabíjet jejich tradiční kulturu. Je to dojemný stejně jako americkej romantickej doják, akorát bohužel bez happyendu.  

Odkaz na ČSFD 

Odkaz na dokument

CUKR-BLOG (2014)

Na tenhle dokument jsem už dávala odkaz na FB. Autorka během těhotenství dostane těhotenskou cukrovku a tím se jí obrací život naruby. Snaží se uchránit svou rodinu před cukrovým šílenstvím a objevuje všechny stinné stránky cukrové ideologie. Rozhodně doporučuju. Je to hrozně hezky natočený a myslím, že alespoň pár dní nebudete mít na cukr chuť. Takže ideální pro ty, kteří chtějí zhubnout. 

Odkaz na CSFD

Odkaz na youtube: video bylo z youtube odstraněno

Rozhovor s režisérkou v DVTV

STÁLE SPOLU (2015)

Byla jsem na tom v kině už skoro před rokem, ale dávali to teď na ČT2 a já se musela kouknout znova. Mlčochovi. Zajímavý pohled do života rodiny, která se rozhodla žít jinak. Vyhýbat se konzumnímu vlivu západní společnosti, držet pospolu a být stále spolu. 

Tahle ideologie se mi líbí hodně, její provedení v reálu už tolik neadoruju, ale chápu, že to asi jinak nejde. (Např. otec je solidní diktátor, kterýho děti i manželka poslouchají na slovo. Ale jak chcete ukočírovat 9 dětí? Nekonečným diskutováním, které je

teď tak oblíbené? Na to oni asi nemaj čas.) Neříkám, že bych přesně takhle chtěla žít, to asi fakt ne. Tohle je ideologie vyhnaná do extrému. Ale je mi to o dost sympatičtější, než dnešní životní stereotyp mamon-konzumerismus-nákupy-peníze-stres. Hezká je taky myšlenka pospolitosti rodiny. Být spolu. Přesně to, co se z dnešní rodiny vytratilo. Sice spolu bydlíme, ale spíš se míjíme a žijeme vedle sebe, každý máme svůj život. No koukněte na to.

Odkaz na CSFD

Rozhovor s režisérkou v DVTV

PĚT ZROZENÍ (2015)

Poslední tip je na dokument o českých porodnicích (konkrétně o pražské vinohradské). Vyvolal velkou vlnu, především kritiky. Padala slova jako manipulace, dokument na objednávku apod. Názor je na každém. Já si myslím, že situace v českých porodnicích nebude zrovna růžová. Že jsou matkám cpány léky, které by třeba vůbec nepotřebovaly, na tom asi taky něco bude. Tahle praktika je pro západní medicínu více než typická. A že se rodí podle toho, jak to vyhovuje spíš lékaři, než samotné rodičce, je taky zřejmé. Vše přirozené je potlačeno, hlavně ať je to rychle za náma. A když nám k tomu pomůže nějaká ta chemie, nic se nestane. No myslím, že pokud budu někdy rodit, mám hodně nad čím přemýšlet. Po tomhle dokumentu se mi teda ani rodit nechce :D (To mi připomíná i dokumentární seriál Čtyři v tom, který najdete v archivu ČT, taky zajímavá podívaná.)

CSFD

Rozhovor s režisérkou v DVTV

Rozhovor s porodníkem Bohuslavem Svobodou, který v dokumentu vystupuje

Oba rozhovory rozhodně doporučuji. Je to zajímavé srovnání dvou pohledů na věc aneb když to vypadá, že jeden mluví o voze a druhý o koze. 

Rychlý oběd: Salát Caesar s kuřecím masem

Samozřejmě pořád nejím úplně zdravě a občas (někdy spíše častěji, že) do svého jídelníčku vpustím ingredience jako je třeba majonéza. A pro tu je ideální caesar sálat, který máte hotový co by dup.

Ingredience pro 4 osoby:

• 4 kuřecí prsa
• 1 větší ledový salát
• majonéza (možno nahradit nebo zredukovat jogurtem)
• parmazán
• pepř
• sůl
• tymián
• sojová omáčka
• olej

Postup:

Kuřecí maso si nakrájíte na nudličky, přidáte pepř, sůl, tymián, trochu oleje a sojové omáčky a necháte chvíli odležet.

Mezitím si připravíte salát, který natrháte na malé kousky, přidáte majonézu (množství podle libosti, já dávám cca 3 lžíce), nastrouháte parmazán, můžete lehce opepřit, zamícháte a salát je na světě.

Kuřecí kousky osmažíte na pánvi a můžete spolu se salátem podávat. Směšně jednoduché ale sakra dobré! 

Když se jdete najíst do restaurace aneb historky z podsvětí

Chození do restaurací bylo pro mě celé dětství takový malý luxus. Bylo to něco výjimečného a svátečního. Na večeři nebo na oběd jsme šli, když bylo vysvědčení nebo měl někdo narozeniny. Zkrátka to nebylo na denním pořádku. Zhusta jsem si objednávala svíčkovou a byla spokojená jak blecha.

Teď, v mých třiadvaceti letech, je situace trošku jinší. Za prvé si už horlivě neobjednávám svíčkovou při každé návštěvě restauračního zařízení (neobjednávám si ji v podstatě nikdy) a za druhé do restaurace či jiného podniku (kam se jdeme najíst) chodím frekventovaněji. Jako správná socioložka-statistička bych prohlásila, že to může být průměrně tak 2-3 za měsíc. (Jasně, vy třeba chodíte denně, takže jsem stejně restaurační panna.)

Proč vám tohle píšu? Koho jako zajímá, kolikrát vona jde do nějaký restaurace? Píšu to z prostého důvodu - v tomhle příspěvku bych chtěla ventilovat své rozhořčení nad (podle mého názoru) děsivou situací restaurací v ČR. Nevím, jestli si vybírám špatné podniky nebo je za tím něco jiného, ale (statisticky) jsem spíše velmi znepokojena než spokojena.

Jasně, mám „svoje“ zaručený podniky, kde vím, že vaří dobře a kde budu spokojená. Problém ale nastává v situaci, kdy jsme třeba na dovolené, máme hlad a chceme se jít najíst. Popíšu vám několik modelů a mám co dělat, abych k těm modelům nepřidala i odkaz k příslušné restauraci.

Model č.1: Miluju pizzu a pizzerie či italské restaurace navštěvuji opravdu ráda. Když jde navíc o relativně vyhlášenou pizzerii, neváhám a jdu tam. Objednám si pizzu s mořskými plody. Těším se na ni, mám hlad. Na stole mi po skoro hodině čekání přistane něco, co je o několik cm širší než pizza a kde místo krásných krevet a mušlí leží nerozmražené krabí tyčinky (to budou asi ty „dary moře“). Oujé, to bych se poblila.

Model č.2: Jedete autem už několik hodin a máte mega hlad. Zastavíte v prvním větším městě a hledáte co nejpříznivěji vypadající restauraci, ideálně se zastíněnou zahrádkou, protože je asi padesát stupňů nad nulou. Najdete. Sednete. Objednáte. A protože jste člověk, co tak trochu dbá na to zdraví, dáte si losůska a už se na něj fakt těšíte. A máte už fakt hroznej hlad. A čekáte a čekáte. Za víc než hodinu před vás číšník položí poklad. V jídelním lístku stálo grilovaný losos s těstovinami a smetanovou omáčkou. Čumim jak umim, ale tohle jsem fakt nečekala a že už jsem toho viděla celkem dost. Na totálně vomaštěnějch těstovinách, který pokrývá "omáčka", kde je víc sádla než smetany, si poklidně leží chudák losos s kůží, která je silnější než samotný maso. Idylickou kompozici ještě doplňují zhruba pěti centimetrové vypečené kusy sádla (asi kuchařský umění či co). Prostě jedním slovem paráda. I cena byla parádní – asi sto páďo.

Model č.3: Zase někam jedete autem a zase máte hlad. Zase zastavíte ve větším městě, kde očekáváte alespoň nějakou koncentraci restaurací či hospod. Koncentrace nedosahuje asi ani nula celá nula nula jedna promile - je tu jedna solidně vypadající restaurace a pár pajzlů, co nabízej tak akorát utopence. Jasně, že vybírám solidně vypadající restauraci. Znova napíšu to solidně, protože to v člověku vyvolává určitá očekávání. Očekávání toho, že se třeba konečně dobře nají. Šlo o hotel. A bylo narváno k prasknutí – další faktor, který mi napovídal, jo tady se bude dobře vařit. No nevařilo. Na menu nebylo nic než česká klasika, kterou teda fakt moc nejim, ale tak co, tak si udělám dobře a dám si špenátek s uzeným a bramborovým knedlíkem. Chybná volba. Och já naiva už si představovala, jak přede mě postaví krásný listový špenátek, domácí knedlíky a pěknej kus masa. Omyl. To, co jsem zřela, mě vrátilo do časů komárů do tý nejzaplivanější jídelny. Špenátový protlak za 3,90,-, ve kterém navíc tkvěly hrudky jíšky o velikosti dvacetikoruny, kupovaný knedlíky a hnusný uzený. Málem jsem se rozbrečela a hlavně jsem se strašně styděla. Za toho kuchaře, že může něco takovýho vyplodit i za číšnici, která něco takovýho hrdě postaví před hosta na stůl. Nutno podotknout, že to nestálo zdaleka 60,-, to bych byla asi pokornější.

A tak to je. Někam vlezu a pak lituju, že jsem tam vůbec šla a to si nemyslím, že bych byla nějaká primadona, co má přehnaný nároky. Stačí mi normální dobrý jídlo. Jen v něm nechci hrudky mouky ani nic jinýho, co tam nepatří. Není se pak čemu divit, že většina českejch hospod nabízí povětšinou smažák a řízek s hranolkama – na tom se totiž nedá skoro nic zkazit.

Z takových seancí vždy odcházím s vědomím zlatě si uvařit sám doma. Jasně, když neumíte nebo nechcete vařit, jsou pro vás restaurace jasnou volbou. Když ale jíte jídlo a při jeho přežvykování bědujete, že byste si ho za poloviční peníze udělali stokrát líp, něco je asi špatně.

Tímhle článkem nechci nabádat k tomu, abyste přestali chodit na jídlo ven. To fakt nechci. Je to super společenská aktivita, která mě samotnou taky baví a i přes tyhle otřesný zkušenosti ji nezavrhnu. Jen chci říct, že je hrozná škoda, že když už si někdo otevře nějakej podnik, že se nesnaží, aby to za něco stálo. Že je super, že se najde pár podniků, který jsou fakt božský, ale není lehký je v tom množství těžce podprůměrnejch zřízení objevit. Choďte a podporujte dobrý podniky a na ty shitový se zvysoka víte co...

Je levný, je ve všem a ničí planetu: PALMOVÝ OLEJ

Nevím, jestli to máte stejně, ale mám pocit, že právě prožíváme další milníkovou etapu lidstva. Děje se hodně světových událostí, které budou mít dopad na nás všechny. A na naše děti a jejich děti a jejich děti. A ten pocit není vůbec fajnovej, protože se nejedná o žádnou růžovou etapu, která by lidstvo někam posunovala nebo něco vylepšovala. Naopak. Jdeme spíše dozadu a přitom ničíme, co můžeme. A z toho je mi upřímně hodně na nic.

Dneska budu psát o velkym globálním průseru - palmovém oleji.

Skoro celá Indonésie hoří. Víte to? Facebook, televize i jiné sociální sítě a média do zblbnutí omílají téma imigranti, ale o tom, že kvůli pos*anýmu palmovými oleji (ano, budu v tomhle článku sprostá) hoří celá Indonésie a mizí pralesy, se zas tak moc neví.

A přitom jsme všichni spoluviníci. Papkáte rádi sušenky, čokolády, používáte kosmetiku z drogerie? Jasně, že jo. Kdo by ne. A já vám to nevyčítám. Problém je ale v tom, že ve všem je ten palmovej olej, kvůli kterýmu zvířata přicházej o svůj domov, kvůli kterými Indonésané už nedýchaj nic jinýho než černej dým, kterej se valí z pralesa. (A tohle se děje už desítky let.)

Proč se to děje? Jako vždy jde o prachy, samozřejmě. Protože prachy jsou vždy až na prvním místě a jinak tomu nebylo ani nebude. A jelikož ti, kteří s palmovým olejem obchodujou, chtějí těch peněz mít co nejvíc, potřebují mít co nejvíc plantáží a ty jim jen tak z nebe nespadnou. Tak co udělám, když nemám volnou plantáž? No jasně, tajně v noci podpálim prales a plantáž bude ráno na světě. Však to je jedno, že prales je něco, co už se samo nikdy nevytvoří, že je to něco, co bychom měli chránit a obdivovat, že tam žijí ohrožené druhy, který buď upálim za živa, nebo je alespoň připravim o domov.

Jo, tak to fakt je. Hlavní problém palmovýho oleje je v tom, že je levnej a díky tomu je opravdu všude. Mezi zásady „správného“ obchodníka přece patří: když je něco levný a můžu to použít, tak to použiju, proč bych tam dával něco dražšího, zisk zisk a zase zisk. Že je to totálně neekologický a přírodu i životy devastující, to už je fuck. Nevážíme si přírody, nerespektujeme ji, myslíme si, že můžeme být mocnější. A ona nemá moc šancí se bránit.

Co proti tomu můžeme dělat? (A doufám, že jako čtenáři blogu o zdraví proti tomu chcete něco dělat!) Možná to může znít zbytečně konspiračně a sluníčkově a říkáte si no jo dyk vo hovno de. Co se bába rozčiluje nad nějakym palmovym volejem, co se pěstuje na druhym konci světa? Mě, Jardy z Horní Dolní, se to netýká. A já říkám: týká, Jardo, protože to taky žereš. Tohle je už fakt hodně velkej průser, který je nutný zastavit.

Je jasný, že jako obyčejný smrtelníci toho moc nezmůžeme. Není v našich silách těm omezencům zakázat pěstovat palmy. Můžeme podepisovat petice, kterých už po internetu běží spousta. (Jestli to má efekt, o tom by se dalo polemizovat.) Jediný, co můžeme opravdu efektivně udělat a reálně tak bojovat, je přestat kupovat výrobky s palmovým olejem. To je naše zbraň. Číst etikety a přemýšlet o tom, co kupujeme.

Jasně není to jednoduchý, když ten palmovej olej je fakt ve všem. Já vám tady taky nemůžu slíbit, že už si ho nikdy nekoupim. Bohužel s největší pravděpodobností koupim a to nejednou. Ale rozhodně se budu snažit jeho konzumaci omezit na minimum. To je jediný, co pro to můžu já jako obyčejnej člověk udělat. A když to uděláte i vy, bude to moc fajn. 

Nekupujte sladkosti, upečte si je. (Nebo kupujte ty bez palmáče.) Kupujte si kosmetiku bez palmáče. Nebo když už nic jinýho, tak se nad tím alespoň zamyslete, jestli vám jako přijde košér, že kvůli tomu, abyste si mohli dát sušenku za 9,90Kč (kde je palmáč) místo za 19,90Kč (kde je nějakej dražší tuk), musí umřít orangutan nebo jiný vzácný zvíře. (Jo, tou fotkou vám hraju na city.)

Pár odkazů pro zvídavější:

více fotek: Facebook

http://stoppalmovemuoleji.cz

http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Ochrana-pralesu/Palmovy-olej/Jak-poznat-palmovy-olej-ve-vyrobcich/

http://glopolis.org/cs/palmovy-olej/indonesie/

Léto '15

Pár momentek z měsíců červen - srpen. Tohle léto se pro mě neslo ve znamení těžké rekonvalescence. Nikoli fyzické, ale psychické. Škola si s mojí psychikou celkem slušně zahrávala, takže jsem se okamžiků klidu a pohody nemohla dočkat.

To je tak když přijedete z festivalu, není vám zrovna do zpěvu, máte hlad a vaření se chopí hladový muž.

Největší letní paráda. Slunce, knížka a horizontální poloha. Co víc si přát?

Výlet do Beskyd. Ustláno v zeleni. To že jsme si ustali ve vesnici, kde ZROVNA tu noc vyřvávala až do rána díza, nekomentuju. Písničky Michala Davida jsem si zopakovala na výbornou :D

No prostě jsem na vás celý léto pekla a flákala se po venku.

To je tak, když si jdete na výlet a narazíte na dům snů. (Dobře, tohle je spíš barák jako kráva.) Zchátralý prvorepublikový hotýlek s bazénem v beskydských kopcích, to chceš <3

Pustevny jsme taky museli samozřejmě okouknout.

Výlet na Lysou horu. Stoupáme vzhůru.

Povšimněte si té mlhy, pro naše výlety typické. Proč bysme měli mít krásný výhled, když můžeme vidět jen metr před sebe? :D

Na vrcholu. Byla zima, foukalo, ale bylo to fajn, protože teď už jsme mohli jenom dolů :D

Přijdete hladový z práce a čeká vás uvařený oběd. Nádhera. 

Ano, i na zvířátka došlo. 

Makovec obohacený o sezónní rybíz.

To asi nepotřebuje komentář, ne? :D

Takovou radost z deště jsme dlouho neměli. Po tolika týdnech konečně zalévá někdo jiný než my :D

Ideální na závěr - kýč jak bič. 

Problém výdrže – jak nepřestat cvičit a jíst zdravě?

Tak to by mě taky zajímalo! (Asi jste čekali zaručený tip, jak na to, co?) Jestli patříte mezi šťastlivce, kteří dokáží cvičit a dodržovat zdravé zásady 24/7 celý život, gratuluji. Obávám se ale, že je nás spíš většina těch, co tu vůlí zkrátka nemáme tak silnou a občas (někdy častěji než je zdrávo) ji pošleme k šípku.

Abych nebyla nařčena z toho, že jenom cvičit a jíst zdravě taky není to pravé ořechové – ano, s tím souhlasím. Občas musí člověk trochu zvolnit a místo každodenního cvičení si dát nohy nahoru nebo si dopřát něco nezdravého, jinak by mu asi hráblo. Já teď ale mluvím o tom, když si odpočinek začnete dopřávat každý den, vaše sportovní boty jste neviděli už nějaký pátek (či měsíc) a z vašeho jídelníčku se vytratila disciplína a začaly se tam každodenně objevovat sušenky a brambůrky (samy od sebe samozřejmě).

Máte to tak? Já to tak občas bohužel mám. (Ohoho, takže slečna bloggerka Buď zdráv nám tady káže vodu a pije víno.) Ano, jsem vinna. Jasně, nevyčítala bych si, kdybych si dala párkrát týdně nějakou tu sladkost a na měsíc se vykašlala na cvičení. Vyčítám si, že jsem si ty sladkosti dávala několikrát denně a na cvičení se vykašlala na půl roku :D (Jako žíly mi to nerve, jen mě prostě trochu nebaví, že budu ZAS začínat od znova. Že ZAS musim shazovat to, co už jsem měla dáávno dole. Že ZAS musim nabírat svaly, který už jsem dáávno měla a že byly pěkný, achjo :D) No ale nedá se svítit, co jsem si nadrobila, to si taky sním, že. A že těch drobečků teda není málo.

Mezi má krizová období patří léto – no nedávejte si ty dobroty z grilu, nejezte zmrzliny a dodržujte zdravý režim, když máte prázdniny a těžkej no stress. A samozřejmě Vánoce – sladký horor pro všechny, kteří si snaží držet linii. Cukroví všude kam se podíváš - v ledničce, ve spíži, pod gaučem a možná i pod peřinou. (No kdo se z postele nekouká na pohádky?)

Jak už jste asi pochopili, rozhřešení vám bohužel nedám. Sama bojuju se svojí výdrží a nebylo by ode mě košér házet sem nějaká zaručená moudra, který jsem si vycucala z prstu nebo z googlu, a která (alespoň na mě) nefungujou. Určitě to bude hodně o hlavě, o sebekázni, vůli a vlastním přesvědčení. Takže mám co dopilovávat. Ale i kdybych to nedopilovala, tak se svět nezboří. (Ale ty nehty bych si asi mohla zapilovat.) 

Zkrátka nezapomínejte, že život nestojí na tom, jestli máte o 4 kila míň nebo víc. Jsou rozhodně důležitější věci. (Teda pokud nemáte dvě stě kilo a každý nabytý kilo neohrožuje váš život.) 

A jak to máte vy? Jestli máte zaručený recept na výdrž, tak sem s ním!

Rok bez antikoncepce

Vypadá to, že vysazování hormonální antikoncepce je takový další boom. Před x lety jsme všechny nadšeně nosily recepty na tyto zázračně pilulky od svých gynekologů a teď je stejně nadšeně všechny házíme do koše. (To samozřejmě ne, prášky do koše nepatří!) Ale spojení s košem se hodí, ať se nám to líbí nebo ne – antikoncepce je zkrátka odpad, který si cpeme do těla.

Ano, je to super vynález, který usnadňuje sexuální život. Ano, neumím si představit lepší ochranu před otěhotněním pro mladé a nezkušené puberťáky. Ano, je to nejspolehlivější a hlavně nejpohodlnější způsob antikoncepce. ALE není to absolutně nic zdravého pro tělo. Což je rozhodně velké a zásadní ale, které se začalo v posledních letech drát na ten uhlazený povrch, který euforie kolem dokonalosti hormonální antikoncepce vytvořila.

Vysazení antikoncepce mi vrtalo hlavou nějaký pátek, možná i rok. Když se začnete zabývat zdravým životním stylem a zdravím obecně, je to kapitola, na kterou prostě narazíte, ať chcete nebo ne, zvlášť pokud jste žena, že :D

Takže jsem si začala pročítat různé články a diskuze, začala trochu přemýšlet nad tím, co s čím může souviset a nakonec se rozhodla do toho jít. Není to snadný krok, spíš naopak, je to celkem revoluce, se kterou pojí mnoho otazníků a obav. Ale já už byla otrávená ze svých migrén, které jsem antikoncepci právě přičítala, a nebavilo mě být otrokem nějakého prášku, který musím mít všude sebou a musím si neustále hlídat, jestli jsem si ho vzala.

Tak jsem jednoho krásného dne dobrala poslední prášek a rozloučila se s nejjednodušší možnou ochranou. Vysadila jsem po šesti letech. Teď je to rok. (To zní jak kdybych brala herák :D) A já si říkala, že by bylo hezké ten rok bez antikoncepce nějak shrnout.

Psychika

Radost, že jsem to dokázala a zároveň strach a nejistota. To byla asi první vlna pocitů, která mě po vysazení doprovázela první měsíc dva. Přišlo mi, že bez antikoncepce musím otěhotnět jen při pohledu na prvního chlapa :D

Další etapa byla naprosto euforická. Bylo mi skvěle, cítila jsem se skvěle. Možná to byl jen placebo efekt, ale zkrátka fungoval. Nemusela jsem do sebe každý den cpát prášek, byla jsem svobodná, sama jsem měla kontrolu nad svým tělem, vše probíhalo přirozeně a z toho mi bylo božsky hodný půl rok. 

Další etapa byla naprosto opačná. Hormony lítaly jak na horský dráze. Deprese, stres, nechuť ke všemu. No nic pěkného, naštěstí to netrvalo tak dlouho. (Neříkám, že vy to budete mít stejně, řekla bych, že po vysazení čeká na každou vlastní hormonální koktejl.)

A teď jsem zas slečna sluníčkářka a to doufám vydrží už navždy :D Každopádně jsem ale ráda, že antikoncepci neberu. Minimálně poslední rok mě braní hodně štvalo, bylo to naprosto proti mému přesvědčení.

Menstruace

Velký vzrůšo po vysazení přichází s očekáváním, zda a kdy to vůbec dostanete. Já patřila mezi ty šťastnější, jelikož jsem to dostala normálně hned další měsíc a relativně pravidelně to stále dostávám, i když to zatím není úplně na den přesné, ale hlavně, že to přijde, že :D

Tělo a vzhled

Velké obavy a strachy, kterými se hemží všechna ženská diskuzní fóra, jsou z toho, co vysazení udělá s vaším zevnějškem. No, nebudeme si nic nalhávat, je to jízda :D Když do sebe několik let cpete hormony, nemůžete se divit, že vaše tělo zažije po vysazení velký šok a potřebuje jako fénix znovu vstát z popela a dostat ze sebe všechny ty jedy. Takže to jde ven, kudy jen může. Vlasy padají. Nehty se třepí. Akné se rojí. Tak to zkrátka je a nikdo s tím nic neudělá. Někdo má průběh brutálnější,  někdo méně, někdo ho má rychlejší, někomu se to táhne pomalu. Každá to máme zkrátka jinak.

U mě se půl roku celkem nic nedělo, tak jsem si říkala, no tak to je fajn, to není tak hrozný. Ale po půl roce to začalo. Vlasy se mi začaly o dost víc mastit a hlavně začaly padat. Na otázku mé kamarádky, kde máš háro, jsem se nezmohla na jinou odpověď než „v hajzlu“, protože tam opravdu byly. Nadobro spláchnutý. Nehty se mi taky začaly lámat. A akné taky nechtělo zůstat pozadu, takže se neváhalo ukázat nejen na obličeji, ale i na rukou a zádech, aby toho náhodou nebylo málo.

Teď po roce už to začíná být lepší, nehty mám pevný a dlouhý jako nikdy, vlasy padají míň, ale budou zřejmě potřebovat delší rekonvalescenci a akné je snad taky na ústupu. Není to tedy úplně ideální, ale snad na dobré cestě. Jo, není to sranda vysadit, tělo si to vybírá za ty roky zpátky a nedá vám to zadarmo.

Hodně holek po vysazení zhubne, míň jich ztloustne. Já samozřejmě vyfasovala to ztloustnutí :D Ale nebylo ti nijak radikální, asi 2 kila, která jsem si stejně spíš vyžrala sama.

Bolesti hlavy

Kvůli migrénám jsem vysazovala. Doufala jsem, že to bude TA příčina a že po vsazení bude s migrénama amen. No, bohužel. Žádný happy end se (zatím) nekoná. Jednu dobu mi přišlo, že se migrény alespoň zmírnily a nebylo jich tolik, ale nezmizely. Někdo tvrdí, že to trvá dva roky, než se tělo kompletně očistí, tak ještě zkusím rok počkat :D

Ochrana

A to nejzajímavější a zároveň nejrelevantnější nakonec – sex. Asi první, co budete řešit je, jak se teda budu do háje dál chránit? Asi nebudete chtít jinou hormonální alternativu, když ty blbý hormony nechcete už ani vidět. Asi budete chtít něco nehormonálního, že? Možností máte několik. Pesary. No…četla jsem si a studovala o nich nemálo a úplně mě to teda nebralo. Kondomy…no taky žádná hitparáda, žejo…ale tak je to takový nejdostupnější a všichni známe, jak se navlíká kondom na rohlík či banán :D Nějaký krémy, no to nezní tak špatně, ale dá se tomu fakt věřit? No a pak je tady ještě taková ta podivná metoda opředená tajemstvím a opovržením, kterou já si vždy spojuji (nevím proč) s komunismem, klasická přerušovaná soulož. Tak to už je vůbec hazard a sebevražda, že ano.

Takže co si vybrat? Je to jen na vás. To asi tušíte. Já (ač jsem to absolutně neměla v plánu a absolutně jsem tomu nejdřív nevěřila) skončila u možnosti poslední. Možná schytám pěknou sodu, že tu nabádám k naprosto nejdebilnější a nejnezodpovědnější ochraně a podobně, ale je mi líto, já pro sebe tuto možnost shledávám jako nejlepší. A po debatě s několika kamarádkami jsem zjistila, že nejsem sama. (Něco na tom asi bude. Ale je mi jasný, že vždy budou dva tábory, jeden bude opěvovat a druhý těžce hanit. Každý zkrátka podle svého gusta, že.) Já sama nepopírám, že tato metoda je hodně riskantní a měly by ji praktikovat spíše páry, které jsou spolu delší dobu (rozuměj několik let, ne dnů) a kterým by dítě zas tolik nevadilo. Rozhodně to nezkoušejte, když je vám patnáct. A už vůbec to nezkoušejte se známostí na jednu noc.

Sex

Ochrana je tedy takové ošemetnější téma, ale co samotný sex? Berete prášky a absolutně na něj nemáte chuť? Marně vzpomínáte, kde je vaše staré vášnivější já? Zkuste vysadit a uvidíte. Je to ověřené (a není to podvod, jako když v reklamě tvrdí, že 9 z 10 žen doporučuje Calgon) – to antikoncepce z nás dělá ty netykavky typu dnes ne miláčku bolí mě hlava  a bere chuť na sex. Já se po vysazení nestačila divit a s radostí vítala své nové-staré já. Což oceníte zajisté nejen vy, ale i váš protějšek.

Partner

Na sex musí být (alespoň) dva čili toho, kvůli kterýmu jste antikoncepci brala, taky nemůžete úplně přehlížet. Pokud nikoho nemáte, je vysazení antikoncepce čistě vaší záležitostí. Pokud jste ale ve vztahu, přeci jen se to toho chlapa taky týká. Ale jestli je to ten pravej, rozhodně vám ve vysazení nebude bránit. Ano, nebude mít to smočení teď tak jednoduchý jako dřív, ale pokud vás má fakt rád a záleží mu na vás a potažmo vašem zdraví, podpoří vás a půjde do toho hormonálního kolotoče s váma.  

Takže za mě vysazení rozhodně ano. Ten pocit přirozenosti a svobody je prostě k nezaplacení. A to nepíšu proto, že to zní jak slogan z reklamy na holicí strojek, píšu to proto, že to tak opravdu je.

Zdravý sladký chléb bez mouky

V minulém příspěvku jsem vám předvedla zdravý vícezrnný chléb bez mouky a nedalo mi to, abych nevyzkoušela jeho sladkou verzi. Tentokrát už jsem všechny ingredience házela od oka, takže se budete muset obejít bez přesné gramáže. Prostě tam dejte libovolná semínka a ořechy podle toho, jak moc máte co rádi, když vše promícháte vidíte výslednou strukturu. 

Tato sladká verze se skvěle hodí na snídani třeba s marmeládou, arašídovým máslem nebo jinou sladkou pomazánkou a hravě nahradí vánočku nebo klasický chleba.

Ingredience:

• ovesné vločky (ty převažují, cca 400 g)
• slunečnicová semínka (cca 30 g)
• lněná semínka (cca 30 g)
• chia semínka (cca 10 g)
• dýňová semínka (cca 20 g)
• rozinky (cca 30 g)
• brusinky (cca 30 g)
• ořechy (cca 50 g, já dala vlašské)
• voda (cca 300 ml)
• med (podle libosti, já dala 3 lžíce a moc sladké to nebylo)
• perníkové koření

Postup:

Všechno sypké smícháme. Ve vodě rozmícháme med a koření a přilijeme k suché směsi. Vše promíchejte. Hmota by měla být lehce mazlavá. 

Formu, ve které budete chleba péct vyložte pečícím papírem, vložte do ní hmotu, udusejte rukou, přikryjte utěrkou a nechte 12 hodin odležet při pokojové teplotě. 

Během dvanácti hodin semínka a ořechy nasají vodu a vše se krásně propojí. Poté rozehřejte troubu na 200° a dejte péct na 20 minut, potom chleba vyklopte na plech a pečte z druhé strany dalších 30 minut. Chleba nechte pořádně vychladnout, aby šel dobře krájet!

Zdravý vícezrnný chléb bez mouky

Po tom, co jsem ochutnala tenhle "chleba", musela jsem se smát. Představila jsem si to "celozrnné a vícezrnné cosi", co je nám nabízeno v supermarketech, co tak rádi kupujeme a myslíme si, jak děláme našemu zdraví dobře. Myslím, že když si upečete a ochutnáte tenhle chleba a porovnáte ho s pečivem z obchodů, budete se smát také, protože ten rozdíl mezi "zrnností" je více než hmatatelný už po prvním skusu.

Tento "chléb" je tedy celý ze semínek a ořechů a neobsahuje ani zrnko mouky, tudíž píšu jakože chléb v uvozovkách, jelikož lze polemizovat, zda tento výtvor tedy vůbec za chléb považovat. Každopádně ho lze místo chleba či jiného pečiva použít a řeknu vám - je to bomba! Až taková, že si myslím, že tělo snad ani nemůže být schopné takovou nálož vlákniny spotřebovat. Takže konzumovat s mírou, ostatně jako to platí u všeho, protože všeho moc škodí, že? :)

A zde recept:

Ingredience:

• 110 g slunečnicových semínek
• 60 g lněných semínek
• 130 g ovesných vloček
• 30 g dýňových semínek
• 50 g ořechů podle libosti (já dala vlašské)
• 3 lžíce psyllia
• 8 g soli
• 340 ml vody
• 3 lžíce olivového oleje

Postup: 

V míse smíchejte nejprve suchou část a poté přidejte vodu a olej. Vše promíchejte. Formu, ve které budete chleba péct vyložte pečícím papírem, vložte do ní hmotu, udusejte rukou, přikryjte utěrkou a nechte 12 hodin odležet při pokojové teplotě. 

Během dvanácti hodin semínka a ořechy nasají vodu a vše se krásně propojí. Poté rozehřejte troubu na 200° a dejte péct na 20 minut, potom chleba vyklopte na plech a pečte z druhé strany dalších 30 minut. Chleba nechte pořádně vychladnout, aby šel dobře krájet!